Sever, část první

23. květen

Ráno

Beze snů, pravidelná stolice, kafe černější než hřích a tři cigarety od toho kluka na rohu jako snídaně. Připadá mi docela fajn. Samozřejmě nemá na starýho Boba, ale ten malej stánek na rohu asi nemohlo potkat nic lepšího. Boba prej nezná, takže příbuznej asi těžko, ale něco z něj v sobě má. Tady na severu je těžký sehnat dobrý boty, natož cigára, proto je každej trafikant s kontaktama z venku lepší než vajíčka se slaninou po ránu a sex s pěknou mulatkou na večer. Posledně se nějak divně šklebil když jsem skupoval poslední karton, zkrátka to neni Bob a nemáme společnou historii. Je ještě dost mladej, dost času na to se změnit. nebo vypadnout někam do tepla na jih. To už mě bohužel nečeká. Po snídani mě jako vždycky napadá co dál. Připadám si jako nějakej Hamlet nebo tak něco. Vzít tu bouchačku a prostřelit si tunel z jedný strany mozku na druhou, nebo ji zastrčit do pouzdra a žít dál noční můru maloměšťáckýho poldy? Čas od času si i hodim mincí. Orel - mám štěstí, panna - musim zvednout ten svuj zadek a přežít další den. Bejvá to tak padesát na padesát, ale pak se vždycky musim podívat na ten spropadenej vybledlej obrázek a zavrhnout tu nutkavou myšlenku dat všem myšlenkám konec. Definitivní. Stejně je to kafe pěkně hnusný, nutí mě se zvednout a dojít si pro těžkou koženou bundu. Ani v létě tu teploměr neklesne pod deset stupňů, takže sluneční brejle asi zase nechám doma.

25. květen

Dopoledne

            Beze snů. Po probuzení jsem jí cejtil vedle sebe, pravidelná stolice, nesnídám. Ty volný dny mi vždycky dokážou tak akorát poházet jinak tejdnem ucelenej přehled o čase. Aspoň mi odpadá ranní debata s kvérem. Chvíli koukám zase na ten zasranej obrázek, fotku vlastně. Usmívá se, byla tu, jenom pár minut zpátky. Teď se směje tomu, jak mi pláchla zatímco sem otvíral víčka. Jako lasička. Odpouštim jí to. Kafe došlo. CIgarety taky. Kurva. Starej dobrák Bob by mi je asi donesl, kdyby mě pád dní neviděl u svýho krámku. Ten novej cucák mu nesahá ani po kolena. Asi bych tam měl zajít a vysvětlit mu, jak se věci maj, ale všim tim bordelem, co by tam pak zůstal, včetně pár zubů (ani bych se nedivil, kdyby byly pořád mléčný), bych asi tak akorát zneuctil starochovo milovaný místo. Potřebuju něco k jídlu, předpokládám. A zásoba whiskey je taky v hajzlu...

Večer

Zkurvenec Batsy. Nesnášim toho pobožnýho kokota. Měl jediný štěstí, že sem svou pět a čytřicítku nechal doma. Omylem. Člověk se jde jenom najíst do bistra a dřív, než mi přinesli pár klobás a vejce, se tu objeví on. Měl jsem tu trpělivost poslouchat jeho kecy o tom, že chápe, jak to mám posledním rokem těžký a že bůh nabízí útěchu i řešení všem utrpením. Ať si věří v cokoli, klidně v zelený ufouny nebo chlupatý chodce, mám pochopení pro psychicky slabší články společnosti. Pak ale přišlo TO téma. Že prej se rada opět neshodla na tom, že to byla pouhá nehoda a ne sebevražda. Taková píčovina. Možná sme měli nějaký problémy, ale život by si nikdy nevzala. To, že nemůže bejt tim pádem přivedena před světlo boží ji a stejně tak mě asi hodně trápí. Jenom tím pootvíral starý rány a to já nemám rád. S veškerym přemáhánim sem se zved, nadhodil ten nejlepší úsměv co jsem měl v záloze a ruku sevřenou v pěst radši ponechal v kapse bundy. Odporoučel sem se do nejbližší putyky a přepil tu temnou noc v Severních lesích.

26. květen

Odpoledne

            Volal Remon. Prej že ví, že teď nemám v práci co pohledávat, ale tohle musim vidět. Bejt to kdokoli jinej, tak to položim a dál si užívám bezesnýho bloumání v poklidu prázdný ložnice. Ale Remon ne, Remon nekecá, nepřehání a nevolá zbytečně. Když už řekne, že je mě potřeba, tak to něco znamená. Ten chlap je férovej. Dokázal udělat to, co zbytek těch, kterejm na mě (podle nich) záleželo, nezvládnul. Nechal mě smířit se s tim hezky postaru. Po hospodách, práškách a pomalýho zprovozování se z tohodle posranýho světa. Když už to vypadalo špatně, vrátil se s doktorem Wosem. Ten mi řek, ať si píšu zápisník nebo nějakou podobnou sračku, moc sem ho ani neposlouchal. Každopádně to asi něco mělo do sebe a Remon mi pak pomohl vrátit se zpátky do rozkládající se party zašlejch čtyřicátníků policejního sboru. Nikdy jsem mu za to asi nepoděkoval. Udělal toho pro mě dost. Ví to. Vim to. Nezapomínám, třeba mu to jednou vrátim. Slova stejně nic neznamenaj. Asi na sebe něco hodim a vyrazim pomalu za nim. Nezněl moc dobře. Nikdy se mi to asi nestalo, ale nemám z toho dobrej pocit.

27. květen

Ráno

            Zkoumání místa činu se protáhlo dlouho do noci, asi kolem čtvrtý skončilo předběžný vyšetřování a bylo vydanýj ofciální vyjádření policie. Všichni ti pisálci, dopující se kafem a krátkym spánkem v dodávkách, po tom chňapli jak hladoví psi a odešli si pěkne domů v klidu spát. Neviděli to co já. A proto asi taky nemůžu spát. Asi určitě. Když sem přijel, Remon čekal u zadního vchodu. Černožlutá páska už byla všude kolem, bazén tim dostal úplně novej vzhled. Byla to zašlá šedá budova s půdorysem čtverce. Jedinej ve městě, takže tu bylo vždycky jakž takž pro koho čistit a ohřívat vodu. Vloupačka tim pádem asi nepřicházela v úvahu, na krádež tu bylo moc poldů, sjel se asi celej okrsek. Kvuli takový prkotině by mě sem ale stejně nevolali, muselo jít o něco pěkně velkýho. Vystoupil jsem, ten parchant se na mě omluvně usmál. Něco jako fakt se omlouvám, ale musel sem tě sem vytáhnout, abych ti dal něco, co tě bude děsit ve snech. Kokot. Pak mi nadzvedl pásku a vešli sme dovnitř. Bylo něco kolem pátý a venku už se stmívalo. Pár let, vlastně desítek, abych byl přesnej, sem tam nevkročil, nicméně nic se od minula nezměnilo. Až na ten divnej pach. Normálně mě, pokud se nemejlim, pokaždý praštil do nosu typickej smrad chloru. Pro mě osobně vůně. Miloval jsem to, stejně jako hromadu dalších titěrnejch blbostí, ředidla, benzín, líh. To všechno vyplavilo vzpomínky na odlakovávání jejích nehtů. Tam jsem se nechtěl dostat, ani trošičku. Betonový schody nás s Remonem dovedly do suterénu. Napravo pánský šatny, nalevo rezavý dveře do kotelny, škvírou z nich vycházelo mdlý nažloutlý světlo a nasládlej zápach, tak cizí tomuhle místu. Remon se podíval nejřív za světlem, pak do uličky vedoucí ke sprchám a skříňkám. Na jeho ksichtě bylo vidět dilema. Chceš to nejdřív vysvětlit nebo vidět, zeptal se. Odpověď sám dobře znal. Nikdy jsem nebyl z těch, co by se nejdřív ptali. Já střílel a až pak kladl otázky. Ukažte mi utíkajícího zloděje a já mu nejdřív pro jistotu zlomim nohu, než abych bloumal na následkama. Koneckonců nemá co utíkat, když je v tom nevině. Vzal mě teda do šaten. A já zrovna jako na potvoru neměl plavky. Nabídl mi cigaretu, dlaždičkama posetá cesta byla dlouhá a dobrá cigareta je v mnoha situacích lepší než nabitá bouchačka. Blbej kdo dáva, blbější kdo nebere. Vzal jsem si rovnou dvě. Na poslední z dlaždic zbyl nedopalek. Tichá cesta, přesto sem si ji užil. Do samotnýho středu budovy a bazénu zbejvaly už jen schody nahoru. Nasládlej zápach se objevil už i tady, zkazil mi chuť na další dávku dehtu pro mý milovaný plíce. Cesta vzhůru proběhla už s Remonovým komentářem, už ani nevim, o čem to mluvil. Něco o tom, že se s tim ještě dosud nesetkal, stejně jako nikdo z okolí. Nebo možná řikal něco jinýho, co já vim, ale určitě se s tim nikdo z lidí, co znám, zatim nesetkal. Už sem viděl dost špatnejch věcí. Hodně špatnejch. Tady na severu bejvaj noci dlouhý a myšlenky temný, obzvlášť když dlouho před začátkem napadne sníh a město zůstane odříznutý od zbytku světa. Nikdy mi to nevadilo, ale byli tu tací, kteří to nesnesli. Sebevraždy byly to nejmeší, nicméně kreativita se seveřanům upírat nedala. Nikdy bych nevěřil, co všechno dokáže ještě člověk udělat, když mu půlku těla sežrali medvědi a o druhou zřejmě nejeví zájem. Když rostaje sníh, najdou se i ty poslední zbabělci, ať už v jezeře nebo jen tak pohození u lesa. Jednou si nějakej magor usmyslel, že během zimy musí zabít každej den jedno dítě, že mu to nařizujou hlasy. Napsal anonym do novin. Až moc pozde si uvědomil, že těch málo dětí, co zbylo v dokonale izolovanym měste, teď bude střeženo dnem i nocí rodičema i našim oddělením. Po prvnim pokusu, kdy ho postřelil otec a shodou okolností i kolega, se odbelhal do svýho domu a vyříznul si pěknej kus svejch vnitřností, něž konečně chcípnul. Po ceste se mu nějak záhadně povedlo zakrejt stopu krve z rány od pistole, takže se taky našel až na jaře, kdy se sousedi vrátili zpátky do města a po pár dnech už nemohli vydržet ten hroznej pach od vedle. Byl to pěknej svinčík, zima ho docela i zakonzervovala a tlít nám začal až když se teploměr vyhoupnul nad nulu. Každopádně to všechno bylo nic proti tomu, co mě teď mělo čekat. Všeho všudy sme tam strávili s týmem asi šest hodin přímo mezi tim všim. Ani nevim, jestli to sem vlastně mám psát, média dostala docela zkreslenej odhad o situaci a pravda by měla zůstat jen v tajnech policejních spisech. Pomocný jednotky z okolí jenom střežily perimetr budovy a prohledávaly kotelnu a sklad, k fyzickýmu bazénu se ani nepřiblížily, takže to všechno viděl jenom náš tým, koroner a později i sám starosta. Je to starej mezek, ale nechá si to pro sebe, ačkoli na to až do smrti určitě nezapomene. Může se to zdát nemožnym, ale dám si poslední cigaretu od Remona a pokusim se utřídit si myšlenky. Pěkne v klidu. A s chlastem.