Ochránce amerického snu

Mé jméno je Frank Nowak. Frenkí Nowak. Frenkí mi říkaj kámoši, no moc jich nemám. Bude mi třicet let a jsem členem policejní motohlídky ve zdejším okrsku. A tohle je můj příběh, co vám budu vyprávět.

Radiobudík se přesně o půl šestý, namísto protivného pípání, které tak nesnáším, ozval odrhovačkou Johnyho Cashe z  oblíbeného místního Country rádia. Protáhl jsem se na rozvrzané posteli a svižně z ní seskočil, abych si protáhl tělo několika kliky a kopy před odchodem do sprchy. Bylo ráno,tak horký ráno a jaký jiný by tak asi mělo bejt, tady na jihu?

Dal jsem si  chladivou sprchu. Vychutnal ty okamžiky, s jakými dopadal proud stříkající vody na mé do bronzova opálené svalnaté tělo. Pět minut a dost. Přesně pět minut a každé ráno. Pět minut sprchování ukončilo zvonění minutky, kterou mám ve sprše. Zastavil jsem vodu a ani by mne nenapadlo být pod chladivou vodou o minutu déle. Ctím pořádek, důslednost, právo a vyžaduji to i u jiných. Jináč nebude nikdy v Americe pořádek a klid a bezpečí.

Utřel jsem se do sucha, přehodil na sebe lehký froté župan a šel bosý do kuchyně. Začátek skvělého amerického dne je ve skvělé snídani. Otevřu ledničku, vezmu z ní krabici pomerančového džúsu, kelímek burákového másla, tři vejce a plátek slaniny. S úsměvem nakrájím slaninu na kousky a dávám je na pánev, která se rozehřívala na plynovém sporáku. Špek se v ní  kroutil a tál. V ten okamžik vyklepnu jedno vejce za druhým do pánve na slaninu a čekám až bude jídlo hotové. Skořápky vhazuji do drtiče odpadků. Bezva americká věc! Mezi čekáním vložím dva krajíce do toustovače a když se ozve "lup" tak z něj vyskočí dva dozlatova opečené plátky toustového chleba. Dám je na talíř a namažu si je burákovým máslem a k toustům přidám míchaná vejce na slanině. Do vysoké sklenice naleji džús. Bezva pití po ránu. Někdy večer si zajdu do blízkého baru na dva panáky burbonu. Jen na dva. Vím, že ráno budu řídit svého miláčka Harleje. Pohlédl jsem na stůl. Něco na něm chybělo. To něco byl jahodový džem a příbor. Tak jsem to napravil a z ledničky vzal džem a ze šuplíku příbor a položil na stůl. Pohled na hodinky mě uklidnil, mám do odjezdu a nahlášení se do do služby na stanici dost času. Sedím u stolu a v pohodě snídám. Usmívám se. Úsměv amerického policajta neopouští, jak by vypadal před spoluobčany, kdyby se neusmíval i když jde o vážné věci? Mám před sebou denní páteční službu. Po ní dva dny zaslouženého volna, co jen podniknu, kam si zajedu, že by do westernového městečka, maj tam nový program a jsou tam bezva girls, co stojej za poznání zblízka na mý železný rozvrzaný posteli. 

Žiju sám, nechci se vážně vázat na ženu, domnívám se, že by žádná neocenila moji naprostou odevzdanost policejní službě, službě vlasti a lidem, za kterou bych byl ochoten položit i svůj život, který stejně každej den riskuji pro druhé. A stejně to nikdo pořádně neocení, vidí ve mně, celkově v nás, jen policajty, co buzerujou slušný lidi. A stále nemám pořádný zásah, stále čekám na pochvalu od kapitána a starosty.

Nemůžu se dočkat, jak se budu prohánět na motorce po dálnici, na svém úseku měřícím těch dlouhejch 200 mil a jak budu dohlížet na právo a bezpečnost, tak jak jsem se zavázal při slibu věrnosti. Hřeje mne pocit, že se třeba právě dnes stane něco nepředvídatelného, u čeho budu jako první a pak pan kapitán... Přestávám snít. Vkládám nádobí do myčky a svlékám župan. Pověsím jej pečlivě na ramínko aby proschl. V tom horku to nebude trvat dlouho. Otevírám šatnu a se zbožnou úctou hladím svoji motorkářskou černou koženou kombinézu, než ji vyndám ven ze skříně.  Stejně tak ty vysoké boty, rukavice a helmu. Zrcadlové brýle si přeleštím naposled speciální kůžičkou. Úsměv číslo dvě. Policajt musí vypadat dokonale, aby budil respekt. Natáhnu na sebe slipy a funkční triko, pak kombinézu, obuji si boty, nasadím zrcadlové brýle na nos a na hlavu nasadím helmu a pořádně si ji připevním pod krkem.  Poslední kontrola - u opasku je v pouzdře nabita a zajištěna služební zbraň, magnum pětačtyřicítka. Ta budí respekt sama o sobě i bez výstřelu. Všechno je oukej. Zbejvá pomodlit se za celou ameriku a prezidenta a můžu vyrazit do služby.

Cestou z bytu potkávám na schodišti sousedy. Vidím v jejich očích úšklebek : Ááá! Soused Policajt jde na to! Ale aby řekli Bůůů, Dobrý ráno, to ne!  Jen ten starý doktor od vedle, ten mne zdraví a nevím proč, neodpustí si po pozdravu poznámku, že lidi dneska jezdí jako blázni na těch silnejch motorkách... Blázni tak jezdí? Jenže já nejsem blázen, já jsem policajt! Ustoupili mi z cesty, abych mohl co nejrychleji po schodech dolů, ke svému milovanému motocyklu, kterému jak věděli, říkám tak důvěrně: Můj Harlejku!  A jo, lidi, proč bych to tajil, harlej dejvidson, koženou kombinézu, helmu, boty a zbraň prostě zbožňuji nade vše.

Nasedám do pohodlného sedla skvělého amerického motocyklu, pýchy našeho průmyslu, otočím knoflíkem vysílačky a nahlásím se do dozorčímu na stanici, že jdu do služby, že vyrážím na západní větev dálnice. Pak nakopnu motor a vyrazím vstříc dnešnímu slunečnímu dni. Po ujetí několika mil jsem přidal plyn, motor jen bublá a po očku nakukuji do aut, která předjíždím, jestli v některém z nich nezahlédnu nějaké podezřelé cestující. Tady u nás v kraji se však už dlouho dlouho nestalo nic nečekanýho. Jsou tu samý slušný lidi, co si hledí svýho a na pořádek taky dbaj.

Když jsem míjel první odpočívadlo na pětasedumdesáté mejli, nestačil jsem zpomalit svého miláčka Harleje a dobrzdit  u nájezdu, abych vjel na parkoviště, prostě jo, přejel jsem ho, ale zahlíd sem tam cosi hodně podezřelýho, co upoutalo moji pozornost, protože já sem furt ve střehu, to americký policajt musí bejt. Za mekdonaldem, který měl stažený rolety, byl jistě zavřený, stálo auto, na první pohled bylo vidět, že to není žádná amerika, ale bourák byl určo z ciziny, snad mexikán, možná i z té Evropy, či odkud sem začali jezdit mexikánům podobný osoby, jen o něco tmavší pleti, asi tam maj u nich opravdu hodně slunka jak je rok dlouhej, ale stejně, divný, že jo, u nás svítí sluníčko taky hodně a jsme tu všici jen bronzoví. A taky tam stál druhý bourák, náš, americkej chrajsler a jináč žádný jiný auto. A divný na tom bylo to, že sem zahlíd ňáký dva tmavý chlápky, divný týpky, a dvě stejně tmavý ženský v takovým divným oblečení, co se u nás v kraji nikdá nenosilo, jak stojej u toho bouráku a lidem v něm něco ukazují. Napřed sem si myslel, že padl výstřel, jak se to zalesklo, ale neslyšel jsem žádnou ránu! Zablejsklo se to žlutou zářivou barvou. Tak tady se pašuje asi zlato májů, možná astéků... Co fčíl? Mám to otočit do protisměru a zasáhnout při předávání kontrabandu, nebo mám zavolat kapitánovi a požádat o posilu? Ujížděl jsem dál po naší skvělé dálnici a najednou mě to napadlo. Na stopadesátý mejli je odpočívadlo a benzinka, když se zastavili tady, na pětasedumdesátý, tak pojedou oslavit byznys tam, kde maj otevříno! K mekáčovi  na stopadesátý a doplnit si tam pár galonů benzínu na šélce. A tam si na ně počkám, posvítím jim do kufrů a uvidíme, o co tam krucinál šlo. Jeslik o zlato, tak jo, zlato májů, zlaté sošky astéků, ale taky ho mohli měnit za drogy, že jo, no tak nebo tak, pochvala mě nemine, za to, že jsem furt ve střehu!

Ubral jsem před nájezdem na odpočívadlo plyn a pomalu projel prázdným, no ne tak docela, parkovištěm, na kterém stál jediný americkej bourák, ale nebudil ve mně podezření, páč ty lidi z něj seděli u stolku a pořádali v tom horku piknik. Zaparkoval jsem za mekáčem, měl otevříno, stejně tak šélka pumpa. Nikde nikdo. Jen ty lidi u stolku. Sundal jsem helmu z hlavy, jen brejle si nechal na nose, proč by mně měl každý vidět do mejch očí, lidi musí trochu znervoznit když netuší kam a na co se dívám, a zamířil k nim. Slušně jsem je pozdravil, jak jináč, a zeptal se, kam maj namíříno. Prý do jeloustonskýho parku a tady maj zastávku, štreka je to daleká a řidič že je zodpovědný, dělá bezpečnostní přestávky co chvíli. Pochválil jsem je a voni mi nabídli místo u stolu. Bohužel jsem tu nabídku musel odmítnout a jen tak, napůl huby jim řek, aby byli ve střehu, že možná přijedou dvě podezřelý fára, ale můžou být v přítomnosti americkýho policajta v klidu a bezpečí. Vylekali se, ale když jsem poplácal svoji pětačtyřicítku u pasu tak se zklidnili a dál do sebe cpali hambáče a zapíjeli je ledovou colou. Postavil jsem se za mekáč a sledoval, co se bude dít. Nemýlil jsem se. A tak jo, trochu jsem se mýlil, jo mýlil, páč přijelo jen to divný neamerický auto. Nebyli to mexikáni, ty lidi, co v něm seděli byli nejspíš imigranti odněkud od rovníku, byli to hodně, ale hodně opálený kůže, to jo. Řidič zaparkoval nedaleko stolku s piknikáři. Zůstal sedět a nechal běžet motor na volnoběh. Z auta vystoupili, dech se mi zatajil, zase ty dva týpci a ty dvě ženský, jedna držela v ruce tašku a tiskla si ji k tělu, jako by v ní měla něco ale jo moc cennýho a jen tak prošli okolo těch co maj namíříno do jeloustonskýho parku a co tady piknikovali. Slušně pozdravili lámanou amerikánštinou a pak, jakoby si to rozmysleli, nešli dál k mekáči, nešli ani k šélce, ale náhle se otočili a ty slušný lidi oslovili, slyšel jsem každé jejich slovo, kterýmu jsem porozuměl. Rychle obestoupili stůl a jeden z nich prosil piknikáře, že ztratili platební kartu, holt smůla, že jo, ale že moc prosej, že mají rodinný zlato, prsteny, který by prodali kus za sto doláčů. A ta ženská hned ruku do tašky a vytáhla na slunce prsten, to jejich rodinný zlato, no prsten byl velkej skoro jak krabička marlbórek, musel mít mnohem větší cenu, že jo. A tak se jeden z piknikářů slitoval a rozhodl se prsten koupit pro svou holku. Ženská mu s ním mávala před nosem a zlato se jen blejskalo v tom horkým slunečním dni, tak to mě oslnilo, třpyt zlata, to byl ten podivný tichý výstřel! Jakmile vytáhl prkenici a chtěl z ní vzít stovku, tak se k němu bleskurychle naklonila ta druhá ženská a prkenici mu vytrhla z ruky! Ty dva týpci na ně něco zakřičeli v jejich rodné řeči a dali se na utěk k autu. Naskákali do něj a chtěli co nejrychleji z odpočívadla zmizet. Jak se tak šofér otáčel k výjezdu, vyskočil jsem zpoza mekáče s policejním odznakem v ruce a zařval: Jménem zákona zastavte motor vozu a vystupte z něj a položte ruce na kapotu tak abych na ně viděl! Lidi jo, šofér přidal plyn, málem mne srazil do prachu cesty a bleskurychle se zařadil do rychlého pruhu dálnice a ujížděl na plný plyn. Piknikáři byli v šoku z toho přepadení a něco na mne volali, když jsem okolo nich projížděl na svém miláčkovi Harlejovi na plný plyn, abych dohonil auto se zločinci mířícími zřejmě k hranicím. Je jedno, jestli někoho oloupíte o deset centů nebo o tisíc dolarů! Loupež je to pořád stejná! Má motorka mne nezradila ani dnes. Zato jsem udělal hrubou chybu, ke které se přiznám kapitánovi, nenabil jsem si večer baterii ve vysílačce a tak mi klekla a já si nemohl přivolat posily. Řítil jsem se po dálnici se zapnutými světly a vyjící sirénou. Auta mne pouštěla abych mohl vpřed a tak jsem poměrně rychle dohonil a dojel auto s lupičskou bandou. Když jsem je předjížděl, na malou chvíli se mi zdálo, že se řidič přece jen rozhodl zpomalit a že zastaví, že mne respektuje a podvolí se právu. Jo, přibrzdil, ale jen proto, že mezi tím se náhle otevřelo zadní okénko a spolujezdec z něj na mne zamíříl hlaveň jakési zbraně... Padl výstřel, byla to rána jako z děla a tak jsem instinkttivně sklonil hlavu až na řidítka a přidal plyn. Kulka prosvištěla nad mým tělem. Bohužel jsem nezvládl svého miláčka Harleje a položil ho do smyku, kutálel jsem se po té naší krásné dálnici, cítil, jak se na mě trhá má nádherná kombinéza,  slyšel jako z dálky zvuk praskajích plechů a pak nastal klid. Ztratil jsem vědomí. 

Ten klid byl hodně dlouhý, myslím. Nevím, jak dlouho jsem ležel na okraji  u dálnice a opodál mne ležel můj miláček Harlej, zničený, rozbitý, prostě na odpis. Pak jsem ale nad sebou uslyšel nějaké hlasy. Po tom neskutečném tichu doslova božské. Copak jsem se zabil? To jsem v nebi tak rychle? A ten hlas přece znám, to je přece hlas toho starého doktora od vedle!

Dobrý, dobrý, už ho mám, už naskočil, ufff, já myslel, že se nechytne... Podívejte se mu na papíry jak se jmenuje... Jakže? František Novák? Jo, Franta Novák! Vždyť to je ten kluk odvedle...Pane Novák jestli mne slyšíte, dejte znamení, mrkněte okem, nemusíte mluvit... Za chvíli tu bude pro vás přistávat vrtulník, máte kliku, že jste tu bouračku přežil, snad to bude dobrý, bez následků... Sakra, co vás to jen napadlo, říznout tu nepřehlednou zatáčku tady v buchlovických kopcích tak rychle? A ještě k tomu na staré jawě dvěstěpadesátce? Máte štěstí, to teda jo. Tady ta plastová pistolka je vaše? A tady ta dětská radiostanice také? No, že to leželo pod vámi, jako by vám to vypadlo od pasu.

Mohl jsem mluvit, ale mlčel jsem. Těžko by mi někdo v tu chvíli uvěřil, že jsem policajt ve službě, který měl nadosah svůj první ostrý zásah jako americký policajt na dálnici mířící do Texasu. Každou volnou chvilku jsem si tak vyjížděl a sousedé mně ráno, když mě potkali, říkali: " Áááá! Soused Policajt jde na to!  Už nebudou. Už nikdy nebudu americký policajt. Proč? Protože si na pořádnou motorku nemám z čeho našetřit!