Podsvětí

První, čeho jsem si všiml, byl chlad. Zima. Lezavá vlhká zima, která zalézala pod kůži a mrazila až v nitru kostí. Všude byla tma. Ale když jsem po chvíli zamrkal, překvapeně jsem zjistil, že ne tak docela. Byla to víc absence světla než tma. Takové neurčité šedo. Neviděl jsem sice žádné světlo ani stíny, přesto jsem rozlišoval, co okolo mě je.

Posadil jsem se a divil se, proč jsem ležel na holé zemi. Byla chladná, ale zima mi nebyla. Spíš, jako bych byl prázdný. Tak neurčitě zvláštní pocit, jako bych byl bez smyslů a bez emocí. Postavil jsem se a rozhlédl kolem. Byl jsem na břehu řeky, ale kolem nebylo nic živého. Ani jediná stopa, jediné stéblo nebo strom. Jen holá skála. Tady nešlo o to, že by to vše umřelo, tady ani nikdy nic nežilo.

Otřásl jsem se a vydal se volným krokem dál. Před sebou jsem zahlédl mlčenlivý zástup. Přicházeli k řece. Chvíli se zdáli jasní, jako by zářili, muži, ženy i děti. Ale pak jako by zešedli. Mizeli v mlze u hladiny. Jako by je pohlcovala. Tváře měli prázdné a bez výrazu. Nerozhlíželi se. Šli přímo vpřed.

Ozvalo se zašplouchání. Až bolestně narušilo okolní ticho a klid. Přes řeku plula loďka. Byla černá a zdálo se, že je z vrbových větví, pošitých kůžemi. Byla tak neskutečná, až se nechtělo věřit, že by mohla držet na hladině. Stála v ní temná postava v plášti a odpichovala dlouhým bidlem. Rychle se blížila.

Sešel jsem k hladině a čekal. Potřeboval jsem se zeptat, kde to jsem, kdo je a co se to děje. Ale když přirazil ke břehu, přehlížel mé otázky. Jen se postavil před loďku a nastavil dlaň. "Co chcete?" Neodpověděl. Nechápavě jsem na něj zíral. Nakonec jsem se natáhl, že jej vezmu za ruku.

Pohnul se jako blesk a popadl mě za zápěstí. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Ta síla byla neskutečná. Klesl jsem se slzami v očích na kolena a lapal po dechu, druhou rukou se marně snažil svou dlaň vyrvat z jeho sevření.

Otočil bez námahy mou ruku dlaní nahoru. Nechápavě jsem otevřel ústa, když se na mé dlani zatřpytila mince. Jediná zlatá mince. Sebral ji a pustil mě. Rukou s bidlem pokynul k loďce. Chtěl jsem couvnout, prchnout, ale tomu gestu nešlo odolat. Usedl jsem do ní a on, nebo snad to, odrazil od břehu a zabral bidlem, aby nás odstrčil do proudu.

"Ty nevíš, že jsi mrtvý, že?" Jeho hlas skřípal jak nůž po brousku. Přikrčil jsem se a nechápavě na něj zíral. "Nezkoušej se vrátit. Pokud se dotkneš vody Styxu, zmizíš. Nepokoušej se přejít žádnou z řek říše mrtvých bez pomoci převozníka," zašeptal a dál už jen tiše poháněl loďku na druhý břeh.

Sotva jsem vystoupil, jako by se rozplynul. Vykročil jsem proto dál. A s každým mým dalším krokem jako by se mé vzpomínky vytrácely a mizely v té tiché truchlivé temnotě. Kolem mě se tiše pohybovaly stíny bez tváří. Pohlédl jsem na své ruce a šokovaně se pokusil vykřiknout. Ale nevydal jsem žádný zvuk. Jak bych také mohl, byl jsem jen další šedý stín.