Kapitola I.

Stíny Tenebrae

   Kdysi existoval prostor, kde se doba nedělila na den a noc. Místo, které mnozí lidé označovali jenom jako „město v hlubinách“. Svět, jenž se nedal srovnat s tím lidským. Věčná tma a nezeslabující žár ohně spolu panovali ruku v ruce jako bratr a sestra v temném městě démona, v Tenebrae. Jeho zdi byly pevné a za nimi nebylo nic, jen temnota. Stálo v něm mnoho budov, všechny z černého mramoru. Všechno to bylo tak krásné a strašidelné, každý kout byl osvětlen lampou, svítící jasným tyrkysovým světlem. Ne že by to nějak pomohlo osvětlení temných ulic. V takovém městě by žádný člověk žít nechtěl.
    V tomto světě však nacházelo domov mnoho démonických stvoření. Z převážné většiny zde nacházeli domov samotní démoni a démonické paní, byla tady však zastoupena i malá skupina Gorchů, bytostí, které již nebavil život „nahoře“. Gorchové byli lidé, kteří zavrhli světlo a z převážné většiny je tvořili lidé, kteří věřili, že jen démoni jim pomohou najít své místo v životě, samozřejmě se zde vyskytovali i tací, kteří právě zažívali neštěstí a když jim nepomohl bůh, rozhodli se očekávat pomocnou ruku od podsvětí. Po pár dnech v Tenebrae propadli lidé stínům a stali se z nich démoni.
Tomu všemu vládnul Guberos, pro obyvatele Tenebrae vládce, pro lidi noční můra. Spojil síly všech netvorů a pomocí nich ničil lidi a světlo v nich. Ne každý si získal jeho přízeň, zvláště ne ti, kteří toho nebyli hodni.
   V Tenebrae skládali démoni zkoušky. Ten, kdo je všechny splnil, měl převzít vládu nad Tenebrae. Byly tři a nikdo je nikdy nesplnil (což byl zřejmě jejich účel), ale kolik lidí by si nepřálo vládnout namísto Guberose? Správně lidí, lidí opravdu málo.Jenže démoni neměli city, scházela jim totiž jedna velmi důležitá věc obvykle umístěná na levé straně hrudníku. Srdce, to jim chybělo, ačkoliv po tom nijak zvlášť netoužili. Jak by také někdo mohl toužit bez srdce? I když měli bezpochyby svou vlastní osobnost, kterou ovládal strach (i když to se tak často nestávalo) a ostatní emoce, kterým svou činnost přikazoval mozek, nedokázali cítit ani vyjádřit touhu, ba už vůbec ne lásku, jakožto nejhlubší touhy srdce. Hněv se stal jakousi přirozeností těchto bytostí, snad v tom tkvěla jediná vyjímka, pro lidi ne až tak příjemná. Nenáviděli, ničili a zabíjeli bez sebemenších důvodů. Oni prostě museli. Ke svým obětem nikdy nepocítili lítost, byli jako dokonalé vraždící stroje, bez slitování. Tomuto tvrzení navíc napomáhala skutečnost, že žili zhruba dvakrát déle než člověk.
    Mezi lidmi se často povídali různé historky a povídky o příšerách z temnoty. Vyprávělo se v nich o otrávených lidech, vodě v níž se shlíží ďábel a samozřejmě o spoustě oné červené tekutiny,  v těchto historkách naprosto bez sebemenších důvodů prolévané. To by se k démonům hodilo, snad proto je lidská mysl obvinila ze všech těchto neštěstí, která se skutečně stávala. Někdo z toho být obviněný prostě musí. Ne že by démoni byli naprosto nevinní, ale na povrch se vydávali jen velmi zřídka, naposledy tak před tisíci lety. Ačkoliv provedli značný počet útoků, žádný z nich se nezdařil. Byli to útoky na lidi kteří nebyli ozbrojeni, ale naděje lidstva byla silnější než všechna kouzla, která byla schopna temná města podniknout. Démoni bojovali a ničili. Lidé věřili.
Před dávnými věky znali démoni způsob, jak se dostat nahoru. Dlouho se však žádný obyvatel Tenebrae na povrchu neobjevil, ze strachu z Naděje se všichni schovávali raději dole. Už to bylo tak dlouho, že způsob jak se tam nahoru dostat byl navždy zapomenut a démoni jej dosud nikde neobjevili.
   Budovy v Tenebrae se vyznačovali dokonalou souměrností a místnostmi bez oken. Do značné míry lze v tomto bodě „architekty“ pochopit, zvláště za předpokladu, že na ulicích byla vždy naprostá tma, takže okna by asi zrovna dvakrát nepomohla.  Bylo tady však pár věcí, které mramorovým sídlům vytknout nešlo. Například prostornost a to i v případě že sídlo tvořila jen jedna místnost.
   Ačkoliv potřebovali démoni spát i jíst stejně jako lidé (a dokonce tak i zhruba vypadali), naprosto necítili potřebu bavit se. Vystačili si s málem. V rohu až příliš dlouhá nepohodlná postel, uprostřed malý stolek a na něm se nedbale povalující miska s  prokletým ovocem. Démoni mohli jíst jen prokleté ovoce a to ovoce, nad nímž byl proveden tajemný rituál někde v nitru města. Bylo dodáváno hromadně a tak rituál znalo jen pár zasvěcených. Guberos si zřejmě myslel, že skrz moc nad obživou celého města bude ještě mocnější.  No, nepletl se.
   V jednom mramorovém sídle kdesi na okraji města tiše seděla a rozjímala mladá démonka, kterou její životní zkouška teprve čekala, Jezebeth. Po ramena jí splývaly uhlově černé vlasy. Oči jí zářily a v jejich černotě se odrážela noc. Byla bledá, něco však každému říkalo, že v jejích žilách koluje oheň. Oděna v černých šatech zdobených symboly, o nichž nevěděla co znamenají, vzbuzovala pocit že je jí více než jí je, že je jí více než patnáct. Vyrůstala v sídle sama, démoni neměli rodinu. Sama sebe se už kolikrát ptala, jak přišla na svět, ale každý koho se zeptala, jí odpověděl zcela identicky. Tedy pouze v tom případě, že se pokrčení rameny mohlo považovat za odpověď. To, že neměla srdce ještě neznamenalo, že není zvědavá, ale po pár odpovědích tohoto typu to prostě vzdala.
   Vyběhla ze dveří svého sídla a přesvědčila se, že je sama. Když opět vešla, posadila se ke stolu na židli uprostřed velké místnosti a vytáhla zpod svých ne příliš dlouhých šatů (které na to očividně nevypadaly) velkou knihu. Kniha s velkým hlukem a ještě větším vírem prachu jenž mohl pocházet jednak z knihy, ale klidně i ze sto let nepoužívaného stolku, který na to že knihu unese také příliš nevypadal, dopadla. Stůl se ani nezakymácel, což je důkaz toho, že zázraky se dějí. Jezebeth fouknutím odstranila zbytek prachu z knihy a až nyní uviděla, jak skutečně vypadá její hřbet. „Vypadá to velice...“, hledala vhodný výraz pro přebal knihy, který určitě před lety býval bílý, nyní však chytal hnědý odstín a pár míst bylo zcela černých, nejspíše ohořelých, „...staře“. Nápis na přední straně nebyl vůbec čitelný a na jeho luštění neměla Jezebeth čas ani náladu. Přetočila na první stránku a hned poznala jakou chybu udělala, když se ona stránka oddělila od celkové vazby. „Sakra! Nemůžou se k těm kusům papíru chovat tak, aby se hned nerozpadly?!“ zamračila se a vložila stránku na místo, kde byla předtím. Obvykle jí na stavu věcí nijak nezáleželo a ničení knih nevadilo, ale teď to potřebovala. Na listě bylo úhledným písmem napsáno: „SCHOPNOSTI DÉMONŮ, KNIHA JE MAJETKEM TENEBRAESKÉ ÚSCHOVNY STARÝCH SPISŮ.“Jezebeth stranu rychle přeskočila, protože skutečnost, že odcizila jeden z nejstarších svazků Tenebrae ji děsila. Neustále se musela přesvědčovat že to dělá pro dobrou věc, i když, dělání něco pro sebe není zas tak dobrá věc.
   Jakmile se přiblížil termín velké zkoušky, rozdělili se démoni na dvě skupiny. Zaprvé ti, co se horlivě snaží naučit všem dovednostem a znalostem démonů které existují, aniž by věděli, jestli alespoň čtvrtinu využijí ve zkoušce a potom ti, co zkoušku  již absolvovali a neuspěli; ti se teď na mladé dívají jistě se  škodolibým úšklebkem, protože ví, že ani jeden z nich nezvládne udělat... to. A bez toho neudělají zkoušku.
   Démoni měli vždy určeno co udělat musí a co nesmí. Nic mezi tím v Tenebrae neexistovalo. A v hlavě démonů bylo rozhodnuto že zkoušku udělat musí. Ironické bylo jen to, že toto nutkání po neúspěšném složení zkoušky zmizelo. Byl to jakýsi způsob motivace „po démonsku“. Proto se nyní, jen pár dní před zkouškou všichni mladí démoni jakýmikoliv prostředky snažili získat něco, co ostatní nemají. A Jezebeth se to určitě podařilo.
   Chvíli si ještě knihu pročítala. Obsahovala seznam schopností, které se démoni naučili používat a vzhledem k tomu, že takřka celá kniha byla popsaná, se od vydání nejspíše doplňovali o další.
   Otáčela na náhodné stránky, ale na jedné z nich se zastavila. Nápis byl čitelný asi tak, jako název knihy na hřbetě, jenže tohle nevypadalo jako kdyby jej zničil čas. Když se podívala pořádně, zjistila, že celá strana je stejně jako nápis... poškrtaná? Dalo se to tak říct? Autor „čmáranice“ se nejspíše pokoušel text čímkoliv zničit. Byly zde patrné stopy uhlí i ohně. Jezebeth překvapilo, že se nakonec nepodařilo viníkovi text zničit docela. Pořád se ještě dal přečíst. Ačkoliv některá slova chvilku luštila, zřejmě zanedlouho rozpoznala alespoň jeho čtvrtinu.

Východ je vysoko nad námi,
alespoň tak se to říká,
o osudu celé Tenebrae,
rozhodla jediná dýka.

Kam podíváš se jenom tma,
jež se pořád blíží,
aniž by jsi věděl snad,
co v temnotě se shlíží.

Naděje dala zlobě strach,
zapálila svíce,
a zařídila, aby už
jsme nešli na zem více.

Cesta ven zmizela jako stín,
jenž obepíná sídla,
když ptáš se mě co dělat s tím,
má odpověď bude znít Křídla.

   Převážná část veršů nedávala Jezebeth žádný smysl. To ji však teď trápilo nejméně.„Křídla?!“ vyjekla Jezebeth. „Tak my můžeme mít křídla a nikdo to neví? Křídla, takový to co lítá?“ toto zjištění už téměř hraničilo s panikou. „Nádech, výdech, nádech, výdech,“ opakovala si, „uklidni se Jezebeth!“ Skutečně, uklidnit se jí nezabralo zase tolik času. Nyní se na tu věc dívala se zcela jiným pohledem. „Dalo by se toho využít? Jestli vyluštím alespoň polovinu, budu jediná kdo bude mít...“ větu již nedopověděla.
   Do místnosti někdo vstoupil. A byl to někdo, koho tady nechtěla, protože v tuhle chvíli tady nikoho nechtěla. Automaticky vzala knihu a hodila ji někam do kouta. Pár dalších stránek se rozloučilo se svým místem v knize. Silueta se pořád držela v té nejméně osvětlené části místnosti, ale za chvíli již bylo znát její dlouhé hnědé vlasy, svázané do něčeho co vzdáleně připomínalo drdol a černé oční stíny napatlané všude po obličeji, jen u očí jich bylo jaksi málo.Vypadala stejně staře jako ona. Jezebeth měla jasno.
   „Styx?“ optala se postavy tím nejméně přátelským tónem, který svedla. „Ano, Jezebeth?“ křivka démončiných  rtů provedla posměšný úšklebek. „ Zeptám se tě dost jasně, aby to pochopil i někdo, kdo je schopen si hrát na královnu Tenebrae ačkoliv jí to místo někdo obsadí. Co-tady-děláš?!“ Bylo jasné že Styx žádná část tohoto proslovu nijak nepotěšila, snad proto jí na chvíli vymizel úšklebek ze rtů. Styx však nebyla démonka, co by se nechala tak snadno „setřít“; bylo jí jasné, že teď musí provést protiútok.„Jsi si nějak jistá že všechny zkoušky zvládneš, tedy na to, že je ještě nikdo neudělal. To máš takový strach že prohraješ, potřebuješ předstírat sebevědomí?“ Jezebeth se na tváři pokusila udržet kamenný výraz. „Neodpověděla jsi na otázku, Styx.“ Její jméno Jezebeth doslova zasyčela.
   „Přišla jsem ti poradit.“ „Já nepotřebuju rady a od tebe už vůbec ne.“ Styx si Jezebethiny odpovědi nevšímala a mluvila dál. „Slyšela jsem... věci. Vím, jaký smysl mají ty zkoušky.“ Jezebeth zpozorněla. Když si toho Styx všimla, trochu se pousmála. „Zajímá tě to, co? Ostatní démoni by dali svůj život za to, co ti teď řeknu.“ Styx už chtěla pokračovat, ale Jezebeth ji mávnutím ruky zastavila. „Proč by jsi mi chtěla pomáhat? Pokud vím, nemáš mě zrovna v lásce.“ Styx poněkud pobavila připomínka o lásce. „No jo, nemám. Samozřejmě za to něco budu chtít.“ Spíš potřebovat, zamyslela se Jezebeth. „Máš nějakou představu? Musím mít něco, co dost potřebuješ. Došla ti zásoba rozumu?“ ironicky podotkla a zasmála se. „Ne,“ řekla Styx a pokoušela se nedat na sobě znát že ji vtip rozhodil, „chci tu knihu.“ Jak o ní zatraceně mohla vědět? To jí ještě scházelo. Zamyslela se. Musela zjistit, co Styx ví. Na tohle byla dobrá, cítila co potřebuje. „Dobře, dám ti ji. Když mi to všechno řekneš.“ Styx mlčky přikývla a naznačila Jezebeth gestem aby pro knihu běžela hned. „A pohni si.“ dodala Styx. Po chvíli ji nejspíše už omrzelo sledovat Jezebeth, která se stále přehrabovala v rohu pokoje, kam již tímto způsobem bylo zřejmě naházeno více věcí. Dala se tedy do plnění své části dohody.
   „Před dávnými věky zde žil Gorchský prorok, jenž byl překvapivě hodný. Neznal hněv, vážil si světa kolem sebe, prostě ještě člověk.“ Styx se po dokončení věty krátce uchichtla, jako by jí představa na ubohý lidský život se srdcem připadala směšná. „Jednou předstoupil před tehdejšího vládce Tenebrae a pověděl mu svou věštbu, kvůli které se vzdal života mezi lidmi.“
   Jezebeth se přestala prohrabovat ve věcech. Styx poslouchala jen tak, aby dokázala vnímat příběh. Začala se jí točit hlava a zcela instinktivně zavřela oči. Když se víčka jejích černých očí zase zvedla, cítila se naopak velmi dobře. Ale něco tu nesedělo. Nebyla v Tenebrae.
   Pomalu se kolem sebe rozhlédla. Obklopovala ji temná sídla a přímo před ní se tyčila vysoká budova, na první pohled zcela jiná než ostatní, což mohla způsobovat neobvyklá výška, nebo také pocit, že s touto budovou si někdo velmi vyhrál. Sloupy, jenž ji celou obklopovali budovali sídlu velký respekt.
   Po chvíli zamyšlení dospěla Jezebeth k názoru, že tuto budovu už někde viděla. Odmyslila si většinu sloupů, překrásně se lesknoucí omítku, která na rozdíl od ostatních sídel dělala spíše šedý nádech a zjistila, že v tom bude něco více než pouhá povědomost.  Ona ji znala. Každý den kolem ní procházela, jen působila více dojmem staré zříceniny.
   Zcela instinktivně ji napadlo jít dovnitř. Vstoupila do ní mohutnými dveřmi a poznala kde je.Toto bylo Tenebrae, jen před dávnými věky a teď právě stojí před sídlem vládce mocného města.
   Nyní viděla ten den před tisíci lety a schrbeného postaršího Gorche s kapucí, jenž mu zakrývala tvář. Mluvil s hrozivým démonem sedícím na trůnu uprostřed obrovské síně, jejíž prostředek byl velice tmavý, jelikož světlo tyrkysových loučí nedosáhlo tak daleko, aby naplnilo celou obrovskou místnost alespoň dostačujícím světlem. Tedy na lidské poměry.
   Jezebeth omylem strčila do jednoho ze stráží stojících hned u dveří. „Promiňte! Moc se omlouvám, já bych tady vlastně ani neměla být, takže já už asi...“ Strážný o ni nejevil sebemenší zájem. Byla přesvědčená, že ji nevidí.
„Čas lidí se krátí, můj pane.“ Hlas starce zněl velice sebevědomě a beze strachu, jakoby ho démon ovládal. Navíc to dokazoval i skelný pohled v jeho očích. „Jsi si jistý Aelosi Bringský?“ démonův hlas se nesl síní ještě dlouho poté, co byla vyřčena poslední slova. „Naprosto.“ „Pak mi tedy řekni, jakým způsobem se naplní to, oč se snažíme celé dlouhé věky, Aelosi. Jak zničíme lidskou rasu?“
   „Jeden z démonů bude moci lidi zničit, jen jeden má dar z Mon eseli. Jen jeden jej získá. Zničí Naději a bude vládnout Tenebrae...“
   Démon se pousmál a ztratil na chvíli kontrolu nad Gorchem, čehož dokázal Aelos, jakožto zkušený věštec, obratně využít. Stařec se vymanil z moci démona, skelný pohled zmizel a nahradil ho odhodlaný výraz někoho, kdo si příliš pozdě uvědomil, že udělal chybu. Pomalu se otočil a chystal se k odchodu, ozval se za ním však pekelný řev démona. „Stůjte! Vím, že víte víc a nehodláte mi to říct, okamžitě mluvte!“
   Stařík se dál pomalým krokem šoural k východu. „Stejně stínům neutečete! Dostihnou vás a pak mi všechno s radostí řeknete!“
   Stařík se zarazil, už se chystal poddat se démonovým kouzlům a všechno mu povědět, po chvíli se však začal hlasitě smát.
   „Opravdu tomu věříte?“ z pláště vytáhl pozlacenou dýku a ve svitu tyrkysového světla se bezmocně svalil na zem.
   Otevřela oči. Styx ještě pořád vyprávěla. „A od té doby jsou prý zavedeny zkoušky. Tenebrae se stále pokouší najít toho, jehož jí stařec přislíbil. Aelos to tenkrát nepřežil a dobře mu tak. Byl to Gorch a vládce na něj měl právo, tak jako na každého.“
   Jednu výhodu temnota měla, nemuseli jste přivykat světlu. Jezebeth se tedy rychle probudila ze svého snění, pokud tedy to, co zažila opravdu snění bylo.
   Měla spoustu otázek a hodlala na ně nalézt odpovědi. „Styx, co je to Mon eseli? Vždyť víš, to o čem mluvil ten prorok.“ Styx se zarazila a chvíli hleděla na Jezebeth. Trochu to vypadalo, jako když pátrá ve svých vzpomínkách. „Ehm, Jezebeth, myslím, že vůbec nevím o čem to mluvíš.Nic o žádném Kon leseli jsem neříkala.“ Jak průhledné Styx. Zkomolení jména které znáš? Nic jiného tě nenapadá? Jezebeth byla možná trochu domýšlivá, ale rozhodně ne nevnímavá.
   Podívala se na Styx. Ta zřejmě ještě údivem ani jednou nemrkla. Stejně to bylo trochu divné, jestli to Styx neřekla, jakto že to slyšela? Jasně, z úst nějakého Gorche pocházejícího z povídky staré tisíc let, ale přece, pomyslela si Jezebeth.
   Styx hledala způsob, jak obratně vybočit z debaty. „Tu knihu, Jezebeth.“ Prohrabování se v koutě nakonec netrvalo tak dlouho, jak si myslela. Zpozorovala, že se v koutě povaluje ještě pár listů, mezi nimiž byl i onen text o křídlech. Ohlédla se. Démonka k ní byla otočená zády, protože si zrovna prohlížela jakousi šmouhu na stěně.
   Jezebeth zmuchlala papír do kuličky a strčila si ho pod šaty. Zbytek vypadlých listů nechala na zemi a popadla tlustou knihu. Zdála se jí stokrát těžší, než když ji nesla naposled. Pomalu se již, i když s velkým přemáháním, chystala podat knihu Styx, ta ji však zastavila a ukázala prstem do rohu. „Chci všechny listy té knihy, všechny.“ Jezebeth se neochotně sehnula a sesbírala chybějící papíry. Styx jí je v mžiku vyrvala z rukou.
   Nastalo ticho. Styx ještě chvíly probodávala Jezebeth nedůvěřivým pohledem a pak se poměrně rychlou chůzí přemístila i s knihou k velkým dveřím. Už se chystala vykročit ven, ale myslet si, že Styx odejde z místnosti bez nějaké „trefné“ připomínky, by bylo jednoduše hloupé.
   „Víš ty vůbec, co jsi mi dala? Právě držím klíč ke své výhře, Jezebeth. S touto knihou,“ koutky jejích úst si neodpustili další úšklebek, „je Tenebrae moje.“ Zmizela tak rychle, jak se v sídle objevila. Jezebeth byla z tohoto zážitku sice lechce nervózní ale určitě ne zklamaná.
   Měla, co chtěla. Nejprve se opatrně rozhlédla, aby se ujistila, že Styx je opravdu pryč. Potom co zjistila, že v místnosti se kromě ní nenachází žádná jiná bytost, nenápadně zašmátrala pod svými šaty do míst, kde se vytvořil jakýsi kulatý hrbolek.
   Pomalu rozevírala zaťatou pěst a její pohled se zcela soustředil na zmuchlanou kuličku papíru.
  „To sotva, Styx.“ uchichtla se Jezebeth a opět dlaň opatrně zavřela.