Někdo zvoní

NĚKDO ZVONÍ

1

Tento příběh si žádá aspoň náznakem uhnízdit v prostoru a čase. Vyslyšme jej: Poslední výstřely války dohlučely před třemi lety, ale naše životy se ani nestačily vrátit do rytmu všednodenní a jedna horečka přešla v druhou. Nemoc tentokrát hlodala zevnitř. „Státostrana“ (její pravé jméno zní libozvučněji, ale přezdívám jí takto, lépe je z toho poznat, zač se považuje) si získala přízeň lidu, který svůj nový idol vynesl k moci. Už nějaký měsíc prorůstá masem společnosti, uštkla ji planými sliby o rovnosti, o vlastnictví všeho všemi, a to je sladký jed, který postupuje společenským organismem velmi rychle. Už nás dostala, svedla zástupy, získala si miliony věrných, ale ani taková podpora ji neuspokojí. Dokud se najde byť jen jediný hlásek proti, nepoleví v ostražitosti a bude své vítězství jistit navenek okázale zježenými puškami a v podzemí šibenicemi. Koho si nenaklonila, ten pro ni je nepřítelem. Nenajde-li nepřítele, udělá si jej. Nepřítel musí být stále ohroženým druhem, ale nesmí vyhynout. Kolik takových už na vlastní kůži pocítilo, že revoluce je bestie, která žije z masa, krve a duší vinných i nevinných. Státostrana v čele této revoluce dobře slouží jako agentura brilantně řešící vaše osobní pomsty a nevyřízené účty. Označte svého nepřítele, strana poděkuje a zbaví vás jej. Stačí drobná pomluva, utroušená někde ve frontě v koloniálu, stačí slovo, které, pokud je jednou vypuštěno, už nelze vrátit. Dál nemusíte ani hnout prstem, ona se místo vás dopustí na vašem nepříteli těch nejhorších věcí, které jste mu přáli. Tato šelma si pěstuje své nepřátele, díky nim strhává na sebe roli ochranitele, a pak není nic zvláštního, když je odsoudí před zraky skandujících diváků. Šelma potřebuje vědět vše, potřebuje vidět všude, každý neprozkoumaný kouteček může ukrývat velezrádce, který jí chce ujídat z misky, převrhnout koryto. Tak pravili a tak jest. A zatímco na plátnech doby rozmáchlými tahy malují plány nejšťastnější země, za kulisami se potichu vraždí.

Politika je záležitostí všech a každý od batolete po nejstarší babičku musí mít společensky naladěnou mysl a vědět, na čí straně stojí při tom velkém blaho-budování. Nikdo ať si nic neschovává pro sebe, každý ať se z příkazu společnosti rozdává všem. Být samotářem se nenosí. Ať se tedy tučná stáda jásotu valí ulicemi, unášejí obrazy svých milovaných hlav, ať myriády praporků přivábí nejsvětlejší zítřky na svůj třepot, ať veškeré smutky zůstanou doma na hanbě, ať se ústa usmívají a oči blyští, a vše se to spojí v mohutný sloup chvály, podpírající Státostranu. Bude smeten, kdo se vydá proti tomu proudu, protože protivit se logice dějin, jak ji vykládá Státostrana, je neodpustitelné. Navenek je směr určen a pod širým nebem to vypadá jako jeden trvalý svátek – přikývnutí životu, lásce a míru. Se zlou se potáže, kdo tomu bude překážet jen stínem myšlenky. Na rubu veselí na odpadlíky čekají zešeřelé místnosti pro obviněné, v nichž přibývá skvrn od krve a vyražených zubů, a když nahoře tisíce provolávají slávu Státostraně, pod zemí není slyšet pleskot facek a řádění obušků na tělech osamělých a zavržených.

2

Vrací se mi jeden sen, zdává se mi pravidelně brzy k ránu a poslední dny a týdny krátí můj spánek: černé auto s bachratými blatníky, nablýskané jako rakev na přepychovou mrtvolu, zakotví u chodníku, kde působí trochu nepatřičně. Z auta vystupuje trojice mužů, prásknou dvířky téměř naráz a chvíli se významně rozhlížejí. Jsou od sebe k nerozeznání, vynořili se v dlouhých kožených pláštích, kloboucích a rukavicích. Kdo jim předepisuje takovou módu? Kdyby tam stáli umounění vandráci s divokým výrazem nebo pobuda přetékající nenávistí k celému světu, nebudilo by to takovou hrůzu jako mlčenliví muži v pláštích. Ale zlo oblečené do špatně padnoucí elegance působí ještě hrozivěji. Ti pánové nedovedou stát vzpřímeně, kravaty nosí nedbale nakřivo, všichni jsou trochu pokrčeni v ramenou, uzamykají se do sebe a mlčí o tom, že jdou najisto. Jejich duše jsou kožené, stejně jako jejich srdce jsou kožená a tváře jsou znehybnělé jedinou myšlenkou – polapit, ponížit a nepustit. Je poznat i z dálky, jak se těm sádrovým obličejům pohrdavě chvěje chřípí.  Uskakuji od okna dříve, než někdo z nich zvedne svůj lovecký pohled. Už bych mohl prchat, ale jsem jako zchromený, čekám na to jediné, co mi vrátí rozhodnost: zvonek. Ale dříve než ukazovák v rukavici stiskne knoflík, probouzím se, a sedě na posteli, těkavě se rozhlížím po pokoji a ujišťuji se, že se to ještě neděje. A vzápětí se mi na zpocená záda vždycky přilepí i dotěrná myšlenka: Mým kamarádům se právě toto stalo.

3

Přeříkávám si ta jména – Karel, Franta, Arnošt, Jiří… Znali jsme se jako spolužáci od primy, naše pětka ve třídě tvořila věrný kruh a bylo přirozené, že jsme založili jakýsi klub, řekněme na volný čas, jezdili jsme na výpravy a v mezích možností se pokoušeli konat dobré skutky. Žili jsme si pro sebe a vůbec nás nedojalo, že do dějin vkročila Státostrana a žádala si pozornost. Náš klub měl pramálo společného s politikou. Ovlivněni morálními vzory z předválečných let, razili jsme heslo: Vykonávat drobné dobro v nejbližším okolí a v mezích možností. V našem horkokrevném věku to znělo jako výkřik z opilosti, ale Státostranu jakožto obří továrnu na dobro, to nedojímalo. Státostrana o nás nevěděla a v tom tkvěla naše nejtěžší vina. Jakmile se o nás dozvěděla, s oplzlou radostí uvítala nové nepřátele. Dvacetiletým mladíkům nebylo těžké něco přišít, zjednaní soudci udělují vinu jako na běžícím pásu. Možná že kdesi v podzemí ukrývají sýpky a v nich statisíce tun viny, již je nutno rozdat a přerozdělit tisícům obviněných. Tato sklizeň se počítá na roky. Nejdříve na mladíky uvalili vazbu, v níž je dlouhé dny tvrdě vyslýchali. Došlo prý i na mučení, které asi po měsíci patrně přineslo výsledky. Přátelé přiznali vlastizradu a zločinné spolčení proti státu a zanedlouho se jejich jména ocitla na seznamu nejpochmurnějším. Měl bych o tom něco vědět, protože já jsem zatčení unikl. Ten den, kdy je lovci sebrali během schůzky v klubovně, jsem ležel s chřipkou. Teprve Arnoštova maminka, kterou jsem náhodou potkal cestou od doktora, mi všechno vylíčila.  Pamatuji si to, musel jsem se bez přestání dívat na zmuchlaný kapesník, který za ni schytával slzy, do jejích očí jsem se pohlédnout neodvážil. Okamžitě jsem po tom setkání běžel do klubovny na zastrčeném dvorku, kde jsem narazil už jen na dveře zapečetěné otiskem Státostrany. (U nápisu „Jed na krysy!“, vyvedeného křídou na těch pečetěných dveřích, jsem pochyboval, zda slouží obvyklému účelu). Od té doby se rozpíjí skvrna v mém svědomí. Nebyl jsem někde, kde byli oni, a bohužel právě v nejosudnější den, kdy jsme nejvíce měli držet při sobě. O důvodech mé nepřítomnosti si teď mohou pomyslet cokoli. Součástí mých útrap je i můj urputně se vracející sen. A potom i vše, co si představuji: Jak o mně kamarádi mlčeli a kolik kvůli mně museli vytrpět, aby jim neuklouzlo mé jméno. Vždyť stačila zmínka a byl bych se s nimi stihl setkat ještě ve vazbě. Samozřejmě bych mohl zažádat o návštěvu, abych jim vše vysvětlil, ale zde už hraje velkou roli strach. Vím, že to nesvedu, že se nepřiblížím k místu, kterého se tak děsím. Kamarádi, snad pro mě máte ještě stín pochopení, ostatně věřte, že policie mě brzy vyslídí a vy se mě dočkáte. V klubovně přece visí naše fotografie z výprav a z nich už snadno poznají, že jeden chybí. Kde vůbec zůstala kronika? Ukryl ji někdo u sebe? A jak pečlivě? Tam by našli mé jméno jako na podnose. Strach zhoustl do nočních můr, zvedá se v mračnech a dusí mě. S trnutím očekávám nemilou návštěvu, kterou předznamená varovné a ničemu nepodobné chladné zvonění. Hryžu se a jisté rány si uštědřuji dřív, než skutečně dopadnou. Můj hřích je neodpustitelný, vypadl jsem z klepet Státostrany a nechal v nich prázdné místo, ale osud neobelžu, rozevřel jámu v mém svědomí a dotírá, abych jej naplnil, protože i na mě čeká příděl viny z nevyčerpatelných státních zásob.

4

Teď ještě přemýšlím, jak to udělají. Zvonění může mít tolik vlastností a odrůd, jako jich mívá víno. Poznal jsem šílené zvonění naší babičky a její konce neberoucí palbu, kterou hlásila, že z venkova od Jarči přiváží koš vajec. Nepochopil jsem nikdy, proč kvůli vejcím vyzvání poplach skoro požární. Možná šlo o smluvený signál, ale to by se pletlo se stylem bývalé sousedky, která nás podobnou kadencí upozorňovala, že její Arno už musí k večeři. Nemýlíte se, byla to ta žena, co svírala kapesník a vyprávěla o synově osudu. Počítám i listonoše, ten zvonil dvakrát a krátce. Můj otec, pokud si náhodou zapomněl klíče, zvonil třikrát, ale střídmě. Chtěl tím mermomocí své ženě dokázat, že méně znamená více. Maminka v podobném případě zvonila poněkud zběsileji. Když za mnou chodívala moje první a největší láska, Adéla, zvonila velmi nesměle a zlehýnka, asi jako když se pavučiny dotknou dvě krůpěje rosy, a vždycky se mi přitom vybavily měkké konečky jejích drobných prstů na knoflíku zvonku, zatímco už jsem viděl své prsty na jiných knoflících. Nejvydatnější zvoníval bývalý soused odnaproti pan Votruba, když nás burcoval, že nám utekl pudl. Zvonil jednou, ale tak dlouze, jako by vyléval vinohradskou vodárnu.

Jisté druhy zvonění jsme se naučili spojovat s jejich autory. Tyto zvonící postřehy po státním převratu nabyly praktického účelu – s přáteli jsme si záměrně vypracovali zvláštní morseovce podobné signály. Z takových vzorců zvonění s jistotou poznám, kdo právě zvoní, a stejně najisto odliším zvonění cizí. Pečlivě si zakládám na tom, aby každý můj známý (co jich ještě kolem mě zůstalo?) užíval svou stiskovou šifru. Zvonění policie mi je dosud záhadou. Ti, kdo už měli tu čest je slyšet, nestihli si o tom se mnou popovídat. S napětím v zádech vracím se neustále k oknu, odkud je vidět výsek ulice před naším vchodem, a vyhlížím uskutečnění svého snu. Není chvíle, abych o nároží nezavadil pohledem, kdykoli míjím to okno, z tohoto bodu se stává posedlost a pomalu i střed světa. Ale ten by měl ležet jinde. Prozradím později.

5

Vzpomínám si, jak mi přišlo strohé oznámení o vyhazovu z univerzity. Co tomu předcházelo? Nejdřív musel můj švagr vyhodit mou sestru na ulici, a potom, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se jakýsi dlouho utajovaný, kontakty obdařený dobrodinec, který s ní prchl do zahraničí. (Mít kontakty je v jistých ošemetných chvílích důležitější než mít na chleba). Protože utíkat ze země, která se má v perspektivě pěti let proměnit v ráj, je prvotním hříchem, sestřin hřích ihned přešel na mě. Jako čerstvý nestudent jsem se musel hlásit k práci, a aby mi vše usnadnili, přiklepli mi ji sami, byl jsem zařazen do horkého provozu skláren. Dosud v jejich výhni sázím skleněné výrobky na pás. Pokud jste si někdy představovali inferno, sklárny jsou to pravé místo. I v nejtužších mrazech se rozpíná prostor haly vedrem vydechovaným z pecí, neustále tu poletují prachové částečky, zaněcují spojivky a zanášejí plíce, monstrózní stroje tvoří labyrint a neustále rámusí, ten hřmot nutí dělníky na sebe křičet, a běda tomu, kdo nerozumí pokynu, dostane náklad nadávek peprně zařvaných. Stroje se v zájmu plnění rajských plánů nikdy nesmí zastavit. Desítky trysek každou vteřinu vybuchují plamenem a ošlehávají hnědě zakalené sklo na škubavě se točících karuselech. Monotónní práce mi otupuje smysly na nejnižší únosnou míru, pak ani nevnímám, že mám oči červené jako ředkve a že spálená místa přibývají na pažích rychleji než výsluha. Po každé směně, zmožen, oslepen a pravidelně znechucen prostředím, kterému asi nikdy nepřivyknu, vracím se domů padnout na tvář do polštářů, pak prospím půl dne.

6

O pekle už byla řeč. Jestliže jsem si někdy představoval ráj, pro mě to byl určitý čas a prostor. Dětství a kus mládí v prvním patře rohové vily, když v ní blahé paměti bydlela celá rodina, matka, otec i sestra, a kdy jsem si moc nelámal hlavu, co se děje „tam venku“, ve sférách, které nás dnes nevybíravě vtahují do velkého společenského osudu. Život byl snadný s citovým krytím a v rodině velkých spojenectví a drobných bojů. Štěstí nás navštěvovalo, aniž jsem je postřehl, a bída pro mě bylo málo dojímavé slovo stejně jako pýr nebo pápěří, a nějaká Státostrana žila jen v hlavách plánovačů. Ty časy odešly. Jiné štěstí spočívá v tom, že zůstaly vzpomínky, pro které si dnes chodím do paměti jako do starožitnického krámku, abych si s nimi posvítil v úzkostných dobách. Co jsem si neuspořil v letech bezstarostných, to tam už nikdy nenajdu. I po závratném čtvrtstoletí bydlím stále na své adrese a čekám na osudnou návštěvu, které mě z ráje vyžene nejspíš nadobro. I to je jedna z představ, které mě nutí vracet se k tomu obloukovému oknu. Ale střed světa by měl ležet někde jinde, protože ráj tu zůstává spolu s mojí matkou, o niž pečuji.

Maminka zůstala nepohyblivá od smrti mého otce. Pracovali oba nuceně ve zbrojírně, kterou na sklonku války bombardovali spojenci. Otec zahynul, matka byla těžce zraněna, uzdravila se, ale následky jí zabránily postavit se na nohy. Tehdy jsem byl poprvé vytržen z ráje, skutečnost mě vzala za límec a ukázala mi zblízka hnusnou tvář doby. Maminka přinucená trávit celé dny pololeže, se uzavřela do sebe samou záští vůči cizákům zodpovědným za válku a její následky. Chtěl jsem jí to vymluvit, aby se neužírala a zkusila odpustit, ale dostal jsem vynadáno. Svou nenávist ostatně přenesla na nové vládce, kteří jí i přes malou pohyblivost znemožnili pobyt v přízemí vily, kam nasadili vdovu po jednom z veledůležitých ministrů. A potom slyšela příliš historek o matkách, kterým Státostrana vzala syna, z novin dobře věděla, co se odehrává a přerovnala si v hlavě, že to je pěkná maškaráda. Připočtu-li k tomu útěk její dcery do politicky vlídnější poloviny Evropy, výsledkem je ryzí opovržení Státostranou. Nedává je najevo kdovíjak okázale, spíše polohlasem trousí peprné výrazy. Jinak žije v zarytém mlčení, bohužel i vůči mně.  Opravdu vřelých slov se dočkám málo. Matka slova raději píše, ale nenechte se mýlit – nejde o romány - jejím životem se stalo luštění křížovek, už ani nevnímám celodenní škrábání tužky a soustředěný pohled přes tlusté brýle. Jak k tomu přišla? Od jisté doby přestalo mít smysl číst noviny, které byly vyhrazeny jen pro chválu Státostrany a výčet jejích nebetyčných plánů nebo úspěchů, pokud už těch plánů bylo dosaženo. Maminka se proto rozhodla věnovat tomu jedinému tvůrčímu, co noviny nabízely - křížovkám. Vyplňuje tajenky a tajenky vyplňují její dlouhé dny a hodiny. Nenosím matce květiny, ale křížovky. Jeden sloupec papírů ubývá a druhý roste počtem vyplněných křížovek. Ty odnáším, ale na matčino přání je nesmím vyhazovat, skladuji je za závěsem v předsíni. Jejich sloupec, už přerostl rodinná alba uskladněná tamtéž. Kdyby byla zdravá jako kdysi, tato činorodost by se promítala na zahrádce a pod těma rukama by stejnou rychlostí jako ona písmena rostly růže, túje a smrčky. Naštěstí se ještě stává, že maminka si ani přes dlouholetou erudici neví rady s jakýmsi zrádným slovíčkem a zavolá si mě. Využívám toho a pokouším se zavést hovor i mimo tajenky. Často jí domlouvám a beru jí cáry papírů z ruky a říkám: „Budu ti něco číst jako dříve,“ a myslím na knihovnu plnou zaprášených klasiků. Maminka se ale se mnou úspěšně přetahuje, obvykle padne pár ostrých slov, která se ode mě záhy odkloní na politiku. Tužka je stéblo tonoucího a tajenky na papíře vzduch, který jím nasává. Jen vzácně na ni přijde slabá chvíle, v níž se cit prozradí v podobě nostalgie, to mě potom požádá, abych vytáhl stará alba, která spolu prohlížíme. Nesčetněkrát tam a zpět prolétly šťastnější roky našimi prsty, snad jedině přitom listování oba pookřejeme a nadejme v sobě tajné spojence proti době schvalovaných křivd. Samo už se poté vyjeví staré pouto matka-syn. Škoda že v těchto dnech je každá nalezená radost jen vteřinovým povznesením, mávnutím kolibřích křídel, po kterém ihned přijde bleskový propad a my se rozdrásáme o pravdy nechutně objektivní a hranaté. Ať potom matka je ta jediná pravda, která dokáže zůstat vlídnou bez ohledu na vlčí smečky vypouštěné s posvěcením moci.

7         

A jiné ženy mého života? Mluvme o slečnách. Adélo, moje největší a jediná lásko, na které vyhořelo mé srdce, žádná už se o mě nespálí, mohou ti poděkovat. Kdo byl ten povedený chlap, za kterým jsi mi zahnula? Nějaký napakovaný ouřada, který neví, kdy vytáhnout rypák z koryta? Ale ostrouhala jsi a já jsem z nějaké škodolibé radosti připraven ti odpustit. Kdyby ses jen ukázala! Já nevím, kde tě hledat, u vašich jsem tě nezastihl už dobrý půlrok, a tak nezbývá, než se ptát: jsi za hranicemi, nebo za mřížemi? Odpusťte mi, že jsem se tu spustil i bez ní. Mnoho stránek mých deníků na ni padlo, na osmdesát básní jsem jí připsal a všechny jednu po druhé jí je daroval. Její tvář bylo souhvězdí vytečkované žhavými špičkami do mé paměti. Byla mi předurčená, ještě než jsem se narodil. A zatímco jsem o ni usiloval a tančil kolem ní jak namlsaný jezevčík a pálil jeden most za druhým, vystřídali se v jejím náručí tři muži. Pro ni to snad byly tři sotva postřehnutelné změny, až přišel jeden státní převrat a ten jí zřejmě převrátit život naruby. Zmizela mi z dohledu a nepřicházela ani ona ani jakýkoli vzkaz od ní. Kdyby věděla, kolik trápení milostné povahy jsem kvůli ní zakusil. Ale ne. Než ona pohne brvou, to spíš se ty verše dostanou do rukou Tajných. Ale za tyhle mě nezatknou, Adélo, rozhodně ne, a ještě mě politují. Anebo…

Nikdy jsem neměl Adélu, ale Adéla mě má v hrsti. Desítky veršů drží pod svou kolibří ručkou. Nejsem takový smolař v lásce, aby je vyhodila nebo s nimi nakrmila kamna. Ukrývá je – jistě ne na nějakém čestném místě – přesto nemohu mít jistotu, že se nedostanou do nesprávných rukou. Nemá důvod se mi mstít, ani mě nenávidět. Může se mi leda posmívat. Byl jsem její nešťastný nápadník a dvorní trubka trubadúr, nic víc. K mnoha mým strachům se přidává otázka, jestli se v oněch listech nenajde něco proti Státostraně. Můj strach a nejistota se přikrmují navzájem. Kdyby chtěli, odhalí výzvu k neposlušnosti v každé druhé sloce. A těch strof jsou tam stovky. Oni jsou nejúžasnějšími čtenáři poezie, přijdou i na to, co sám autor nevěděl. A za tu nevědomost jej pošlou před soud. Jazyk je ve všech případech jejich zlým sluhou. Nemusím vykládat o tom, jak mě nesmírně potěšila myšlenka, či spíše rozpomenutí se, že jsem ani jednu z těch básní nepodepsal vlastním jménem, ale zásadně vždy pseudonymem. Vybral jsem takový, který se lépe vyjímal vedle Adélčina jména. A proto jsem přivedl na světlo modrého na bílém Štěpána Rybáře. To jméno zní skoro mysticky, a kdybych písmenka v něm zpřeházel jakkoli, vždycky v něm bude vězet jádro tajemství. Rybáře jsem zahlédl kdesi v obrázkových příbězích z Nového zákona a Štěpán se na rybáře chytil už sám. Škoda že Adéla nechce ani Štěpána ani Rybáře.

8

Ale příběh už si žádá být doveden do konce a tahá mě za rukáv jak nedočkavý pejsek. Nedávno jsem se vrátil z pobytu ve sklárenském pekle a myslel už jen na spánek. Sotva mě ale matka spatřila ve dveřích, namísto pozdravu odhodila křížovky a přísně poručila: „Pojď sem!“ Čekal jsem, že budeme listovat starými alby, tentokrát bych to nesl nelibě, klížily se mi oči. Ale maminka mě jen uchopila za rukáv a přitáhla mě blíže k pelesti. „Musím s tebou něco probrat. Proč jsi mi, ty pacholku, neřekl, že tvé kamarády zatkli?“

„Odkud to víš?“

„Stavovala se tady matka Arnošta. Ptala se, co je s tebou, že její synátor čeká na soud. No, čeká je slabý slovo.“

„Co mám teď dělat?“ ptal jsem se s náznakem zoufalství a byl jsem opět malým Jardou, který potřebuje matčinu radu.

„Zdrhnout! Mně bylo nějaký divný, že jsi dlouho nešel do klubu. Byla klika ta tvá chřipka. Ale oni nezapomínají a teď vím, že můžeš bejt klidně na řadě. Kolik je to týdnů? Vzpomeň si.“

Nervózně jsem přepočítával na prstech, jako školáček popletený trémou.

„Asi měsíc,“ zablekotal jsem nakonec.

„Vidíš! Takovou kliku máš, ale oni tady můžou bejt za dvě vteřiny! Takže hele, utíkej, padej odsud, zmiz!“

„Mám utéct a nechat tě tu samotnou?“ Brzdil jsem ji.

„Na mě se neohlížej, na starou mrzáckou bábu,“ řekla pevným hlasem, „je mi to taky líto, nemysli, ale nenechá se nic jinýho dělat. A už jdi do prčic,“ nešikovně se pokoušela skrýt vnitřní hnutí.

„Ale kam mám jít? Copak jim se dá uniknout?“

„Dá. Abys věděl, mám jednu vzdálenou příbuznou, co by tě schovala.“

Byl jsem už skoro zviklán.  Jestliže mi i vlastní matka radila k útěku, posvětila rázem i to, co mi našeptával strach. Ale naše pouto mělo váhu zaseknuté kotvy a ještě jsem se bránil.

„Přece tě tu nenechám samotnou. Víš, jak bych ti uškodil?“

„Uteč, říkám ti,“ stiskla mi zápěstí, instinktivně jsem otevřel dlaň, do které mi vložila jakýsi lísteček. „Tady najdeš azyl!“ Stála tam jakási chvatně napsaná adresa. 

Když pak matka pustila mou ruku a chopila se křížovky, věděl jsem, že další slovo dlouho nepadne. Opět se za ní zavřel kruh hořkosti

9

A vzápětí dopadly dvě krůpěje rosy na mé ušní bubínky a já uviděl životní lásku před naším vchodem. Srdce se mi rozbušilo, přece jen se rozpomnělo, kdo si je ochočil. Paní je volala. Ale mluvme o slečince. Úzkostná doba jí nic neubrala z elegance a vědomé touhy přitahovat mužské pohledy. Stále byla tím chodícím bonbonkem, který chtěl každý sníst. Ale málokdo si pochutnal a já ji sotva rozbalil. Ještě před několika měsíci bych schody seběhl jako šílený, ale dnes už jsem se s hraným nezájmem ploužil dolů. Jal jsem se oplácet jí ten chlad. Dlouho mi nevydržel: „Přišla jsem tě varovat. Prohledávali náš byt. Asi ze mě nebudeš zrovna šťastný, ale našli ty básně. Byli důkladní,“ řekla. V jejích očích se srážely ledovce a její srdce bylo jako ze skla, kapka citu by na něm neulpěla. Přesto jsem ji nedokázal sesadit z trůnu své první lásky. Na mysl se tlačilo mnoho otázek nahromaděných během naší odluky, ale zmohl jsem se na jedinou: „Ty ses přestěhovala?“

„To jo. A právě jak jsem se stěhovala tak narychlo, ty dárečky od tebe jsem nestihla odnést. Mrzí mě to.“

„Nedá se nic dělat. Mě mrzí tolik jiných věcí tisíckrát víc.  Já si cením toho, že sis dala tu námahu a přišla mě varovat! Divím se.“

„Nestojí za řeč. Nestěhovala jsem se daleko. Spíš výše!“ usmála se. „A hlavně, já nezapomenu, kdo se mnou nejvíc plesal, můj tanečníku,“ zachytil jsem koketerii v zákmitu bílých zoubků.

„Můžeš i teď. Pojď, zvu tě dál,“ řekl jsem. Ledovce na mé straně zázrakem roztály. Stará láska nechtěla rezavět a touha mít bonbonek u sebe v prvním patře zvítězila nad strachem.

„Ani ne, já tady totiž…“ ve stejný okamžik cvakla dvířka opodál stojícího spartaku (proč jsem si jej předtím nevšiml?) a protivný mužský hlas zabručel něco jako „co je?“ Adéla se ohlédla a pak už mi řekla jen. „Jak vidíš, musím už jít, a ty by ses měl taky vypařit, můžou tady být každou chvíli.“

Pohled na černý vůz, který se nadouval papalášem uvnitř, mě rozhodil. „Jestli už tady nejsou,“ hlesl jsem a měl se k odchodu navzdory udiveným očím přede mnou. Asi ještě něco měla na svém skleněném srdci, ale nedokážu si vysvětlit ten zkrat - zabouchl jsem jí před nosem a rozběhl se do schodů. Pokud na mě něco volala, neslyšel jsem ji, ani jsem nechtěl. Udivená tvář pod kloboučkem mi ještě dlouho svítila v mysli. Zaslechl jsem prásknutí dvířek a zahlučení motoru. Pak ji odvezl ten přízrak ve spartaku. Ale teď se mohly přiřítit další.

10

Odnesl jsem domů svou těžkou hlavu. „Co chtěla tvá milá?“ zeptala se matka, aniž zvedla oči od svých písmenek. Dobře poznala její zazvonění. Pověděl jsem jí popravdě, co hrozí. Čekal jsem, že mě teď přímo vyžene z domu, ale ona mě překvapila, když na slovo skoupé rty procedily jen: „Tak nakonec stejně zůstanu úplně sama. Zatracená svinská Státostrana.“ Nechtěl jsem odpovídat mlčením:

„Říkal jsem, že by mě ani nenapadlo utíkat bez tebe. Nenechám tě jim tu napospas,“ opakoval jsem a jako se na správného syna sluší, přiklekl k ní a stiskl jí ruku. Matka zastavila můj nával něhy neúprosnou tvrdostí.

„Mlč! Jsi na řadě, tak koukej mazat! Proč jsi to neudělal už dávno? Ale teď máš kam jít, takže nezkoušej výmluvy,“ zlobila se, ale to silné citové hnutí s sebou vzalo něco z hluboko položené mateřské lásky a řinulo se to ke mně. Zlomil se jí hlas a oči náhle plavaly na slzách. „Tak nečekej! Zachraň se alespoň ty!“ Potom sáhla po tužce.

Právě v tu chvíli v ulici zarachotil motor a vzápětí zaskřípěly brzdy.  Opatrně jsem se přiblížil k oknu a shlédl dolů do ulice, raději jsem neodhrnoval záclonu. Dále se vše odehrávalo až s děsivou přesností jako podle snu. Uviděl jsem nablýskaný černý vůz, právě když zakotvil při obrubníku na našem nároží. Okamžitě z něj vystoupili tři důstojní muži v kožených baloňácích, které jejich postavy ještě protahovaly. Pohled těch mužů pod krempou klobouků byl ledový a soustředěný. Uskočil jsem od okna dříve, než je napadlo podívat se do horních pater. Čekal jsem několik mrazivých vteřin a měřil v duchu jejich kroky ke zvonku. Podíval jsem se na maminku, zatím si ničeho nevšimla a tužkou brázdila křížovky.  Zvonek by ji vytrhl z té mánie. Ale kovový zvuk nepřicházel. Znejistěn přiblížil jsem se k oknu, a co jsem uviděl, byla naprostá odchylka od scénáře. Trojice mužů se vydala opačným směrem, než jsem očekával, zlověstný hlouček opláštěných postav se seskupil u vchodu protějšího činžáku! Teprve teď si matka si všimla mého zděšení: „Už je to tady, viď? A to jsi váhal. Teď mazej na balkon a chyť se hromosvodu, jakmile zazvoní, musíš sešplhat.“ Chtěl jsem něco namítnout, třeba že jdou jinam, ale poslechl jsem. V běhu jsem dal matce polibek na rozloučenou, ale sotva jsem se dotkl jejího čela. Za chvíli už jsem dřepěl na úzkém balkoně a krčil se pod úrovní zábradlí. Jednou rukou jsem tiskl drát hromosvodu připraven gymnasticky přeskočit zábradlí a sešplhat do dvorků a dál a pryč z jejich spárů. Čekal jsem na zazvonění, ale míjely vteřiny a minuty a ono nepřicházelo, přesto se mě držela hrůza, seděla mi za krkem, vypasená černá můra. Zepředu z ulice zněly hrubé výkřiky, někoho už lapili a táhli jej do vozu. Byl jsem přesvědčen, že stáhnou smyčku z jiné strany, že na mě kožené pláště přijdou od dvorků. Chapadla té bestie si najdou i mě, bylo by to přece protivení se osudu, kdyby pátý do party vyklouzl. Už jsem v duchu viděl vyšetřovnu, cynického vyslýchajícího a facky v tváři a počítal jsem modřiny a v cákancích krve na podlaze své zuby. Ta hrozná myšlenka přinesla i trochu úlevy: Přece půjdu ve stopách svých kamarádů a dokážu svou věrnost klubu, k níž jsem se zavázal přísahou. Už jsem skoro slyšel své zahulákané jméno a blížil jsem se k rozhodnutí vyskočit na hromosvod. A potom se to stalo. Kroky za mými zády. Trhl jsem sebou a najednou černá můra odlétla z mých ramen. Ve dveřích balkonu se objevila moje maminka. Zíral jsem na ni jak na zjevení archanděla. Jaká síla jí dopomohla vstát, nedokázala sama vysvětlit. „Ještě nemusíš utíkat, oni odtáhli. Někoho odnaproti sebrali a pro dnešek mají hotovo.“ Jak jsem se sbíral z prožitých horkých chvil, pomalu mi vše docházelo. Matka překonala bolest jen proto, aby si mohla stoupnout k oknu a sledovat vývoj událostí. Potom šla za mnou na balkon. Tolik si přála mě ještě zastihnout. Spadl mi kámen ze srdce a vzápětí se řinuly slzy. Oba jsme si mysleli, že už se budeme muset loučit, a teď jsme ještě získali čas říci to, co mělo být dořečeno.

Měli jsme si ale pospíšit.  Opět se rozřinčel zvonek – už po třetí za poslední hodinu - a nezněl jako žádné z domluvených znamení. Tisíce špendlíků proniklo mými nervy. Když jsem se však odvážil k oknu, neuviděl jsem znovu ten zhmotněný hrůzný sen, ale jen jakousi starší paní, jak postává před našimi dveřmi a vyplašeně se rozhlíží, zda ji někdo nesleduje. Bylo pro ni vysvobozením, když jsem seběhl schody a přišel jí otevřít. Neslyšel jsem ji ani pozdravit, jak rychle dýchala, ani se nepředstavila a mezi nádechy chrlila:  „Chlapče, je maminka doma? Stalo se něco hrozného. Musím vás varovat, možná jste to viděli, je to slabá hodinka…“ mezitím jsem ji pozval dál, ale než jsme vyšli schody, dozvěděl jsem se hroznou pravdu. Na první poslech to byla historka v těchto časech hojně slýchaná a nikdo by se jí už nedivil – byl to její manžel, koho před dvěma hodinami zatkli. „Oni ho nařkli, že prý psal nějaké básničky s šiframa proti Státostraně. Ale copak on, který měl v hlavě jenom vzorečky a chemický rovnice? Kde by přišel k básničkám? Zase jedna taková křivda…“ A hnána nepříčetností, rázovala vzhůru po schodech. „Já vím, že ty taky píšeš veršíky, a proto by ses měl mít na pozoru, teď to tady budou pročesávat. Hochu, hochu, pečlivě schovej všechno, co jsi napsal.“ Asi jedna z matčiných kamarádek, co si jdou postěžovat, jinak by tolik o mně nevěděla, pomyslel jsem si a rezignovaně ji následoval: Teď mi ta paní jen potvrdila smutnou domněnku, že i za básně se zatýká. Jako ve snách vlekl jsem se za ní a černé můry obav se vrátily a začaly mě obletovat. A potom ve mně hrklo: Proč se mi ta osoba nepředstavila? Ale když docupitala až do obýváku a spatřila ji matka, jako by mě osud drapl za klopy. „Vás bych nečekala, jak dlouho už jsem vás neviděla. Co se děje, paní Rybářová…“

„Mladej už to ví, sebrali našeho Štěpána.“ Odkud jsem to jméno znal? Jak ďábelsky proniklo pod prahem vědomí, abych je přijal za svůj pseudonym? Zvonky u sebe mívají i jména. Ale dotyčný v tu chvíli už nebyl na zvonku v činžáku naproti, seděl v jiné části města na potupné židli vyšetřovaných a schytával rány, zatímco v zákulisí pro něj soudcové hnětli těžký díl viny. Ale byl jsem to já, koho skutečně obklíčily černé můry, pronikly do mého mozku, usedly si na svědomí a tiskly. Tvá vláda, Státostrano. 

KONEC - ZVONEK