Štěstí od krve

Vždycky, když dostanu krámy,volává mi Lulu, aby si postěžovala, že právě dostala krámy. Nejenže v ten samý den – ač i to by bylo zajisté prazvláštní – pojem „neznámé číslo“ se objeví na displeji mého mobili vždy přesně v momentě, kdy cítím vlhké, bolestivě krvavé teplo sestupovat do mého klína. Jsme prostě asi tak nějak na sebe napojeny, vždy jsme si dobře rozuměly, ovšem k této fyziologické shodě začalo docházet až před pár lety. Pokaždé, když se mi dostane hovoru od neznámého čísla, napadnou mě dvě věci: Zaprvé otázka (vzhledem k okolnostem trochu sobecká, uznávám), zda mám u sebe vložku či tampón a za druhé, zda se z téhle kaše nějak vylízala i Lulu.  Není to fér. Moje celoživotní láska k marihuaně mě občas připraví nanejvýš o práci, vztah či o povrchní přátelství, ovšem Lulu ta její stála na několik zajisté předlouhých let svobodu. Jela na dovolenou do jisté asijské země a ač znala možná rizika, nedokázala si představit ty dva týdny bez zeleného pokouřeníčka, a poněvadž šikmooké zákony pro tohle neměly pochopení,  balíček v ceně necelé tisícovky ji poslal do tamějšího vězení na přibližně desetinásobnou dobu, než se mnou kdy který muž vydržel. Normálně by si o telefonování mohla nechat zdát, ovšem příležitostný orální sex s dozorkyní mojí milované sestřičce umožňuje i další výhody, včetně naší společné voňavé, zelené lásky. Když mi volala dnes, bylo kol druhé ráno a já, zrovna momentálně spíš vyjímečně zaměstnaná, jsem právě drhla ošklivé prkénko, zaneřáděné sraním milionářských opilých prdelí nočního baru, součásti poměrně vyhlášeného resortu. Pohledem na „neznámé číslo“ mi téměř okamžitě docvaklo, která bije a vzápětí došlo, že nejenže nemám vložku ani tampón, ale co hůř, dnes se mnou pracují samé bytosti s penisem a tudíž šance na půjčku veškerá žádná. A do desáté ráno se odsud jen těžko dostanu, majitel slaví dnes padesátiny jelikož jak jemu, tak jeho kumpánům jejich společenské postavení jaksi povoluje nebránit se na veřejnosti svojí láskou ke kokainu, vidím to dnes tak, že v deset ráno zavřeme jen při hodně veliké míře štěstí, kterýho obvykle moc v životě nemívám. Navíc se jedná o muže orientovaného homosexuálně, tudíž možnost  výskytu jakékoliv ženy v okolí, která by mi případně zapůjčila kečupgázu či peška,  je naprosto nulová. Sakra, měla jsem to tušit. Ale jak, když to mám už od čtrnácti, kdy jsem začala nenávidět Evu pro její hřích a mé dědičné následky, tak nepravidelný? Stejně jako Lulu. Jednovaječná dvojčata se holt nezapřou. Lulu byla vždycky ta lepší: Chytřejší, oblíbenější, vtipnější a přišlo mi, že i hezčí, ač to je čirý nesmysl, vzhledově jsme identické. A především bisexuální, což si uměla náležitě užít. Tohle jsem jí záviděla především, ty možnosti, mít šanci dostat prakticky kohokoliv na celým širým světě. Já se vždy měla za heteračku, ale poslední roky mi dochází, že to byl spíš jakýsi pokus o normálnost, hra, zkušenosti a pocity posledních let mě nutí uzavřít svoji orientaci jako asexuální, nejsem zkrátka na nic, na nikoho.

„Ahoj drahá má, tak zas nás to potkalo, co?“ pokusím se o co nejveselejší tón. I když doopravdy zrovna život nedávám, v telefonátech tohohle typu musím. Lulu přece nelíže tu starou, tlustou, hnusnou, sadistickou a prej i smradlavou bachařku s výtokem proto, aby poslouchala moje sebelítostivé výlevy. Potřebuje sílu, podporu.

„Čau lásko. Na hovno, co? Kde jsi, máš aspoň vložky? Já ne, musím si zas vycpat tu svou chlupatou dírku toaleťákem, ta tlustá píča má dovolenou a její zástupkyně je nějaká katolicky striktní debilka, u ní si nevylížu ani cukr do čaje, natož vložky či žiletku“ posteskne si mé dvojčátko.

Na záchod se začne kdosi dobývat, dle hlasu poznám svého zfetovaného zaměstnavatele, jeho „do piči za co tě platím, pohni, musím se vyblejt“ mě donutí rychle popřát Lulu hodně sil, rozloučit se, vycpat si díru toaleťákem a urychleně opustit toaletu, abych vzápětí zjistila, že moje rychlost nebyla dostatečná a následující chvilky trávím vytíráním chodby. Znám už své tělo a vím, že do hodinky mě začne nesnesitelně bolet břicho, ta hrozná bolest se pak přes páteř prostříli do hlavy a nejspíš se také pozvracím, ale budu muset s profesionálním úsměvem obsluhovat tuhle bandu okravatěných idiotů. Jenže...tahle práce je čistě moje volba, a nejpozději v poledne budu doma, kde si otevřu pivo, ubalím špíčka a sladce usnu. Nejspíš je celý můj život provázen tím, čemu se říká pravé a nefalšované štěstí. Ach, jaká je to krása mít pomalu radost i z menstruace, zvlášť, když nepatřím k těm, které se rády a pravidelně oddávají nechráněnému sexu. Štěstí…