Arn Dresko XII. Na trestnou výpravu

Začínalo toho na mě být moc. Kdybych moh, zdrhnul bych. Jenže já už neměl vůbec kam. A navíc jsem celou tuhle situaci tím neuváženým zabíjením vygradoval tak, že byla bez dalších vražd neřešitelná.

„Nejdřív jsi mě málem zabil a pak jsi o mě pečoval. Po dlouhé době jsem měla dojem, že na mně někomu opravdu záleží.“

„Musím si sednout. A musím si dát panáka.“ a odpotácel jsem se k baru, nalil si a zhroutil se na pohovku.

 „Že jsi to ty, mě napadlo, už když jsi mi ve vaně ohříval vodu a pohladil mě, ale jistá jsem si byla, až když jsi mě škrtil.“ a pak vzrušeně vydechla „Bože! Ta neodolatelná kombinace brutality a něžnosti!“ a posadila se vedle mě jak nějaká rozjuchaná školačka a hodila do sebe zbytek mýho panáka.

„Možná by sis měla vzít ještě ňáký prášky na uklidnění, pokud ti nějaký zbyly.“ a vstal jsem, abych si nalil dalšího panáka. Byl jsem úplně vykolejenej. Netušil jsem, jak bych se měl chovat. Tak jsem se nechoval. Necítil jsem ani potřebu nějak se jí omlouvat, když z toho měla takovou maniakální radost. Proto jsem zůstal ve svý pozici zhrzený milenky.

 „Nebuď takový. Ne ke mně.“

„A jakej mám být? Zrovna k tobě?!“

„Buď takový jaký jsi byl, když jsi mě přepadl; když jsi se mnou šel tančit; když jsi mě zachránil.“

Já vážně nemusím takovýhle kecy, ale nějak mi přišlo, že už zase zní aspoň maličko příčetně. A taky jsem si všechny ty situace vybavil. Připadalo mi to všechno děsně dávno – i to, co se stalo ten večer.

Ona o mně věděla ty nejhorší věci, co jsem kdy udělal, a z toho se většina týkala vlastně jí. Moc jsem nechápal, proč mi říkala, ať jsem přesně takovej.

A pak mi to došlo – chtěla mít příběh! Byla to přece bývalá neúspěšná herečka. Chtěla zažít svou vlastní romanci s nějakým vyvrhelem a třeba si dokonce představovala, že minimálně vražda jejího manžela byla z vášně nebo tak něco. Možná si dokonce říkala, že z nás bude pár psanců, co potírají bezpráví na útěku před zákonem či co.

„Hele, chceš se mnou zbavit těla?“

„Chci.“

„Výborně. A chceš mi pomoct sejmout pár sviní?“

„Samozřejmě.“

„A slibuješ, že už mi nebudeš říkat miláčku?“

„Slibuji.“

„Tak jo… Máte tady někde zavařovačky?“ můj mozek už byl zase nastartovanej a připravenej udělat všechno pro to, abych se z těch sraček nějak dostal.

„Máme.“

„Tak do dvou z nich – šroubovacích – nalij vodku.“

„Proč?“

„Protože musíme udělat z broučka hrdinu.“ byl jsem děsně hustej.

„Ale ty sklenice jsou v kuchyni…“ řekla opatrně a pokynula k mrtvole starýho.

„Jasně. Tak, co kdyby ses na chvíli zamyslela nad támhle tím obrazem,“ a ukázal jsem na děsnou sračku, co jim hyzdila obývák. Já moc nemusím abstraktní umění. Přijde mi to děsně vychtěný. Jakože ty lidi chtějí být děsný umělci, ale neumí malovat, tak čmárají a jiný lidi jim to žerou – ty taky nemám moc rád. Ale možná je to tím, že nemám dost fantazie nebo tak něco.

Usmála se na mě tak, že bych pro ni zabíjel – což jsem teda vlastně už udělal, takže jsem to bral tak, že si to zasloužím – a já šel odtáhnout tělo starýho za pohovku.

Byl těžkej jak hovado a tření o ty jejich naducaný koberce to taky zrovna neulehčovalo. Každopádně, když uplynulo dost času na to napsat docela slušný akademický pojednání o tý sračce na stěně, cesta do kuchyně byla volná.

„Můžeš.“

„Díky. Takže dvě zavařovací sklenice a vodku?“

„A kdyby nebylo dost vodky, vem klidně něco jinýho. Hlavně ať to má dost voltů a ideálně je to čirý.“

„A co ty?“

„Já pudu nachystat broučkovy hnáty.“

„Dobře,“ a šla a opatrně obcházela stopy od krve.

Zpětně si říkám, že jsem se dost možná zachoval jako úplnej idiot, když jsem ji nechal o samotě. Bylo to dost neopatrný – byla přece herečka a navíc dost maniak, ale v tu chvíli jsem na to nějak zapomněl a prostě jí věřil.

  V garáži jsem vyštrachal kovovou bedýnku s nářadím a dal se do práce. Nemínil jsem se s tím vůbec pižlat, takže jsem na to vzal kladivo a ten největší šroubovák.

Už ani nevím, kterou rukou jsem začal. Každopádně jsem ji podložil tou kovovou bedýnkou, šroubovák přiložil k zápěstí a rubal, jako bych osekával omítku. Šlo to celkem snadno. Trocha čvachtání, trocha křupání a plechovýho řinčení a za pár minut jsem měl v rukách dvě krásný haksny to go.

Zabalil jsem je do kusu hadru a odběhnul do kuchyně rozehřát sporák, aby se rány rychlým orestováním zatáhly.

V kuchyni jsem je hodil do dřezu a omyl. Hadr jsem zase nacpal do třech vrstev igelitových pytlů.

Bohyně se netvářila úplně nadšeně, ale ustála to s překvapivým klidem. A i já sám sebe překvapil, s jakou rutinou jsem si tu vychytávku pořídil.

  Tekutina v jedný zavařovačce byla zbarvená mírně do zelena. Rozhlídnul jsem se kolem a uviděl práznou flašku vodky a poloprázdnou flašku absintu.

Orestoval jsem umytý haksny a hodil je do sáčku.

„Ty je nebudeš nakládat?“

„Ne. Až bude po všem. Pak je naložím… než najdu někoho, kdo mi z nich udělá rukavice.“

„Rukavice?“

„Rukavice. Snad si nemyslíš, že s sebou budu vláčet zavařovačky, až budu jeho jménem páchat nějakou hrdinnou činnost.“

„Není to už trochu moc?“

 „Mám velký plány,“ neměl jsem.

„Jaké?“

„Vlastně mám spíš plán mít velký plány, až bude čas rozmyslet si to. A mít rukavice z jeho hnátů mi prostě přijde praktičtější a taky celkem dost ninja.“

„Hlavně, že tu příležitost začínáš brát vážně.“

„To teda.“

Zapálili jsme si cígo a šli do koupelny. Pokud říkala pravdu, kožeňák by měl v telefonu určitě ve zprávách informaci, na kterým staveništi se mě může zbavit. Že mě to vlastně nenapadlo dřív – ověřit si jestli třeba nekecá.

„Ta smradlavá sketa!“ vážně to tam bylo.

„Copak?“

„Vážně mě chtěl naporcovat a hodit do základů!“

„Ale to jsem ti přece už řekla.“

„No a?“

„Co bys to byl za mstitele, kdyby tě nechtěl někdo zabít?“

„Třeba živej mstitel – to zní celkem dobře.“

„Abys mohl být mstitel, musí z tebe mít strach. A když z tebe mají tihle lidé strach, budou tě chtít zabít. Ale ty se už přece nemusíš ničeho bát. Po dnešku a díky tvým rukavicím, nebude nikdo vědět, koho vlastně chtít zabít.“

„Hm – taky pravda.“

Pak jsme nastražili na místa, kde byl koberec popálenej od mých nedopalků, její nedopalky. Nejspíš už jen tak nějak z principu.

Vzal jsem z pohovky hadry, co mi věnoval mladej, a všechny igelitový pytle, co jsem za ten večer naplnil, a odešli jsme do garáže.

Pytle jsem hodil do kufru, oblečení na kapotu přešel na druhou stranu auta tak, aby na mě neviděla a já se moh převlíknout.

Jenže sotva jsem shodil sako, stála kousek ode mě.

„Hele teď bych se potřeboval převlíknout.“

„Stydíš se? Já jsem se styděla.“

„Nestyděla. Užívala sis to.“

„Ne víc, než ty.“ tohle byl podle mě děsnej kec. Tu striptýzovou etudu si sama užila úplně nejvíc. Já byl jenom více méně nezúčastněný publikum. Ale nechal jsem jí to.

„Jak myslíš.“ a pokračoval jsem v převlíkání. Serval jsem ze sebe svý oblečení a rychle na sebe zase nahodil mladýho hadry. Celkem mi padly.

Ona se na mě celou dobu dívala jako nějaká šelma. To mě neskutečně znervózňovalo. Nejsem nijak stydlivej. Jen mi přišlo, že bych prostě měl být aspoň trochu korba – jako někdo kdo víc odpovídá obecným představám o udatných bijcích.

„Spokojená?“

„Více méně.“

Nejsem sice holka, co je nejistá svou postavou, ale tak snad by ji nezabilo, kdyby uznale pokývala hlavou a se zálibným úsměvem řekla něco jako, že mám mladý šťavnatý a pružný tělíčko, který by chtěla nechat pod sebou i nad sebou prohýbat a propínat až do rána.

Svý oblečení jsem uraženě hodil do kufru a sednul za volant. Ona si sedla vedle mě.

„Můžu i bez lepicí pásky?“

„Jenom pokud nebudeš mít nějaký blbý kecy.“

Pustila rádio a naladila nějakou 80´pecku a zapálila si poslední cígo. Potvora proradná.

Dálkovým ovladačem jsem otevřel garážová vrata a vyjel do města sužovanýho smrští deště, hromů a blesků rozpoutat ještě před svítáním v místním podsvětí svou vlastní bouři.