Americká základna - Kapitola 2 - Americká základna

Americká základna

Co to je za hrozné místo? Je to nějaké vězení? Je to sídlo nějakých teroristů? Nikoliv. Je to základna našeho nového Velkého bratra. Všeobecně uctívaných Spojených států amerických.

Jsme v Brdech, ve vojenském výcvikovém prostoru Jince. Nedaleko jeho hranic, mezi Trokavcem a zaniklou vsí Kolvín, se nachází radar amerického protiraketového deštníku. Byl tu postaven na základě bilaterální smlouvy s USA. Většina lidí se s ním již smířila, ačkoliv v referendu by byl zajisté odmítnut.

Ony vlády dělají nerady všelidová hlasování, když je veřejné mínění proti nim. Nebudeme zde však mluvit o politických poměrech a zvýšeném nebezpečí pro náš stát. My se podíváme pod zem základny. Pod povrch nejnižšího patra náležícího posádce při radaru. Ani většina z nich, z části Čechů, neměla tušení, že je ještě něco pod nimi.

Vlastně nejen pod povrchem, ale i na denním světle trávily ,,objekty” své dny. Jen málokdo věděl, jak malý prostor zaujímá samotný objekt radaru. Sem se chodilo velmi dlouho pod zemí a každý si myslel, že kolem radaru je pouze ochranné pásmo. Byl sem však ještě jeden vstup a Američané měli zabraný ohromný prostor, za jehož hranice se objekty nikdy nedostaly. Vnitřní plot byl jen kolem hlavního vstupu, aby si nepatřičné osoby nezačaly myslet něco pravdě blízkého. Z výzkumné části, tedy většiny, ochranného prostoru vycházel vstup se schody a výtahem. Tento vedl podél radarové základny do ,,pekla”, nebo ,,nory”, jak výzkumné základně říkaly samy objekty.

Radar zabíral první tři podzemní patra a dalších devět již patřilo ,,výzkumníkům”. Byly tu rozličné místnosti a rozliční lidé, na nichž se tu zkoumaly různé věci, co vás napadnou. V době, kdy začíná náš příběh, tedy v roce 2004, zde bylo přes sto dvacet objektů výzkumu a stále pomalu přibývaly - hlavně z různých koutů Čech, ale i ze vzdálených zemí. Vždycky se prostě někdo ztratil, později byl prohlášen za nezvěstného, či mrtvého, takže s ním byl konec.

Výzkumníci měli přibližnou vizi pro taková čtyři sta lidí, ale neškodilo by jich ani třikrát tolik. Jenže si nedovolili unášet budoucí objekty bez rozmyslu, aby nevzbudili podezření. Na spodní základně pracovali všeho všudy tři Češi, kteří tu byli hlavně kvůli domluvě s lidmi, hlavně staršími, kteří neuměli anglicky a už nebylo tak jednoduché je ten jazyk naučit. Z těch Čechů jen jedna žena dosáhla vyšší funkce díky tomu, že byla velmi dobrá vědkyně a zdokonalila především ochranný systém základny. Ačkoliv si to její zaměstnavatel myslel, neměla vůbec ráda svoji práci; naopak - vůbec jí neseděla. Pracovníci vědecké základny totiž měli zcela nový život. Neměli kontakt s nikým z minulosti a když, tak jen v jednom měsíci volna, jenž si směli vybrat, ale i zde byli stále sledováni. Jinak žili v základně a kromě toho jednoho měsíce neměli o moc více volnosti než objekty. Celý prostor základny byl sledovatelný kamerami, ale samotné brány nebyly hlídány lidmi. Kromě kamery se zde nacházely dva rámy se všemožnými čidly a vysílači a každý, kdo byl v základně, měl vypnutý čip - aby nerušil funkci přístrojů a jiných věcí, byl v základně skutečně vypnutý. Lidé neměli vědět, že mají nějaké čipy a už vůbec, kde je mají. Objektům byly čipy implantovány přímo do těla, ale u zaměstnanců si to nikdo nedovolil, takže jim byly čipy instalovány do různého vybavení, které s sebou nosili v době volna. Vzhledem k tomu, že takřka veškerý majetek výzkumníků procházel rukama jejich šéfů, nebylo těžké vložit nepostřehnutelný kousek čehosi, co budeme nazývat čipem, do několika kusů oblečení a přístrojů. Čipy se aktivovaly vždy při odchodu branami a při návratu byly opět deaktivovány. Když branou prošel někdo bez čipu, nebyl problém ho najít a dopadnout. Dvojice rámů brány umožňovala zjistit, kterým směrem se dotyčný pohyboval.

Na základně se provádělo, jak již bylo řečeno, mnoho různých druhů výzkumů a často se ani dopředu nevědělo, k čemu bude dotyčný objekt užit. My se ale věnujme životu Jakuba Adamce a jeho okolí. Je pravdou, že kdyby se sem dostal nějaký sirotek z dětského domova, asi by mu život zde ani tak nevadil. Avšak toto nebyl charitativní ústav (a také nebyla všechna jeho místa srovnatelná).

Když sem někdo přišel, nechali mu sice jeho křestní jméno a k němu možná přidělili nějaké číslo, ale chtěli, aby dotyčný pokud možno zapomněl své příjmení i svůj jazyk - to už jenom proto, že ho sami neovládali.