Mezi hvězdami

Stalo se to před několika lety. Byla jsem tehdy mladá, vystudovaná, právě jsem se vrátila z dlouhé cesty a byla jsem rozhodnutá se natrvalo usadit ve své milované Praze. Našla jsem si byt, spíš byteček, v patrovém domku na Malé Straně, trochu stranou od hlučných turistů.

Brzy jsem se seznámila se sousedy odnaproti, mladými manželi s šestiletým chlapečkem, ale byt v přízemí přímo pode mnou mi stále zůstával záhadou. Mí milí sousedé mi na otázku kdo tam dole bydlí odpověděli pokrčením ramen. Prý nějaký starý muž, o němž kolují po sousedství podivné historky, ale nejspíš jen proto, že ho vlastně nikdo pořádně nezná. On sám příliš nevychází a nikdo se neodvažuje jít starého muže navštívit. 

Nedalo mi to a jednoho dne zrovna začátkem ledna, mrzlo více než je obvyklé, vločky se sypaly z oblohy a schody u domku byly celé pokryté ledovou krustou, zaklepala jsem na dveře podivného starce. Slyšela jsem pomalé šoupavé kroky, pak se otevřely dveře a na prahu stál shrbený mužík nevelkého vzrůstu s hlubokými vráskami kolem očí, které mu dodávaly rozzlobený výraz. Vylekala jsem se, možná jdu nevhod nebo…kdo ví, co je to za člověka. Starcovy oči ale přitáhly můj pohled jako magnety a já v nich objevila samotu, bolest, smutek a zároveň jakýsi druh radosti z neočekávané návštěvy.

„Nepotřebujete něco v obchodě?“, vyhrkla jsem. „Víte, je tam velká zima, napadlo mě, jestli vám nemůžu nějak pomoct, abyste nemusel vycházet do toho nečasu.“

„Jste moc hodná, děkuji vám,“ odpověděl, „mám všechno co potřebuji, snad kromě…“

 „Kromě čeho?“

„Víte, nechci vás zdržovat, ale kdybyste měla trochu času, rád bych si s někým popovídal. Mohla byste mi dělat pár minut společnost?“

Připadalo mi to zvláštní, vidí mě poprvé v životě a hned mě zve do bytu…Něco v jeho pohledu mě ale přesvědčilo.

Vstoupila jsem do malé předsíňky, navlas stejné, jako ta moje. Vůbec celý byt byl uspořádán stejně. Nalevo se vcházelo do kuchyňky s okny do dvora a napravo byl větší pokoj s okny k Vltavě. Stařec mě vyzval, abych se posadila na poněkud omšelou pohovku v koutě pokoje, sám se posadil do neméně omšelého houpacího křesla u okna.

„Mám rád společnost“, řekl, „ale už několik let mě nikdo nenavštívil. Vlastně si za to můžu sám, jen se užírám pocitem viny. Nyní cítím, že se můj čas naplňuje. Možná jste můj anděl. Jste tak mladá, připomínáte mi ženu, o které vám chci vyprávět. Máte skoro stejné oči, jen ty její byly ještě o odstín tmavší.“ Usmála jsem se.

„A stejný úsměv. Chcete to slyšet?“

Jen jsem přikývla. Upřel svůj pohled z okna na Vltavu, na osvětlené nábřeží, na rychle tmavnoucí oblohu, z které se sypaly vločky.

„Tam ji vždycky vídám. Teď ne, ale čas od času, když je třeskutá zima jako v těchto dnech a temná obloha je přesto jasná, jen vítr si pohrává se sněhem na střechách, vídám ji mezi hvězdami. Je krásná, tak jako vždycky byla. Žili jsme tenkrát na samotě, v okolí nebylo nic než lesy a louky a několik domků jako byl ten náš, porůznu roztroušených v přírodě. Bydlela s rodiči v domku, ne nepodobném našemu, vzdáleném jen přes les. Jak rád jsem ji pozoroval když se procházela po louce, brodila v potůčku nebo pobíhala po lese jako srnečka. Scházeli jsme se na mýtince právě vprostřed lesa. Jednoho dne, byla právě taková zima jako dnes, jen vítr byl silnější a vločky větší, čekal jsem na ni jako obvykle, ale ona nepřišla. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a doufal, nemohl jsem uvěřit, že by se ztratila, oba jsme ten les znali tak dobře. Hledal jsem ji, ale na cestu nebylo vidět, po několika zoufalých hodinách jsem se musel vrátit domů. Další den ráno jsem se do toho prokletého lesa vydal znovu. Našel jsem ji. Ležela zmrzlá na kost nedaleko od trasy, kterou jsem předchozí den musel projít snad stokrát. Držel jsem ji v náručí a plakal a kolem uší mi svištěl vítr a já slyšel jak zpívá. Vždycky budu s tebou. To byla ta slova. Nevěděl jsem, jestli se mi to nezdá. Teď vím, že ne. Minulou noc jsem ji zase viděl. Viděl jsem ji mezi hvězdami, jako jsem ji vídal po celé ty roky. Včera v noci ale zase zpíval vítr. Už brzy budeš se mnou. Proto jsem tak rád, že jste přišla právě dnes. Jsem rád, že jsem konečně dostal příležitost vyprávět svůj příběh. Žádnou jinou jsem tolik nemiloval. Byla celý život se mnou a přesto jsem byl sám se svými výčitkami svědomí. Moc mluvím, promiňte mi.“

Dívala jsem se na něj a přemýšlela, co mám říct. Neřekla jsem nic. Pomalu vstal a několikrát se mi omluvil, že mě okrádá o čas. Ujistila jsem ho, že ne, a že zase přijdu, a odebrala jsem se do svého bytečku. Zjistila jsem, že čas velice rychle utekl, venku už byla úplná tma. Byla jsem jako omámená starcovým povídáním a usnula jsem klidným spánkem.

Ráno, když jsem šla do obchodu, všimla jsem si, že dveře starcova bytu jsou otevřené. Vešla jsem. Seděl ve svém křesle a spal hlubokým spánkem. Tím nejhlubším. Na rtech měl zvláštní úsměv, který si budu pamatovat do konce života.

Od toho dne, když je třeskutá zima a brzy se stmívá, obloha je temná a přece jasná a vítr si pohrává se sněhem na střechách, vídám přímo nad Staroměstskou věží dvě hvězdy, které jsou vždy tak blízko sebe, jakoby splývaly v jednu, a zdá se mi, že září nejvíce mezi všemi ostatními hvězdami.