Hvězdy

Jmenoval se Silvar, ale nikdo mu neřekl jinak, než Pán noci. Mezi draky byl jedním z nejjasnějších, ve dne spal a v noci vyšel jako jasná hvězda, jenž na nebi neměnila místo a bezpečně vedla lodě i námořníky do přístavů po celém širém světě.

Silvar byl starý drak, ale jelikož draci neumírali a ti hvězdní už vůbec ne, byl plný života a síly. Chránil ty nejsilnější duše mezi lidmi, aby nebyli zlomeni. On chránil ty, kteří měli dost síly změnit život lidí kolem sebe, ať už to dělali v dobrém nebo ve zlém, Silvar je chránil a dohlížel na ně, aby nezemřeli.

Toho dne pohlížel na zemi, stejně jako vždy předtím, jeho jasná záře planula na obloze. Díval se na svět a byl sám, neměl nikoho, koho by miloval. Osamělá pouť mu však skončila. Mezi lidmi spatřil duši, kterou nikdy neviděl. Mladá, křehká dívka hrála si se svým mladším bratrem v hluboké noci. Byla kouzelná noc, kdy děli se zázraky a Silvar pocítil pro něj neznámý pocit, pocítil lásku k dívce, jenž byla pro něj maličkým zrnkem v prachu. Sestoupil z hvězdného nebe a pohasl. Na křídlech noci sletěl k zemi. Z černoty lesa vystoupil jako mladý jinoch, díval se černými oči na svět kolem sebe, který nyní připadal mu velký a nekonečný, i když dříve jej viděl jen maličký. Černé vlasy pohybovaly se mu v loknách na hlavě, dle jeho chůze, nebo pohlazeny jemným vánkem.

Přistoupil až k ohni a tehdy si jej lidi teprve všimli. Mladý chlapec, kterého nikdy nikdo neviděl přistoupil do společnosti, vesničanů a tiše promluvil. „Ztratil jsem se, mohu přisednout?“

Lidé na něj hleděli jak na zjevení, krásný, tak krásný, jako hvězdy tak klidný jako jezero za klidného počasí zdál se lidem kolem sebe. Nikdo munebránil. Přisedl na kmen stromu a povídal příběhy, hrál i zpíval jedl i pil a všichni, kdo byli v jeho přítomnosti se usmívali. Dívka, do které se zamiloval, klečela spolu s dalšími u jeho nohou, zatím co on zpíval. Jenže jeho pohled k ní byl plný citu k ní a ona vědoma si jich neuhýbala pohledem. Tehdy se do něj zamilovala.

Po mnoho dnů pracoval Silvar ve vesnici a s dívkou jeho srdce chodil na dlouhé procházky, než přišel jejich čas a on požádal milovanou o její ruku. Chtěl ji držet po celý život, ať bude jakýkoliv, a ona mu svou ruku dala. Svatba byla radostná, ať se dělo za branami vesnice cokoliv, to místo bylo nebezpečnějším na celém světě, protože jen hvězdný drak měl tolik moci, aby jen svou přítomností odehnal vše zlé.

Žili dlouhým životem, vychovávající svého syna v lásce a bezpečí. Stárli a chřadli, společně, milující se od první kouzelné noci, kdy se setkali. Jejich syn byl těžce zvládatelný v mládí, ale časem moudřel a stával se podobný otci. I vyšel jednoho dne otec a syn do lesů. Silvar díval se na něj a viděl své oči, své vlasy, které si sám proměnil ke své podobě.

„Víš kdo jsem.“ Zeptal se otec syna a ten přikývl. „Vím, jsi mým otcem.“

Silvar se usmál. „Ano a jako můj syn máš i mé dědictví a mou moc. Jmenuji se Silvar, ale mí hvězdní draci mi říkají Pán noci, byl jsem hvězdou, která vedla ty nejsilnější jejich životy. Jsem hvězdný Drak, nejmocnější z draků a ty jsi stejný jako já, jen mladý.“

I Proměnil se syn Silvara v draka, protože poznal sám sebe.

Navrátili se domů a žili dál své životy, jen s tím rozdílem že mladý chlapec dospěl v muže a dál již nestárl, protože to nepotřeboval. Pravily se legendy o skutcích, které chlapec vykonal a lidé zapomínali na jeho otce. Vytesali sochy do kamenů, kreslily obrazy krásných panen, které zachránil. Svět se měnil a Chlapec nestárl.

V poslední den života Silvarovy ženy sešli se otec se synem a drželi její ruce, zatím co vydechla naposledy. Nechali ji ležící na lůžku a vyšli do hvězdné noci, kde rozzářila se nová hvězda. Dívali se na matku a na milovanou ženu a pak pohlédli na sebe.

„Je čas jít domů.“ Řekl Silvar a syn nebojácný pohlédl se strachem na otce.

„Jaké to tam bude?“ Silvar se usmál. „Stejné jako tady, i když jiné, ale žena kterou jsem tady miloval již tam na mě čeká, jdu za ní a ty přijďi, až budeš chtít.“

Chlapec se díval na hvězdu a s pohledem na otce řekl. „Přijdu, až najdu tu, kterou budu milovat já.