REALITA KLAMU A BEZVÝCHODNOSTI

Klára měla bezvadnou náladu. Zrovna se totiž dozvěděla, že má AIDS. Byla přesvědčena, že něco takového se musí bezpodmínečně oslavit. Byla upřímně pozitivně naladěná. Doktor její reakci nechápal. Ona ho políbila na ústa a rozběhla se tu šťastnou novinu oznámit svému miláčkovi.

Radim se trápil. Byl špinavý a smrděl. Bydleli s Klárou na ulici. Ona byla krásná. Štvalo ho to. Nechápal, jak to dělá.

Klára se na rozdíl Radima myla a dbala o svůj vzhled. Už jenom proto, že na heroin si vydělávala prostitucí, kvůli čemuž potřebovala být pokud možno atraktivní. Nejspíš se nakazila od některého svého zákazníka. Kéž by jen věděla, kdo konkrétně byl tím viníkem. Zulíbala by mu obě ruce neskonalým vděkem.

Klára neměla příliš šťastné dětství. Otec ji pravidelně znásilňoval a několikrát dokonce přivedl do jiného stavu. Děti, které z ní vzešly, se hned po porodu prodaly tomu, kdo dal nejvíc.

Dražba dětí byla populární a mohli jste se na ni dívat i v televizi. Pedofilové mezi nimi chodí a slintají. Už se vidí, jak se ukájí na čerstvém masíčku. Někteří se neovládnou a přivodí si onanií ejakulaci. To zas vzruší jiné úchyly, kteří je v tom napodobí.

Klára to nakonec psychicky nevydržela a utekla z domu. Už po prvních pár minutách strávených na svobodě se cítila bezmezně šťastná. To jí vydrželo dokud nedostala hlad. Od té doby se kurví. Ale kromě toho se i zamilovala.

Radima potkala na vlakovém nádraží. V klidu si tam sral na podlahu do okamžiku, než ho policajti zmlátili gumovými pendreky do bezvědomí.

Radim nenáviděl život, ale neměl odvahu se zabít. Zaujal ji hned od prvního pohledu. Fyzicky ji nepřitahoval. Vlastně po této stránce byl vyloženě odporný. Neokouzlil jí ani jeho brutální zápach. To, co ji upoutalo, byly jeho oči. Vyzařovaly moudrost. Byly hluboké a nacházely se v nich mihotavé záblesky jisté nostalgie, obestřené hávem mystiky a tajemna.

Nabídla mu soulož. Doufala, že s ním otěhotní, ale Radim byl infertilní. Ke všemu se mu ani moc píchat nechtělo. Mohla za to jeho vrozená lenost. Nenavštěvoval kvůli ní ani školu.

Neuměl psát, číst a samozřejmě tedy ani počítat.

Život považoval za zbytečný a trapný. Rodiče ho jednoho dne zapomněli v parku a on je už od té doby neviděl. Nechyběli mu.

„Mám AIDS,“ řekla mu znovu Klára. Na něho to však neudělalo žádný dojem. Pouze lakonicky pronesl:

„Vždyť já taky.“ Po krátké odmlce ještě dodal: „Vlastně neznám nikoho, kdo by ho neměl.“

„A jak to, že nejsi šťastný?“ otázala se Klára. „Když to půjde všechno tak jak má, natáhneš brzy brka a konečně se zbavíš bytí. Budeš mít svatý klid.“

Radim se otřásl odporem. Je tak optimistická. Často se sám sebe ptal, co za tím vězí. Kouzlo? Drogy? Mentální retardace? Nejhorší na tom ale bylo, že měla pravdu. On se však bál. Co je po životě? Existuje něco? A bude to něco zase jen jednou z bezčetných iluzorností, jimiž jsme bezustání obklopeni?

Radim ničemu nevěřil. Nic nebylo skutečně opravdové. Lidé si pouze představují, že jsou. Jde o natolik sugestivní halucinaci, že dokonce cítí bolest pokud se jim ublíží. Klára mu navrhla:

„Pojď se mnou do hospody, zapijeme to. Zvu tě.“

Radim byl lakomý a závislý na alkoholu. Trochu se usmál a její nabídku přijal. Pomočil se a vyrazili. Drželi se za ruce. Lidé se jim vyhýbali obloukem. Ti, kteří se přeci jen dostali do jejich bezprostřední blízkosti a nestihli si ucpat nos, většinou omdleli a našlo se i několik případů předčasné smrti. Do žádné hospody je nechtěli pustit. Klára po nich bojechtivě řvala:

„Diskriminujete nás a za to skončíte v pekle!“ Oni na to většinou reagovali těmito slovy:

„Proti tobě nic nemáme, ale on by nám vyhnal všechny zákazníky.“

„Radime, proč ty se vlastně nechceš umývat?“ zeptala se Klára. Měli namířeno do obchodu, kde si koupí levné zoctovatělé víno, s ním se vyvalí někde na trávník a totálně se sprasí.

*

Radim procitl. Nevěděl, kde je.

„Haló?“ ozval se, nenásledovala však žádná reakce. Absolutní ticho. „Kláro?“ Prostor, jehož byl součástí, byl neproniknutelně temný. Taky se tu nedalo nic nahmatat. Všechno jako by bylo nereálné. Co se to se mnou děje? Snad jsem nezemřel?

Vtom před sebou spatřil tunel bílého světla. Podlehl jeho vábení a zamířil k němu.

*

Kláře Radim chyběl, ale svůj smutek zaháněla představou, že už to nebude trvat dlouho a bude ho následovat!

Usmívala se a připadala si skvěle.

22. srpna 2012

Petr Měrka