Konec krásného dne

Krásný den. Sedíme na pláži u polských jezer.
Líbáme se, je nám krásně. Ani mě nenapadne, že by nám něco mohlo pokazit tak krásný den.
Anička vyleze z vody a loví v kabelce telefon.
„ Je půl jedné. Hm, mám tu esemesku. Kdopak mi asi píše?“ Usměje se a já najednou vidím, jak jí úsměv ztuhl. Jako by dostala křeč.
„ Nevím, jestli to víš, ale dneska si vzal život Vlastík.“
„ Cože?! Vlastík?“ Vykřiknu, jsem na nohách a nechci tomu věřit.
„ To bude nějaká kachna, ne?“ Anička se mi kouká do očí a nechceme tomu věřit.
Tečou mi slzy po tvářích. Marian mě drží za ruku, hladí po zádech. Bude to dobrý, určitě.
Jedeme domů, píšu kamarádovi. Byl Vlastíkův nejlepší. Zdenku je to pravda o Vlastíkovi?
Odpověď je rychlá a jasná. Je to tak. Věř tomu. Život je svině!
„ Zastav mi prosím tě.“ Šeptnu na Mariana a vyskočím za auta. Poodběhnu kousek dál a tam brečím a nadávám! Co se stalo?! Proč si vzal život! Má dva chlapečky! Měl dva syny …

Další den jsem v práci trochu mimo. Snažím se na nic nemyslet. Vlastík se oběsil – doma. Manželka ho našla. A taky tisíce verzí proč. To už se nikdo nedozvíme.
O pauze brouzdám po facebooku. Mám tam zprávu od kamarádky z učňáku. „ Jíťo, ty víš, co se stalo Lukášovi? To je hrozný!“ Co se stalo?! Bože co se mu stalo? Píšu zpět, ale neodepisuje. Volám jí na mobil a snad tuším co mi řekne.
„ Jitulko, Lukes se dneska oběsil.“ Mám tmu před očima. „ Ne! Prosím tě, že to není pravda!“
„ Je, mrzí mě to.“ Položím telefon a mám pocit, že teď už to fakt nezvládnu. Dva kamarádi během dvou dní. Dvě sebevraždy. Proč kluci?!
 Když mě šéfová vidí, dá mi volno. Odcházím domů, ale prvně udělám zastávku v místní stáčírně a koupím si litr a půl Portugala, kofolu k tomu a odhodlaně jdu domů.
Zavolám Aničce, ať se staví. Lukese taky znala. Donese si pivko, a spolu popíjíme. Vzpomínáme, brečíme, přemýšlíme proč, ale tohle se už nikdo nedozvíme.
Já se zvednu už trochu podnapilá, obrátím oči k nebi a zakřičím. „ Bože, jsi vážně kurva!“