Kouřové zápisky z chladného polodne

Jakás takás deprese

 

 

Není zima listí na zemi,

kterým vyhasínají zelené plaménky

pozůstalé po slunci z léta.

Veselé jsou, veselé.

Protože cítím Tě, tvou vůni.

Jsou moji,

protože seno slehlé

zahřáto zůstávalo

dlouho, předlouho

v chladu

nenadálé, kruté, šedé, ospalé

zimy.

Sám, sám, sám jdeš

za ničím

mlčícím

tichem

m

.

Tam chci jít

 

 

Hranice, konec,

plot a betonová stěna

objímá vše,

tu černou hrůzu

nočního ticha

skrytého do legendy.

Tam chci jít

a uvidět

smrtku píšící si jména,

když docela obyčejně

popotáhne nosem.

 

 

Kvůli jedné umělkyni

 

 

Až někdy budu jako ty,

zřítí se svět

pod tíhou ega

a ne lásky.

A myšlenka utichne sama v sobě

a bude taková,

jaká chce.

To je já a ty,

umělkyně,

přízračná, přitažlivá

z papírů,

co hoří.

---