Vlaštovky

Skládal si je jak noty na linky, všechny byly stejné, každá jen trochu jinak položená nebo obrácená, některá plná, jiná prázdná. Pro sebe jim říkal vlaštovky. Představoval si je, že sedí na drátech starého elektrického vedení a jak se trochu ochladí, na povel všechny odletí pryč. Že by se některá vrátila z daleké cesty ani nedoufal…

Vědělo se o něm, že je odpoledním návštěvníkem dámských ložnic. No, dámských, spíš ženských, dáma snad nebyla ani jedna z nich. V podstatě uznával jen jednu milenku, vracel se k ní léta s obavami, že ji podvádí. Netušil, že klame hlavně sám sebe. Uléhal vedle ní někdy jako hrdina, jindy se choval jak obyčejný posera. Byl ještě chlapec, plný strachu, že ho ona i děti nebudou mít rádi. Na své cestě za dobrodružstvím za sebou nechával ženy, ta jediná, nejvíc bolavá a nejvíc statečná byla jeho vlastní manželka. Léta se mu starala  o domov, který jí vybudoval…

Nezdržoval se u nich dlouho, za těch několik desítek minut, co byl na návštěvě, stihl ještě přivrtat poličku v kuchyni, přišroubovat umyvadlo v koupelně, vypít kafe… Buchta se mu nabídla hned poté. Každá. Všude to bylo stejné. Měl na ně čich, svůj orlí nos dokázal strčit i tam, kde se lidé při infarktu drží za srdce. A ještě níž. Vychutnával si kombinace deodorantů a parfémů. Vyčichnout dokázal vždycky včas. Jen ta poslední mu nějak nevoněla a hlavně ani nechutnala. Nabízela se na erotických seznamkách v saténové košilce s úzkými ramínky, spadenými až k předloktí. Fotka byla nejmíň třicet let stará, spíš z doby její puberty a výraz v jejím obličeji žadonil: „vemte si mě někdo!“ Říkal jí sice má bohyně sexu, ale to bylo všechno. Byla asi bedna, ale uvnitř prázdná a studená. Nebylo v ní nic, co by ho zaujalo dýl, než hodinu. Hledala sex, tak ho dostávala, po kapkách. „Tudy cesta nevede" říkal jí, když se ho často všemožně snažila přitáhnout k sobě nastálo. Vracel se tam s přestávkami několik let, jen vybít kredit, co si za týden nastřádal, když jeho manželství už dávno nefungovalo. Byl to tulák bez domova, co se přišel ohřát a schovat do náruče staré matky a zase mazal domů, když se sešeřilo. Kvůli dětem, měl je moc rád, přece jen byly ještě malé, počaté z lásky a ta nevyprchá.

Byl plný starostí a vrásek, přibývaly mu a pomalinku chátral. Byly to čtyři nejhorší roky jeho života. Když sebral sílu a odstěhoval se od ženy, chtěl žebříček hodnot posunout ještě níž. Po půlroce pendlování osamělého vlka posbíral peníze, co mu zbyly, nastartoval rezavé auto a šlápnul na plyn. Rozjel to v plné parádě a vyrazil jen tak nazdařbůh. Cítil se sám, jako každý chlap, co měl fůru ženských. Konečně mu začne nový život, říkal si v duchu a roky se těšil na to, kdy se odpoutá od svazujících myšlenek, že dělá něco za zády nebo špatně. Teď se nemusí nikomu zpovídat, je svobodný, vybere si tu, kterou bude chtít, druhou, třetí, dokud ho neomrzí. Teď se mu otevřela široká volná cesta, na které nemusí šlapat na brzdu, začátek nevázaného života. Při broukání starého motoru si do taktu prozpěvoval pohodovku „takovou ženu hledám, co by mě uživila a domů nechodila..."

Po pár stovkách kilometrů přece jen stáhl nohu z plynu a polechtal brzdu, když viděl u krajnice Venuši, co ledabyle pohodila hlavou. Snad mávla, kdo ví, zda to bylo a něj a jestli vůbec. Ujeli spolu víc než tisícovku kilometrů. Nic neplánoval, jen si pomyslel, co všechno by se mohlo stát, kdyby zůstala. Prohlídl si ji ještě jednou, zblízka, opatrně, když jí pravým okem zašilhal do výstřihu. Panno Maria! Hovíš si tam, kde já bych se chtěl dotknout aspoň prstem. Na hrudi se jí houpal medailonek se zelenou šňůrkou. Líbila se mu celá, od vietnamských pantoflíčků až po naušnice Swarovského. Voněla chanellem, dráždila každým slovem, divná směsice od levného šuntu až po umělecké dílo jí samotné. Vybraně hovořila, poslouchal celou věčnost. Dokázala vybraně i mlčet. Když se smála, bylo jí všude plno, usmívalo se všechno kolem a zářilo. Milovala moře a slunko a uměla ho rozdávat všem. Poznal ji ze svých básní, kterými opěvoval ty před ní.

Byl začátek podzimu a on se konečně dočkal jara. Netušil, že ona nesnáší pouliční směsky a šedivé vousaté chlapy. Dokázala z něj přečíst všechno, celý jeho dosavadní život, viděla do něj jak do skleněného džbánu. Galantně jí otevřel dveře, aby mohla vystoupit a smutně jí podal tašky. Ucukla, když se jí snažil do dlaně vsunout lísteček s číslem. Měl rád starší ženy, inteligentní, baculaté a zkušené, okouzlovaly ho hlavně ty veselé, plné humoru, všecky ho ale chtěly mít jen pro sebe. Natrhal by jim z nebe hvězdy do klína, kdyby na ně dosáhl, stály o to všechny. Tato byla jiná, přitahovala ho jak magnet a nechtěla vůbec nic. Přece jen něco – odejít.

Oči se mu zaleskly ve chvíli, když pochopil, že cílovou pásku tentokrát neprotrhne. V tu dobu už totiž věděl, že ji bezmezně a upřímně miluje. Úplně celou. Úplně.