...a ráno vlhko v posteli...

V noci jsem měl sen. Letěl jsem od kostela křížovou alejí až dolů, do vesnice. V těsné blízkosti stromů, ve svíravém, neviditelném plášti. Vyhýbal jsem se keřům, nepotřeboval jsem je. Keře v mých snech ovšem nikdy nechybí.

Probudil jsem se, bylo mi lehce. Tlak zmizel. Jako by mi sen chtěl odlehčit.

V přeplněném nitru přitom tak často tíží kameny. A není nic težšího, než uhájit samotu. Ani nic lehčího. Neustálý útěk od lidí a příběh k nim.

Půl sedmé

Svět je difúzní. V těsném okolí je sucho a snaží se vecpat dovnitř. To nedopustím. Sen ve mně něco změnil. Nedovedu identifikovat, co. Jen je mi lehčeji a lehčeji. Co to bylo?

Procházím se pod svatokopeckým kostelem. To místo dobře znám. Dva mladí lidé se střídavě rozbíhají ke stromům po stranách cesty. Po několika vteřinách se vracejí zpět a kontrolují přítomnost toho druhého. Mladík a dívka. Neodbíhají spolu, nejspíš se jeden druhého stydí. Přemýšlím, jak jejich marné pokusy dovést do konce. Najednou si uvědomuji, že mám na sobě neviditelný plášť. Rozbíhám se, hledám knoflíky a potíže se chystají k odletu. Vím o olivách a šňůrkách; měl bych být pod nimi nebo mezi nimi najít tajnou chodbu, ale vidím je několikrát.

Voda do kopce neteče, ani vlak ji nepřetlačí. Geoemisní pohled by se asi zaměřil na výsledek: Na zjištění, že cisternový prostor je dokonale vyprázdněn; na moment, kdy si překvapeně všimnu, že jsem vypraven k odbavení, rozjezdu. Sen o svobodě. Klíč mám u sebe: Jen si odemknout.

11 hodin

Jedině člověk má možnost volby: Nalít se. Na uzavřených toaletách protialkoholické léčebny nechala dešťová věštkyně odstranit všechny porcelánové zbytečnosti. Plechová umyvadla jsou potažena samosmršťovací folií. Mladík v akutní psychóze naplnil odpařovač visící na ústředním topení a mrštil jím po cleaning specialistech. Koženým páskem od kalhot žízeň nezaškrtíš. Polknout hadr na podlahu a vysušit jím nenasytné útroby se dosud nikomu nepodařilo.

14 hodin

Lehkost se nedostavuje podezřele dlouho. Venku vysvitlo slunce. Kaluže tiše vysychají. Jako před toužebně očekávaným deštěm. Pouštím si z dálky zvukovou nahrávku Niagarských vodopádů. Do angličtiny by ji asi přepsali jako monotonní ááchch, ale v našem překladu by to klidné mohlo znít jako dlouhé ččč. Ať tak, či onak, zlepšuje to snad mé vyhlídky?

Večer

Po práci jsem všem řekl svůj sen. Pilota zaujal. I operátora fekálního vozu. Navrhli mi, abych se na sebe zkusil podívat z výšky; jak stojím pod kostelem, přecházím sem a tam a přemýšlím, kam se schovat. Trefili do černého. Dostávám se hlouběji. Vše do sebe zapadá. Stahuji svoje projekce zpátky do sebe. Obrovská cisterna, ze které postupně odpadávají ventily.

21 hodin

Serjoža se v sobotu vrátil k mému deníku. “Musí se ten tvůj hrdina utopit?“ zeptal se. “Musí,“ řekl jsem. „A neser, Jožo.“ Měním názor: Pokud bude vše pokračovat jako doposud, nevydrží. Spouštím poplašný zvonek. Nechávám zvednout stavidla.

Je stále půl sedmé.

Probouzím se za zvuku budíku v mokrém, umazaném pyžamu.