Sen o růžích

Tunio všechny varoval před bouří, o které však nikdo jiný nevěděl. Běžel se skupinkou ze svého stáda napást se sladkých růžových poupat, která lidé pěstují podél plotů, nejspíš právě proto, aby je někdo snědl. Jsou k tomuto účelu velmi vhodná, alespoň z pohledu srneččího. V živočišném běhu prostém myšlenek, v napětí a uvolnění svalů se jedno z kopyt zarylo do hlíny hlouběji, než bylo třeba. Syrová bolest projela Tuniem jako vůně mladých stromků. Horší však bylo zjištění, že se nemůže pohnout z místa. Jeho druzi nejdříve běželi dál – hnáni strachem. Avšak po chvíli jim zvědavost nedala a pomalu kráčeli k místu, odkud cítili Tunia – a jeho krev. Její pach se prořezával parným vzduchem a plašil je. Tunio však klidně ležel – už se ani nepokoušel dostat z pasti. Dva srnečci k němu přistoupili, každý z jiné strany. Očuchali jej, olizujíce si čumáčky při tom.

Tu noc okolo šel bezejmenný kolemjdoucí. Schylovalo se k ránu. Chodec šel na hranici cesty a lesa, utopen ve směsi strachu a touhy o jeho překonání. Slyšel jen křupání kamínků o boty. A jakýsi tesklivý šramot – a věděl, že není od lidí. Povstal v něm nový strach a nová zvědavost. Přes bušící srdce se zvířecí mechanikou sunul k místům, odkud vytušil hluk. Když uviděl tři ležící srnečky, jeho lidskost opět ožila. Nikoliv jako výraz lítosti nad zraněním jednoho z nich, nýbrž jako vymezení se vůči zvířatům. Ve všech očích se leskly měsíce. Dva srnečci, ti, kteří mohli, vstali a odešli. Bdící člověk na to neodpověděl, avšak Tunio klidným hlasem vysvětlil: „Co znamenají růže lidí? Pro nás jsou jen potravou. Hnáni chutí růží uháníme vlhkým lesem. Nejkrásnější růže rostou v noci, když je nikdo nevidí. To je jejich tajemství. A my je spaseme – to je zase naše tajemství. My se možná neumíme tak radovat z krásy, jako lidé. Ale tím činíme krásu pro lidi o to naléhavější.“

Svět mrakem dostal barvu jeho očí. „Růže ale nic neznamenají samy o sobě. Jejich krása je prostředkem jiným, než vám by se líbilo. My se jimi sice sytíme, avšak jsou obětí.“ Tunio se nenechal zmást ani podivnou řečí cizince, ani bolestí, jež jen zbystřovala jeho vědomí: „Kdo podle tvého mínění jsem? Ubohý tvor ležící před tebou? Nebo němá síla bezcitné přírody... Co když jsem součástí Tvé vlastní mysli? Mohl bych být kýmkoliv.“

Člověk poklekl, aby se mohl dotknout země. Jeho Tvář marně pátrala ve stínech po minulosti. Země jej sevřela zpod prstů a nechala ho rozplynout se ve vlhký prach.

Probralo jej jemné kopnutí kopýtka. Dloubnutí slábnoucího srnečka. „Znám Tvé jméno. Mohu-li zde pokládat otázky – sním?“ Tunio střihl uchem a mrkl. „Cožpak není Ti utrpení dostatečným důkazem, že tato otázka je zbytečná? Než skončí den, který ještě nezačal, nebude Tunia, rozplyne se já, snědí krásu, kterou jsem já pojídal.“

„Ale ty přece nežiješ, Tunio, za své jméno se neschováš! Tvá moudrost tě prozradila. Proč jsi mne zachránil?“

Tunio se ohlédl za stromy na zapadající hvězdy, tulák pouze přemýšlel o lampách pouličního osvětlení a o horké polévce. Spatřiv to Tunio, smutně se pousmál se slovy: „Odejdeš a necháš mne zde, protože taková je cesta lidí. Budeš lhát o tom, žes mne viděl, ale před tím cosi pojím.“

Dva srnečci, jako by je svítání samo zhmotnilo, přinesli v tlamičkách trsy růží. Ranky od trnů se snad zahojí rychle. Sklonili se k Tuniovi a poupě za poupětem padalo mu vstříc. „Teď překročím představivost,“ zuby rozemnul rudé listy a tak začal Tunio jíst. „Kdybych růže nesnědl,“ pokračoval chroupaje „nalezl by mne tu lovec obsypaného růžemi. Myslíš, že ten pohled by jej změnil? Všechny růže byly spaseny.“

Ten, který šel v noci, odešel s ránem. Lovec se tiskl u zdi a šeptal verše k nebi. Jeho přikrývka z listí byla studená. Cítil povzdech a v nitru moč.

Tunio mluvil vzhledem ke tmě jako by byla plná tváří, ačkoliv lidé už ji dávno opustili.

„Břehy trnů, střezte se cest!
Dechem tonu, divá to lest.
Budím do snů.
Před ranou neuhnu.“

Cestovatel se navrátil. Chloupky jej šimraly pod dlaní, když se omlouval, že stesk po domově mu brání cokoliv dodat. Přišel jen, aby se rozloučil. To si zasloužilo úsměv na Tuniově cituprosté Tváři zvířete. „Nech vykvést další růže,“ dodal, přerušen kapkami deště.

Byla duha, když se v lesích rozléhal zvuk výstřelu. A já se z leknutí zranil o trn.