Komentář ke Snu o růžích

Hranice mezi snem a bděním je často nejasná. Existuje však řada pomůcek, jak se dobrat pravdy o tom, zda sníme, či bdíme. Sám dávám přednost těm, které se opírají o tělo, protože to si nosíme pořád s sebou. Zvykl jsem si na měření tepu. V jednom snu jsem si totiž tep nenahmatal, a tak jsem usoudil, že jsem mrtvý. Přirozeně mne to překvapilo. Avšak takováto překvapení ve snu obvykle následují v poměrně rychlém sledu další momenty: 1) tohle nemůže být pravda, 2) ale děje se to, 3) tedy sním. Uvědomění si, že se nacházíme ve snu, většinou vyvolá směs nadšení a strachu (možná právě z toho nadšení), což se u mě nejednou projevilo jakýmsi drobným výbuchem atomové bomby v hlavě, probuzením, a okamžitým opětovným usnutím, ovšem do snu, který jsem si sice zpětně pamatoval, ale nevěděl jsem o tom, že ho sním. Tento případ „probuzení“ nás však příliš zajímat nemusí.

Zajímavější je, když člověk vědomé snění tak říkajíc ustojí. Tím se dostáváme k jádru věci – „člověk“ není postavou ve svém snu, ale je svým snem, všemi jeho postavami a ději. Jak to vím? Při vědomém snění lze totiž téměř celý sen přeprogramovat. Je to však záležitost složitá a člověk se tak mimochodem dozví, jak malou moc nad „sebou“ vlastně má.

Sen o růžích byl druhem snu, který se nestal. Nestal se prostě proto, že by jej žádný člověk sám snít nevydržel. Je to mýtus – a mýty, jak známo, sní celé společnosti pěkně dohromady a současně. Na tomto místě je dobré táhnout dále analogii snu a mýtu. Jako určitý druh snů má tendenci stávat se nočními můrami, tak také některé (všechny) mýty jsou náchylné k takovémuto zmůrovatění. Čeho jsou mýty schopné dosáhnout v myslích „zdravých“ lidí, to zná čtenář dobře z historie.

Dobrá zpráva je, že s mýty lze pracovat. Na rozdíl od snů, které jsou obecně (až na pár exhibicionistických výstřelků) záležitostí jednoho člověka – a jsou tím pádem předvídatelné, u mýtů, jež spolumyslí více lidí, toto není pravdou. Každá manipulace mýtem, vyvolaná jednotlivcem, může mít naprosto opačný účinek, než zamýšlel. Možná proto byla ve všech civilizovaných společnostech manipulace s mýty tvrdě trestána. Zbývá tedy jiná možnost – probudit se z mýtu. V tomto bodě se mýty od snu odlišují: mýtus je jednodušší ovládat než se z něj probudit – u snu je tomu, jak jsme viděli, naopak.

K probuzení z mýtu dochází, když ho člověk nějakým způsobem „neustojí“. Děje se to tehdy, pokud nastane něco nemožného – něco jakoby z jiného mýtu. Mýty jsou totiž, zdá se, vetkány do myslí lidí tak, že se nelze probudit z mýtu jinak, než že začneme snít mýtus jiný. Mohlo by se však stát, že nějaký mýtus by v sobě měl od začátku tendenci k probuzení. Takový mýtus by svým průběhem de facto popíral sám sebe. Zdá se mi, že je nutné, aby se to dělo nevědomě, protože lidé s mýty manipulují vědomě – a přesto jim nepřestávají věřit.

Sen o růžích jsem psal jako svého druhu mandalu. Mandala je, řečeno populárně, symetrický obrazec, který při správném čtení odhaluje svou podstatu. Mýty a sny se svou strukturou mandalám v lečcems podobají – často „nejde o děj“, tj. v jakém přesně pořadí se prvky a děje objevují, ale o to, v jakém jsou tyto prvky vztahu. V této „mandale“ jsou odkazy na buddhismus, taoismus, křesťanství (dejme tomu všechny monoteismy), gnosticismus, mezopotamské náboženství... Dětinský jazyk a přechodníky jsem zamýšlel jako formální opozici obsahu (život/novost/příroda : smrt/starobylost/kultura) – „roztomilost“ je příznakem mláďat – a smrt mláďat (či roztomilého) je tou nejhroznější a tím pádem nejposvátnější věcí, kterou můžeme ve světě běžně potkat. Druhou takovou „nepřekročitelnou hranicí“ je rozdíl přírody a kultury. Smrt je čistě přírodní věc – stejně jako zrození. Ale řízenou smrtí lze smrt „zkulturnit“, tj. dát jí nějaký řád. Lovec se sám rozhodl, když si přikládal zbraň k hlavě. Znovu připomínám, že postavy ve snu jsou vlastně jen odrazy mysli toho, kdo sní.

A tak jsem do této „mandaly“ vložil všelijaké opozice a sémantické skoky, které se běžně ve snu a v mýtu vyskytují. V podstatě jsem si skrze Sen o růžích zkusil, jak by mohl vypadat takový probouzející se mýtusek.