Amnestie jedné promlčené lásce

Víš, tolik let už míjíme se, že bylo mi tě vyhledat.

Teď za lubem mám písmena a snahu získat ze svých ztrát.

Prostředkem hlavy, od ucha k uchu, po laně, struně, akrobat.

I.

Seš deset minut pryč a já to musim ze sebe dostat.

Nebo budu blouznit zase

mraky dní

Nádhernej chlap seš. Nádherný stvoření.

Hřeben páteře                 ohnuté k ohni, třeba

ramena

záda

snědá šíje

vzpíná se v týle

moje  prsty        ta  křehká chvíle

a šlachy krku

kosti

líce

oči a řasy Tvý

létavice

z cest dlouhých k ránu unavené

nad nimi čelo se, nebe, klene

Jak věčný ticho před bouří

štít silný, rytíř tajemství,

nebe co padne do dlaní

tvář, když se směješ, svítání

Když zpíváš

šeptáš

polykáš

rty pevné

hrdé útlé hrdlo

Děkuju bohů kronikám

že jsem se mohla

tolik dívat

že víš už co mě k tomu vedlo

a já se mohla dívat dlouho

Otevřená            Svá         Bez ostychu

Na chůzi bosky travou v tichu   

Tanec slunce na nahém břiše – břicho-hruď-hrdlo…

sotva dýše

Na hřeben páteře

hráz zad

Jak skláníš hlavu když jdeš spát

Jak žiješ

Aspoň tentokrát…

II.

A krom šlépějí na sítnicích

přibyly nový dráhy v mozku

Vytavený jak žhavou strunou

Chuť, touha dlaní

paměť kůže

nakonec 

ústa.

Dechem jsi          orkánu             pootevřel

takže mi scházely ty dveře

hodinu za hodinou dravěj‘

temné a tichem obestřeny

vedou do vesmíru v Tvý hlavě

Chtěla jsem

pít z nich

pohltit Tě

(a potom podepřít, kdyžs‘ usnul

za dunění kol o kameny

jak zela ve mně touha vidět do Tvého srdce děti vrůstat)

Seš čtyři hodiny pryč a já to musim dostat ven.

Nebo budu blouznit       Znám se

Musim to dostat ze sebe, abys v mý hlavě zůstal tím

živým celým člověkem

kterého jsem se chvíli ptala

kterého jsem se

dotýkala

s kterým jsem   (tak na pětník)  žila

A kterého zas o vlas      

/ muj v Tvejch prstech

o dlaň                  

/na Tvym čele, ve dnech místo ve snech

lépe pochopila

Abys mi nezmizel v mejch vlastních představách

III.

Pomilovat se    

je mi málo          Jsem řekla

Nebo se mi zdálo?

Troufalá myšlenka, m?                 A Ty…

Rozumím            (muž srdcem táty)

A přesto vyvstal obraz v ženě:

Jabloně, lísky, zasazené

Když jenom roste, kvete ještě  a Ty chceš mít z ní potěšení

musíš ji vídat

hlídat v zemi

v provazech deště

v slunci zrána

A když je vichrem ohýbána

Být s ní

A vnímat

kloní květy  listovím dýchá a tam kde Ty

usínáš o kmen opřený

chrání Tě svými  větvemi

Tak pobýt s ní po dvě tři léta

pochopit písně jejích ptáků …

Však pokud chceš hned                               za soumraku

jako bys rozetnul ji bleskem      květy otrhal       odnes‘ domů

pro radost z vůně! Konec. Veta.

Jen zima vždycky zbude stromu

a další léto, možná, snad

vím, konec jenom tentokrát!

Pro vůni co Ti přišla vhod… 

Když ale počkáš

v čase zrání sama Tě pozve na snídani

Ať jedinkrát jen

ochutnáš

půjdeš dál          aniž padne tma

tak ona v rytmu tepu času zůstane živá, úplná

IV.

Natolik jsem Ti otevřená

Rostlina               jabloň                   v květu žena

že odmítám Tvé toužení

Snad až mi bude pětatřicet anebo jindy

se ve mně smysl milování – od toho dosud – pozmění

Což nejspíš přijde, tak to chodí

Vyprahnu trochu, zeslábnu snad, spojím se ještě lépe věru

v jedinou celou ženu    

terru

Zabydlím se v svých koutech těla

Prahy únavy, touhy, žití

v něm budu mít hluboko vrytý

A nitro z plnosti dá plody, jež mají smysl vždycky zcela:

když ruce vezmou

rty se střetnou

hrdlo se sevře

chutí

čirou      jak tón vydaný zlatou flétnou

Teď ještě chci jako Bůh tvořit

při milování

v letmejch bouřích

a pokračuje pro mě ve dnech

kdy moje prsty vytlačujou

únavu z nohou šíje ramen

a vyhlazujou vrásky skrání

ždímají zpocené košile                 když vyhledáš mě v objímání

zašívaj‘ díry v kapsách, dlaních

a  pod pažemi obnošených

Dávají pít

Neb má to smysl

Tehdy. Teď.       Volnost chtěné píle.

A později

- tak třeba ve třiceti pěti -

muž nemá dostat tuhle péči      / mají mít ji snad jeho děti…

Muž potřebuje                zralé plody.

V.

Ještě je jedna kapitola

Jak ve dnech též vše začíná…     Hledám stín duhy v každém kroku

I v ohlédnutí, vzpomínáš?

Tak jako čeká letní déšť                že slunce osvěží si tvář

Nechci však mást Tě, ani zpola

Skutečnost stojí dál tu holá…

Seš šest hodin pryč, já nemůžu spát a tak to chci ze sebe dostat.

Jednak ať víš

a pak…

nechci aby se mi

všechny ty písmenka

uhnízdily  v těle

Pod kůží

v břiše                  ve vlasech

a centimetr za obočím

Země se lehce pootočí

Závrať a horečka

a doma ústa

 co nevedou do vesmíru v Tvý hlavě

Chci tady nechat mezi řádky      to že

ach        seš nádhernej chlap       Tvý krásný tělo

vrátka zpátky

znavený nohy

jasnej hlas…

Tvou zručnost

dech beroucí vhledy…

Chci to tu nechat naposledy

 sic poztrácím se v odkvétání.

Tvý pochopení                  Humor                   Smích

nápady v očích jiskrných

chci nechat tady              snědou šíji

paže

a prsty na hmatníku

na krku

Prsty

v mejch dlaních

To všechno

co mi umožňuje

milovat celou Tvoji bytost

To všechno čím se Tvoje bytost

touží se mnou jen

pomilovat