Nádražní psychóza

Do Pardubic.
Přes Prahu.
Víc než tři hodiny cesty.
Jede to každý dvě hodiny, protože tady krucinál nežijou lidi.
Přes dvě stě kiláků a skoro tři stovky.
Co tady kurva dělám, po zaplacení cesty mi zbyde asi třicet korun a taky mám úplně vybitej telefon. Ten zasranej telefon, kurva. Ve městě, který vůbec neznám, přes dvě stě kiláků od Pardubic. Co když mi napíše, ať ještě počkám? Co když mě bude chtít ještě stihnout na nádraží?
Ne, stejně určitě ještě spí.
Asi bude spát ještě dlouho. Když jsme ho budili, říkal, že tam chce umřít a nereagoval na to, že všichni jedem pryč.
Zůstal tam sám.
Je tři čtvrtě na jedenáct, budu tu čekat hodinu a půl. Kdybych nebyla vymaštěná, tak zjistim, kdy mi to jede, když jsem ještě byla na bytě. Věděla bych, že je to za dlouho a ještě bych tam zůstala. Odešli by, jeden bych nechala ujet a počkala bych, až se Karlos vzbudí.
Myslí mi to strašně pomalu. Mohla jsem vymyslet tři prdele důvodů, proč zůstat na tom bytě. Ono by to samozřejmě bylo divný, když jsem jeho majitele poznala včera, ale třeba aspoň na ten vlak by mě tam snad čekat nechali. - Nebudeš se tu nudit? - Možná trochu, ale určitě míň než na nádraží a taky můžu třeba za hodinu vykopat Karlose z postele.
Mohla jsem se s ním aspoň nějak líp rozloučit. On asi nechce, aby o mně ti ostatní věděli, ale aspoň říct já jedu, tak se měj. A dát mu nevinnou pusu na tvář.
Bože, nejsem vůbec pohotová, nechám se strašně táhnout situací a vůbec nad ní nepřemýšlím.
Bože.
Aspoň bych mohla zavolat tátovi, říkala jsem, že se vrátím před hodinou.
Nemůžu, mám vybitej telefon. Úplně chcíplej, fakt, ani na vteřinu se nezapne.
Čtu si, nečekám tu naprázdno.
Je čtvrt na dvanáct, budu tu čekat ještě hodinu.

Dobře, jdu se zeptat támhletý slečny...
"Pardon, prosímvás (a tak dále) ...a chci jen dát vědět svýmu otci, že žiju (a tak dále)."
Usmála se. Je jí kolem osmnácti. "Jo, jasně, já ale nemám kredit," (vytáhla z telefonu simku a podala mi ho.)
(A tak dále.)
Děkuju strašně moc. 
Usmívám se, ale bolí to. Zavolala jsem si a v pohodě a tak, ale žádný zprávy; jen jedna od Kryštofa, že večer nepřijde. To nevadí, já taky ne. Táta dneska vůbec nebude doma, můžu si tam přijet kdy chci...
Ani jsme se s tou slečnou nepředstavily, ale nezdálo se, že by to některou z nás trápilo. Povídaly jsme si, kam a odkud a proč jedeme. Začala mi samovolně tykat.
Kdy ti to jede? - Ve čtvrt na jednu, tobě? (Tak jí teda taky budu tykat.)
Ve dvacet. - Kam jedeš?
Do X. (A tak dále.)
Povídáme si, nečekáme tu naprázdno.
Karlos říkal, že se dneska vrací do Budějovic, určitě pojede odsud. Odkud jinud. Ale ten taky než se probudí; vždyť má vždycky k snídani večeři.
Už ho neuvidim, to je hrozná blbost. Proč by ho vůbec mělo napadnout mě dobíhat, až se vzbudí, bude si myslet, že už jsem dávno pryč, protože co bych tu přece dělala, když jsem odcházela někdy v půl jedenáctý. Dá si kafe, sedne si k internetu a bude se hodinu pozvolna probouzet.
Vzbudí se sám v cízím bytě. Já nechci, aby byl sám...
"Hej, mně už to přijíždí," to řekla ona, "v kolik že ti to jede?"
"Ve čtvrt na tři."
"Jede to každý dvě hodiny, ne?"
"Jo."
"Nechalas to ujet?"
"Jo."
"Proč?"
"Třeba ještě potkám toho kamaráda (kamarád, haha), za kterym jsem přijela."
"Aha." Lehce nechápavý úsměv. 
"Chtěla jsem s nim ještě mluvit." Kecám. Chci se ho dotknout. Chci vidět, že žije, ne odjet s posledním dojmem, jak se Karlos válí na zemi a bručí, že tam chce shnít.
"Tak se tu měj hezky a ať ti to rychle uteče," to řekla ona.
"Dík. A taky za ten mobil."
Čtu si, nečekám tu naprázdno.

Je jedna. Budu tu čekat ještě hodinu a čtvrt.
Čtu si, nečekám tu naprázdno.
Proč tu jsem... Že mi není trapný takhle vybočovat z našeho zvyku. Z toho zvyku, kde si vždycky najdeme nějakou výmluvu, proč se octnout ve stejným městě. Jedu na jeho koncert. Jede za kamarádama v Pardubicích. Má tam hodně kamarádů.
Setkání vždycky iniciuji já. On se jen náhodou potlouká po stejným městě. A myslím, že se schválně ujistí, že se to dovím.
Ale teď? Teď jsem jela cíleně za ním. Normálně bych se neodvážila jet sama. Vždycky, když za ním jedu, navlíknu to jako alkovýlet nebo tak něco a vezmu s sebou pár pseudokamarádů.
Ale teď? Teď jsem jela z místa, kde se konzumovalo všechno, co bylo po ruce. A bylo toho po ruce hodně.
Když se sjedu, tak pak ještě spoustu hodin nepřemejšlim...
(A tak dále.)

Jsou dvě. Budu tu čekat ještě čtvrt hodiny. Už JEN čtvrt hodiny. Pořád tu není. Musí tudy, jestli pojede do Budějovic. Určitě říkal, že pojede dneska. 
Co když půjde do Hradiště? Tam jeli ti ostatní. Tam má rodinu. Tam se dostane pěšky, doprdele.
Nešel, protože se vzbudil pozdě a už by se do Budějovic nedostal včas. Nevzbudil, vzbudí, určitě ještě spí.
Co když už si ani nevzpomene, že jsem tu byla? A nenapadne ho, že tu ještě jsem.
Nemůžu se soustředit na čtení, tak tu čekám naprázdno.
Jsou dvě a deset minut. Za pět minut mi to jede. Uvidim ho aspoň z okna? To by bylo o ničem. To by bylo jak ze srdcervoucího filmu, fuj je to.
Tohle nedám, seru na to.
Je čtvrt na tři. Budu tu čekat ještě dvě hodiny.

Čtu si, nečekám tu naprázdno.
Čekám tu už čtyři hodiny, aniž bych musela. Už jsem dvakrát mohla odjet, proboha živýho.
Jsem idiot, o co se tu pokoušim? I kdyby přišel, co mu jako řeknu? A co jako novýho řekne on mně? A proč by mi v jeho očích mělo přidat, že tu jako posedlej psychopat čekám pět a půl hodiny? 
Zcvokla jsem se, definitivně.
Proč. Protože trpim paranoiou, že mu na mě nezáleží, nebo co jako? Teď chci ten svůj patetickej film, kdy půjde na nádraží, jen aby zjistil, jestli tu ještě jsem a dokáže mi, že mě má fakt rád.
Bože. Úplně mi hráblo.
O co se tu pokoušim? Jsem úplně (a tak dále.)
Do Pardubic. Přes Prahu. Jako bych na takový srandy měla prachy. Zbláznila jsem se.

Je půl čtvrtý. Za tři čtvrtě hodiny mi to jede.
Je naprosto jasný, že nepřijde. Šel do Hradiště, na jídlo nebo pro věci nebo něco. Nebo ještě spí. Nebo si prochází běžným dvouhodinovým bojem proti kocovině. Vždyť se běžně budí ve čtyři.
Myšlenky mi vytékají ušima. Už si nečtu, čekám tu naprázdno. Mám překrmenej mozek.
Slova.
Ti týpci, co tu pracujou, jako na nádraží, musej fakt čumět. Na nějakou ženskou, co jen tak pro prdel nějakejch pět hodin dřepí, čte si knížku a přibližně po každý druhý přečtený větě se podívá někam daleko do ulice. Jako by někoho vyhlížela. Je blbá? Nebo zaseknutá nebo co?

Jsou čtyři. Za patnáct minut mi to jede.
Teď to teprve bude osolenej patetickej film, protože na něj sto let čekám a on přijde a zjistí, že jsem tady, a bude celej překvapenej a nebude vědět, co si má myslet, že tady na něj těch sto let čekám, aniž bych měla nejmenší jistotu, že přijde, ale on nakonec přišel a byla to určitě děsná náhoda, protože nevimco, třeba náhodou zjistil, že jeho spolubydlící brzo odjíždí z Budějovic a Karlos nemá klíče a tak ho musí stihnout, ale to je blbost, protože oba jeho spolubydlící byli tady a teď jsou v Hradišti a proč by si Karlos nebral s sebou klíče a tak dále. (A tak dále.)
Jsou čtyři a pět minut a on ještě není vzhůru a to je dobře, protože co je to za hovado, holka, co čeká s nadějí na naprosto vykonstruovanej happyend nějakejch pět a něco hodin, zatímco už mohla dvakrát odjet, sedět doma v teple a čumět do zdi svý ložnice místo zdi nádraží v nějakým městě, který vůbec nezná a nemá důvod tu být, dost na tom, že sem včera jen tak ze sportu přijela a šla chlastat s jeho bráchama a kamarádama, to není vůbec žádný  plus, to je naprostá magořina a tak dále. (A tak dále.)

Je čtvrt na pět a právě mi to jede. Mě to tu celkem i baví. Je docela hezky a je tu klid.
Musím se uklidnit, tímhle divadýlkem udělám stejně strašně blbej dojem.
Měla bych se zase něčím sjet, abych nemusela přemýšlet... Haha. Nic už nemám.
Měla bych nastoupit a odjet, to by bylo rozumný a normální a lidský. A nemám přece dávat najevo, co pro mě znamená. Neodpovídalo by to zvyku.
Je čtvrt na pět a právě mi to jede.
Když nastoupim, tak už ho třeba nikdy neuvidim. Jsme oba takoví. Víme, o co mezi náma jde, ale nesmí se to dát najevo. Má holku, nesmíme spolu nic mít. A nemáme, žejo, koukej světe, jak je všechno v pohodě a jak jsme jen kamarádi. 
Vidim živě, jak už se nikdy neozve a já na zprávy o jeho návštěvách Pardubic nebudu reagovat. Budu čekat, až se ozve. Bude čekat, až se ozvu.
Dovnitř.
Místo.
Dobrý den.
Je tu volno?