55. SUPERKOULE - dílo č. 9 - Podzimní rozjímání (zpověď)

Podzimní rozjímání
(zpověď)

Ráno s pláčem 
a večer neuroním ani slzu
slunce za pahorkem vítá nový den
a jelen se připravuje na zimu.

Ranní kávu
a poklusem lesem
jako kůň v podzimním úboru
nastartuji tělo své
a ještě cítím jakoby jarní trávu
a vlahý vzduch se nese světlem
žádné myšlenky však
jen radost u srdíčka.

Ráno s pláčem 
a večer neuroním ani slzu
slunce za pahorkem vítá nový den
a veverka okusuje šišku.

Ale v srdci pláču
paradox – leč
každý připomíná mi mé neschopnosti
neúspěch a blbost
lítost mám 
vůči lidem
přesto vítám rozbřesk
vůni listí-

babím létem letí
ptačí peří
podběl už odkvetl
podzim je tu
já se cítím
jako ta hlavička podbělu
ztracená a uschlá.

Ráno s pláčem 
a večer neuroním ani slzu
slunce za pahorkem vítá nový den
a kanec šelestí v příkopu.

Ve vesmíru jako jedna hvězda
pláčem polapena
a vlastní vizí živena
vidím srdcem
cítím duší
tedy slyším své tepy myokardu
a hmatám tu podobiznu
matku Zimu krásnou přírodu.