Ten starý dub u kostela

„Dobrý den, přistoupili, prosím?“
Zvuk otevírání dveří kupé a hlas průvodčího přetnuly ticho. Pavel sáhl do kapsy kabátu a beze slova ukázal jízdenku. Karolína ani neotočila hlavu. Upřeně se dívala z okna, za kterým se míhaly stromy a střechy domů. Bezmyšlenkovitě si při tom natáčela na prst pramen vlasů.

Když průvodčí odešel, zastrčil Pavel jízdenku zpátky do kapsy a starostlivě se zadíval na svou ženu. 
„Je ti dobře? Nepotřebuješ něco?“ zeptal se a položil svou ruku na její. 
Zavrtěla hlavou.
„Ani vodu?“
„Ne, děkuju, nechci.“
A zase to ticho a nepřítomný pohled.

„Tatí, já chci čůrat,“ ozvalo se v tu chvíli. Malá Karolínka, která doteď spala schoulená na sedadle, se probrala. 
„Tak pojď,“ řekl Pavel, chytil malou za ruku a odvedl ji na záchod.

Karolína se za nimi dívala a musela se usmát. Tátova holčička. Ta malá ho prostě zbožňuje. A on je na svého jedináčka setsakra pyšný. Rád s ní chodí nakupovat nebo na hřiště a pak poslouchá nadšené řeči okolí o tom, jak je hezká a šikovná. Jsou nerozlučná dvojka. Jako já a táta, blesklo jí hlavou a při té myšlence se nepatrně zachmuřila a pak si vzdychla. 

Netrpělivě poposedla na sedadle a podívala se na hodinky. Ještě deset minut. Za deset minut by měli dorazit k cíli, zaplať pánbůh. Cestovali už od rána a tohle byl čtvrtý a poslední vlak. Sáhla po novinách, které ležely složené na stolečku pod oknem a roztržitě jimi listovala. Pak se postavila k oknu a sledovala ubíhající krajinu. 

Překvapovalo ji, jak jí to všechno připadalo neznámé. Vždyť už tam za deset minut budeme a já nemám ani vzdáleně pocit, že to tu znám. A to jsem po téhle dráze jezdila každou chvíli. Opravdu už je to tak dávno? Tolik se tu všechno změnilo?

Čím déle hleděla z okna, tím víc se cítila nesvá. A pak ho uviděla. Ten starý dub u kostela. Obrovský strom, skoro tak velký jako kostelní věž. Celé její dětství a mládí s ním bylo spojené. Jako by se najednou probudila, začala poznávat další a další místa a dojem cizí krajiny pokradmu vystřídal pocit návratu ke starým známým věcem. Pocit, že je všechno zase v pořádku. 

Tedy až na tu jednu věc, na kterou se celou dobu snaží nemyslet. Důvod jejich cesty. Karolína dobře věděla, že se s tím už nedá nic dělat, ale zároveň si přála aby to nebyla pravda. Aby prostě vystoupila z vlaku a všechno bylo jako dřív.

Zrovna když cítila, jak jí vlhnou oči, vtrhla do kupé její dcera a vzápětí vešel i manžel. Karolínka začala o překot vyprávět, jak si v uličce povídala s nějakou paní a pohladila si jejího pejska. A že ten pejsek nekouše. A jestli by třeba nemohla mít taky pejska. Že kdyby byl takový maličký a nekousal, tak by se ho nebála a starala se o něj.

Naštěstí zasáhl Pavel. 
„Budeme vystupovat, tak si rychle posbírej věci, Kari.“
Sám sundal z police nad sedadly těžký kufr. Druhý, menší, si už Karolína přichystala předem. A Karolínka měla svůj batůžek, ze kterého během cesty vytahala polovinu jeho obsahu a teď se tam všechny ty panenky, koníky, korálky a medvídky snažila nacpat zpátky. 

„Budeme se muset napřed stavit v domě, nechat tam ty věci, s sebou to nepotáhnem,“ řekl Pavel.
„To nestihneme,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Obřad začíná za půl hodiny. Nechme je na nádraží.“

Vlak zastavil před budovou z červených cihel s rozkvetlými muškáty v oknech. Vystoupili a zamířili k úschovně. Zatímco Pavel podával jejich kufry ženě neurčitého věku, Karolína se rozhlížela kolem. Zdálo se jí, že se tu nic nezměnilo. Snad i ty noviny ve stánku jsou pořád uspořádané stejně a tady na stěně je pořád vyrytý nápis „Miluju Ivetu.“

„Tak jdeme?“ objevil se vedle ní Pavel. „Zavírají v šest, to bychom měli stihnout... Počkej, někde ses otřela o zeď, máš tu šmouhu.“
Rychle jí rukou několikrát přejel přes černé šaty. Usmála se na něj a na oplátku mu narovnala kravatu. Napadlo ji, že mu to v tom obleku zatraceně sluší, ale vzápětí si vyčítala, že v téhle situaci by na takové věci vůbec neměla myslet.  

Raději se rychle rozhlédla kolem, kde je zase malá. 
„Karolínko, jdeme.“
Holčička v černých šatech se vynořila zpoza rohu a kupodivu bez řečí se připojila ke svým rodičům. 

Šli rychle a mlčky. Kolem pošty, pak za roh, projít úzkou uličkou mezi domy a nakonec po schodech, které je dovedly ke kostelu. 

„To je ale obrovský strom!“ vykřikla malá Karolína. Ta velká si zaclonila oči a s úsměvem pohlédla do koruny starého dubu. Zase se jí na mysl tlačila spousta vzpomínek. Jak si tady kdysi hrávali, šplhali nahoru, i když to bylo strašně vysoko, ale tím líp, kdo to nezkusil, byl srab, navždy vyřazen ze společnosti místních dětí.  Později se tu scházela s nejlepší kamarádkou, sedávaly pod stromem a vykládaly si ta nejtajnější tajemství. Dokonce pod tím stromem dostala i první pusu. 

Pavel se na strom zběžně podíval a řekl: „Hm.“ Nic víc. Z jeho hlasu bylo slyšet, že na něj dub žádný velký dojem neudělal. Karolína překvapeně zjistila, že ji to zlobí. A ještě něco. Pavel jí najednou připadal strašně cizí. Vždyť on vůbec neví.

Z kostela vyšla starší žena a zamávala na ně. 
„Dobrý den, tak jste tady, už jsem se bála, že to nestihnete,“ volala. Když pak přišli až k ní, stiskla Karolíně ruku a objala ji. 
„Upřímnou soustrast.“
„Děkuju, paní Kovářová. A hlavně moc díky, že jste to všechno zařídila, jinak nevím...“
„Ale to nic, to nic,“ zavrtěla žena hlavou. „Máte to daleko. Hlavně, že jste to stihli. Tak pojďte, pan farář vás už čeká.“

Zatímco Karolína domlouvala s farářem organizační věci, do kostela se začali scházet lidé. Kladli k rakvi věnce a květiny, chvíli postáli, někteří něco šeptali, snad modlitbu. Karolínka stála bokem a s otevřenou pusou všechno pozorovala. Byl to její první pohřeb. Já jsem se pohřbu poprvé zúčastnila až v sedmnácti, napadlo Karolínu. Maminka.

Hledala očima Pavla, jak to, že není s malou? Stál kousek dál a povídal si s mužem kolem čtyřicítky. Nebyl jí ani trochu povědomý. Na tom by ještě nebylo nic divného, odešla odtud už před mnoha lety. Ten člověk ale ani nevypadal jako někdo, kdo sem patří. No nic, potom se Pavla zeptám, kdo to byl.

Obřad začal, farář mluvil o bratru Josefovi, zmínil se i o jeho dceři Karolíně a její rodině, jenže jí to připadalo, jako by mluvil o cizích lidech. Ani neplakala. Držela za ruku malou Karolínku a myslela jen na to, až bude po všem.

Konečně odvezli rakev. Řada kondolujících se postupně zmenšovala. Upřímnou soustrast, děkuji, upřímnou soustrast, děkuji, upřímnou soustrast, děkuji. Z toho šeptání ji bolelo v krku. Poslední člověk jí podal ruku, zašeptala děkuji a oddechla si. 
„Půjdeme?“ obrátila se na Pavla.
„Paní Třísková,“ ozvalo se za ní. 
Otočila se a hleděla do tváře menšímu, asi padesátiletému muži.
„Peterka, jméno mé,“ podával jí ruku, „upřímnou soustrast.“ 
„Děkuji,“ řekla a doufala, že odejde, ale on tam stál dál a očividně měl něco na srdci. Pomohla mu mírným pozvednutím obočí.
„Nezlobte se, že vás tu tak přepadám, ale vím, že jste z daleka, asi se budete brzo vracet domů. Tak jsem to chtěl vyřídit.“
„Vyřídit?“
„Víte, já vykupuju pozůstalosti. Můžu vám nabídnout dobrou cenu. A klidně mi to můžete prodat jak to stojí a leží, já to všechno vyklidím, roztřídím, prodám, nemusíte si vůbec dělat starosti.“
„Eh... nezlobte se, ale to já teď...“
„Jasně, chápu, máte jiné myšlenky, já bych vám jen s dovolením nechal svoji vizitku, zavolejte mi, určitě se domluvíme.“
Vsunul jí do ruky bílou, ručně popsanou kartičku a že prý těšilo mě a nashle. Než se vzpamatovala, byl pryč.
„Neuvěřitelně drzý chlap,“ vysoukala ze sebe.
„Moc taktní nebyl,“ souhlasil Pavel. 
Zavolal na Karolínku, která si hrála opodál, a vydali se zpět na nádraží vyzvednout kufry.
„Ale jinak je to dobré, nebudeme muset řešit, co se všemi těmi krámy,“ navázal Pavel. „Že to vezme všechno, to je skvělé.“
„Ale to já nechci,“ ohradila se. „Chci si to sama probrat, třeba si něco nechat.“
„Jako že by sis to vezla s sebou? Už tak máme věcí, že se nám nechtějí do bytu vejít. Jo, to mi připomíná, před obřadem se mnou mluvil realiťák. Prý už má kupce na dům. Řekl jsem mu, že se ozveme a nějak to domluvíme.“
„Ale... já nechci...“
„Já vím,“ řekl a přitom ji jednou rukou objal, „je to narychlo a zní to všechno strašně necitelně. Jenže my to musíme nějak řešit a na dálku se to bude zařizovat složitě. Takhle sem třeba ještě jednou zajedeme a máme možnost mít ty starosti z krku. A taky jsem si říkal, když to prodáme za nějakou slušnou cenu, mohli bychom si konečně koupit náš byt. Nebo třeba i větší. Nebude to teda zas tak velká částka, ale jako základ pro nějakou hypotéku už by to šlo.“
„Počkej, počkej, stop, stop, stop,“ odstrčila ho Karolína. „Já ten dům prodat nechci.“
„A co s ním chceš dělat?“
„No co, bydlet v něm, ne?“
Stáli proti sobě a nechápavě na sebe hleděli.
„Bydlíme snad jinde.“
„Jenom v podnájmu přece. Nechtěli jsme vždycky domek se zahradou?“
„Ne, nechtěli, mluvili jsme o této možnosti jednou, asi před pěti lety, a nakonec jsme se shodli, že to není dobrý nápad.“
„Ty ses shodl,“ zamumlala Karolína.
„Prosím?“
„To je jedno. Prostě, tohle je můj domov, vždycky jsem se sem chtěla vrátit.“
„A žes nic neřekla.“
„Možná, žes jenom neposlouchal.“

Teď už na sebe řvali, pár lidí, kteří procházeli kolem, se otočilo. Karolínka stála opodál a nevěděla, co má dělat. Její rodiče se přeci nikdy nehádají.

První si to uvědomil Pavel. Rozhlédl se kolem a tichým, ale napjatým hlasem navrhl:
„Můžeme si o tom promluvit až v soukromí?“
Kývla. K nádraží došli mlčky. Paní s kufry na ně čekala před budovou, úschovnu zavřela před deseti minutami a teď spěchala domů. Karolína jí děkovala, že je tak hodná a počkala, zatímco Pavel popadl kufry a beze slova vyrazil pryč. Dcera cupitala za ním a zmateně se ohlížela, jestli máma půjde taky. 

Cesta vedla do kopce a Pavel nasadil ostré tempo. Proto ho Karolína dohnala až těsně před vrcholem. V pravé ruce nesl její kufřík. Hmátla po něm ve vzdorném gestu, že si ho ponese sama. Sevřel rukojeť pevněji a vytrhl jí ho. Znovu ho chytila, drželi ho teď oba a potichu se přetahovali, až to Karolína nevydržela.
„Dej to sem,“ vykřikla a v tom hlase zazněla nenávist. 
Zatnul zuby a neodpověděl. Stáli před jejím rodným domem, on pevný jako skála, ona lomcovala kufrem a snažila se mu ho vytrhnout. 

Nakonec kufr pustil, tak nečekaně, že málem upadla. 
„Mně je to jedno,“ řekl. „Zítra odjíždím. Karolínka se mnou. Jestli pojedeš taky nebo se tady zahrabeš v té veteši, co tvůj táta shromažďoval, to je na tobě.“ 
Odvedl dcerku do domu a Karolína osaměla.

Stála na kopci a dívala se do krajiny. V hlavě si pořád dokola přehrávala, co se právě stalo. Měla vztek, ale taky byla překvapená a trochu vylekaná. Opravdu se právě tak strašně moc pohádala se svým mužem? Obvykle se hašteřili maximálně o to, kdo zase nechal rozsvíceno na záchodě. Co má teď dělat?

Cítila, že ještě nemůže jít dovnitř. Potřebovala se projít, hýbat se, všechno si promyslet. Proto se vydala zpátky ke kostelu. Šla rychle, zostra a přitom jí hlavou vířily myšlenky. Pavel měl vlastně právo být překvapený, asi i trochu naštvaný, to uznávala. Opravdu nikdy nemluvila o tom, že by se chtěla přestěhovat na venkov, do své rodné vsi. Vlastně ji samotnou v první chvíli ta myšlenka zaskočila. Jenže když sem dneska přijeli, připadalo jí najednou, že chce žít tady a nikde jinde. Teď se toho nápadu nehodlala tak jednoduše vzdát. 

Jak je tu krásně, říkala si. S tím špinavým městem se to nedá srovnat. Bylo by nám tady tak dobře, všem třem. Copak to nevidí? Ovšemže nevidí. Nic nechápe. A ani pochopit nemůže. Je to zabedněný necitelný pařez. Ta krása toho všeho tady, to k němu vůbec nepronikne. 

Jako s tím dubem. Před tím stromem se měl zastavit v posvátné úctě, zůstat zírat s otevřenou pusou nebo aspoň uznale hvízdnout nebo něco, já nevím. Ale on řekne: „Hm.“

Zvedl se vítr a vehnal jí vlasy do obličeje. Podívala se na oblohu. Stahovala se tam bouřková mračna a nevěstila nic dobrého. Rychle se otočila a spěchala zpátky.  Takže co dál? Sedneme si ke stolu a promluvíme si o tom. Jako dospělí lidé. Jako partneři, říkala si. Vztek ji už skoro přešel. Na tvář jí dopadly první kapky a zároveň se zablesklo. 

Vpadla do domu těsně před tím, než se spustil liják. Pavel seděl u stolu a četl si. Ani se na ni nepodíval, očividně byl pořád uražený a to její chuť usmířit se zchladilo.

„Kde je Karolínka?“ zeptala se tedy místo pozdravu.
Jen ukázal bradou směrem nahoru. Na půdě byla podkrovní ložnička, kde měli spát. 

Karolína uvařila tři šálky čaje. Jeden postavila před trucujícího manžela, s druhým se vydala po schodech nahoru.

„Kari, nesu ti čaj. Nespíš?“ zavolala a pak vstoupila do podkrovní místnosti. Stály tu jejich nevybalené kufry, postel ještě nikdo ani nerozestlal. Holčička nikde. Karolína sešla dolů, klepala na dveře koupelny, ale nikdo se neozval. Bezradně se rozhlédla a její pohled se zastavil na okně po schody. Bylo otevřené. Nejprve ji jen napadlo, že by ho měli zavřít, aby nenapršelo do domu. Vzápětí jí ale všechno došlo.
„Ježíši,“ vyjekla a vrhla se na verandu, aby si potvrdila zlé tušení.
„Co je?“ ozval se z pokoje Pavel. Tón jejího hlasu ho přiměl přerušit vzdorovité mlčení.
„Karolínka je pryč. Nahoře není, nemá tu boty a okno je otevřené.“

Vzpomněla si na jeden večer před mnoha lety. Utekla tehdy z domu, už ani neví proč, snad dostala vyhubováno za nějakou hloupost a myslela se, že ji maminka už nemá ráda. Sbalila si kufřík a potichu vylezla přesně tímhle oknem. Bylo totiž na útěky jako dělané. Dveře strašlivě vrzaly, takže by okamžitě každý věděl, že se něco děje. Zato okno bylo přímo pod schody, otevíralo se hezky potichu a vedlo do zarostlého kouta zahrady a pak rovnou na silnici.

Karolína vyběhla ven a bezradně se rozhlédla. Několikrát zavolala holčiččino jméno, ale přes liják a dunění hromu ji stejně nikdo nemohl slyšet. Třeba ji někdo viděl, napadlo ji a běžela k sousednímu domu. U branky nebyl žádný zvonek, ale byla odemčená. 

Pavlovi chvíli trvalo, než pochopil, co se vlastně děje a rozběhl se za svou ženou.
„Karolíno, počkej, nepanikař,“ snažil se ji zastavit. „Podívala ses pořádně? Vždyť v takovém počasí...“
„Jasně, že jsem se podívala, doma není, kam by se asi tak schovala?“ utrhla se na něj. Nenáviděla ho. Proč je takový? Proč se snaží uklidnit ji, místo aby se pokusil něco udělat?
„Tak se nevztekej, ano? Najdeme ji. Vždyť se podívej, co děláš, bušíš tu na dveře domu, ve kterém očividně už několik let nikdo nebydlí.“
Karolína si až teď všimla zanedbané zahrady, rozbitých oken a opadané omítky. Pavel měl pravdu, jedná hloupě. Ale o to víc ho nenáviděla, za to, že je schopný klidně, racionálně myslet, když jeho jediná dcera někde bloudí v bouřce a lijáku.

„Musíme jít hledat dolů do vsi. Buď směrem k nádraží nebo na druhou stranu...“
„Na druhou stranu, ke kostelu, určitě,“ vpadla mu do řeči.
„Já ti nevím, řekl bych spíš k nádraží, tu cestu zná, šli jsme tamtudy.“
„Mlč už, prosím tě,“ zařvala na něj vztekle. „Šla určitě ke kostelu, jdeme tam.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“ zeptal se kousavě.
„Protože...“

Protože přesně tam se tehdy vydala ona sama. Nevěděla, kam jít, tak se jen tak poflakovala po vsi a sledovala, jak se v okolních domech postupně rozsvěcují světla. Pak se z ničeho nic, jak už to v letních parnech bývá, přihnala bouřka. Běžela ke kostelu, ale dveře byly zamčené. Nakonec se schovala pod ten obrovský dub. Když ji tam tatínek našel, byla promoklá skrz naskrz. Aby toho nebylo málo, dostala pořádný výprask, za utíkání, ale hlavně za to, že neví, že v bouřce se rozhodně nesmí schovávat pod stromem.

„Prostě to vím, jdeme,“ odsekla.
„Dobrá,“ řekl rezignovaně, „počkej aspoň chvilku, přinesu něco nepromokavého, takhle nemůžeme jít.“

Vběhl do domu, ale ona to ignorovala a vydala se směrem do vsi. Doběhl ji o chvilku později a snažil se ji přřimět, aby si na sebe navlíkla starou šusťákovku.

Ve chvíli, kdy se dostali na dohled ke kostelu, ozvala se hrozná rána. Oba se leknutím zastavili a zvedli hlavy. Viděli, jak se koruna starého dubu rozdělila na dvě poloviny, jak jedna z nich padá na zem a jak strom hoří.

„Karolínko, holčičko,“ zašeptala Karolína a po tváři jí začaly téct slzy. Nedokázala se hrůzou ani pohnout, jen se upřeně dívala na hořící strom a brečela. 
„Kari, nepanikař,“ objal ji Pavel, „nic se neděje.“
Usadil ji na nedalekou lavičku, konejšil ji, opakoval, že se nic nestalo a že malou najde, ale jí to bylo všechno jedno. 

Z domů vybíhali lidé, aby se podívali, co se děje. Někdo chtěl zorganizovat hašení, jiný trval na tom, aby zavolali profesionály. Náměstí se postupně zaplnilo. Za chvíli se ozvala siréna, dorazili hasiči ze sousední vsi a snažili se dostat oheň i lidi pod kontrolu.

Měla bych něco dělat, běželo Karolíně v hlavě. Měla bych jim říct, že je tam někde moje holčička. Měla bych se tam jít podívat. Měla bych najít Pavla. Ale místo toho všeho jen seděla na lavičce, úplně ochromená strachy, a jen doufala, že to všechno není pravda. Dokud nevstane a nepůjde malou hledat, dokud ji nenajdou, sraženou bleskem nebo zavalenou rozpůleným kmenem, do té doby je tu pořád možnost, že se nic nestalo.

Oheň byl uhašen. Lidé postávali v hloučcích a probírali, co se právě stalo. Jeden hasič si všiml uplakané ženy s vyděšeným pohledem, a přistoupil k ní.
„Paní, stalo se něco? Je vám dobře?“
„Moje holčička. Našli jste moji holčičku?“
Zvedla hlavu a setkala se s hasičovým nechápavým pohledem. 
„Karolíno,“ ozvalo se v tu chvíli za ní. Pavel nesl malou v náručí a usmíval se. Ano, on se usmívá. To znamená, že je všechno v pořádku, problesklo jí hlavou.
„Našel jsem ji na nádraží. Spala tam v čekárně na lavičce.“
„Promiňte, pane,“ vložil se do toho hasič, „je teda všechno v pořádku? Paní říkala, že někoho hledáte...“
„Naprosto v pořádku, děkuju vám,“ potřásl Pavel hlavou.

Když pak stáli ve dveřích malé podkrovní ložničky a pozorovali spící dcerku, položila Karolína manželovi hlavu na rameno a zašeptala:
„Víš, že už ani nevím, proč jsem se pohádali?“
Podíval se na ni, chvíli mlčel a pak odpověděl: „Nemám nejmenší tušení.“
Zavřeli dveře a potichu sešli po schodech do kuchyně.
„V kolik nám to zítra jede?“ zeptal se Pavel.
Karolína se dívala z okna směrem ke kostelu. Na obloze se rýsovala zmrzačená koruna staletého dubu.
„V sedm patnáct, nezapomeň nastavit budík.“

---