Restart

Pláž už pomalu začínala ozařovat zapadající slunce a ona stále stála proti klidnému moři, nic neříkala a jen poslouchala večerní naříkání racků. Tímto rituálem si připomínala ztroskotání lodi, na které se tehdy plavil i její přítel. I přesto si toto místo vybrala. Líbilo se jí. Jedním z důvodů byl klid, ve kterém se ona cítila dobře. A protože nikdo kolem nebyl, mohla se v tichosti věnovat vzpomínkám na krásné staré časy, kdy byli ještě spolu. Nějaký neznámý rušivý element ji však neustále během snění rušil. Ten zvuk se vzdaloval a po určité době se zase přibližoval. A zrovna, když se rozhodla z pláže odejít směrem ke svému autu na parkoviště, tak ji ten člověk zastavil. Neznala ho, natož aby si v ten moment dokázala představit, kdo asi může být (takový člověk) natož co po ní vlastně vůbec chce.
„Dobrý večer drahá ,vím jak je těžký život bez Samuela,“ promluvil starý pán ve slunečních brýlích
„Hmm.“
„ Neřekl bych, že jste byla taková i na něj.“
„Jaká ?“
„ No, taková tichá a plachá.“
„ Ano ? A koho myslíte ?“
„ Na Samuela přeci, nebo vy snad máte ještě někoho jiného ?“
„Ne.“
„Tak vidíte.“
„Poslouchejte mě, je úplně fuk kdo jste a co tu děláte, ale radši mi řekněte, co chcete, pokud jste mě nepřišel zrovna znásilnit !“
„Já po vás nic ale nechci mladá slečno, přišel jsem vám jen říct, že…..
„Takže když nic nepotřebujete tak to já můžu konečně pokračovat v cestě domů, nebo ne ?“
„Asi ano,“ řekl se smutným výrazem ve tváři starý pán a odešel kamsi do neznáma.
Během celého jejich rozhovoru, si říkala jak je možné, že se setkala s takovým podivínem, když na parkovišti ani na pláži už nikdo kromě ní neseděl. Přitom se snažila tvářit na onoho pána děsně přísně a naslouchavě. To aby mu dala najevo, že ho bere jako terč své pozornosti. Po příjezdu domů se však své myšlenky, kterou se zabývala u moře, nezbavila. A tak si zvesela vyběhla do svého pokoje ve druhém patře, zamkla se a začala číst jednu z knih, které měla poschovávané ve skříních a občas i v šuplatech se spodním prádlem.

I když už byla ve svém pokoji a držela v ruce knihu, se kterou občas strávila někdy i celý den, nedokázala se zbavit pocitu, že je neustále někým sledována, koukla k oknu, ale tam viděla pouze spící kočku na stromě. Byla bílá, měla hustý bílý kožich a z dálky ji připomínala všechna ta zvířata, jež noc co noc potkává ve snech. Vypadají přesně tak, jako právě ta kočka na stromě. Jen neleží v hustých korunách stromů, ale v zelené trávě u potoka. A to jí trochu uklidnilo a tak se dál mohla naplno věnovat své knize, v tom však dveře do jejího pokoje vyletěly z pantů a na jejich prahu stál maskovaný muž s nožem v ruce.
„ Hej ty, křikl na ni skoro až bodavým hlasem muž v černé kukle. Čekáš dneska večer někoho ? “
Teď se ji nechtělo odpovídat, ne, chvíli počká. Chvíle ticha právě nastala.
„ Ne, nečekám, odpověděla snadno. I přesto, že se začala pomalu probouzet ze svého strachu, ten člověk ji zasadil zpátky do reality. Au, to bolelo, řekla si v duchu sama pro sebe.
„ Jakej je ale krásnej večer viď. Jen my dva. Svíčka stále hoří v kuchyni, kolem je čisto. Pes neštěká, vůně večeře se line celým domem. Ach, jak je tu krásně. Takové úvahy ji často doháněly k pláči. Tedy skoro pořád. Pro dnešek se pokusí udělat vyjímku a zachovat se jako každá ženská. Bude dělat, že jí tohle vůbec nezajímá.
„ A co jinak, měla jsi dneska něco naplánovanýho ? Asi ne co, když sis nechala otevřený dveře dokořán na znamení, že každej host je u tebe vítán.Příště ale radši nechávej zamčeno.
Tam venku je někdy moc nebezpečno. Je lepší zavírat za sebou dveře. Věř mi. Dneska jsi mi udělala vážně radost.Jsem moc rád. Víš to ? Jak tě znám, tak asi ne. Ale to je už teď jedno. Za nedlouho pro tebe budou nejdůležitější následující vteřiny. To jen pro upřesnění abys věděla jak se zachovat. Zahrajem si totiž spolu takovou hru. Jakmile zhasnu, nesmíš se tady objevit a to jak v domě, tak ani ve městě. Ale pokud se tak nestane, myš neuteče, tak…..“
„Tak co?“
„Dopadne hodně špatně.
Předtím, než rozsvítil znovu ono světlo v pokoji, uslyšel zamykání dveří.
„ Jacku nemusíš zamykat, stačí, když přijdeš sem nahoru.“
Kde je ten podělanej Jack Regeard, zakřičel do noční chodby. Vždycky, když něco potřebuju, tak musí chodit pozdě.
„ No to je dost, že seš tady.Právě jsem chtěl zavolat Brianovi a informovat ho, že místo je vyčištěný.“
„ To je sice od tebe hezký, ale prošel jsi fakt celej barák ? Je dost pravděpodobný, že jako svojí skrýš ta ženská využila půdu.“
„ Ještě ne, čekal jsem právě až přijdeš, protože nemělo smysl tam jít sám viď.“
„ Chápu, chápu, tak co, jdeme se tam teda juknout ? Jsem totiž vždycky děsně nadrženej, když lezu na půdu . A to myslim vážně !"

Ve svém úkrytu se nejenom, že se bála něco říct a dýchat, ale vlastně v něm vůbec být. Nechápala, proč zrovna sem se schovala. Nikdy tu ani nebyla . Zahnal ji sem strach o život a její mysl jen nařídila, ano schovej se zde, určitě tě nikdo neuslyší, nenajde. No jo, ale co bude potom ? Vždyť já čekám přátele. Co bude pak…. Pak se myš otráví nějakym jedem, když má dopadnout hodně špatně, jinak to nevidim. Pro tebe teď budou nejdůležitější následující vteřiny, jí znělo stále v hlavě tvrdé nařízení toho chlápka. Jo, jasně, je fakt, že to chce změnu bydlení, ale rozhodně ne dnes večer a ani za týden. Možná za rok by se klidně mohla odstěhovat, někam hodně daleko, Od civilizace, od lidských přístrojů, městského hluku. Všech zvířat na planetě Zemi, co se tak rádi objevujou v lidských snech.