VOLNÉ VERZE

Chodec tu od roku 1867 nemůže přestat čmuchat.

Zmaštěné kolo u vozu, papíry, tašky, semeno,

sex! a spousta nepoznaných vůní.

 

Načichal jsem se Svobody.

Řeka krve v žilách, energie proudící v mých strunách.

-Hraješ si se mnou!

V psychadelickém cirkusu někdy mezi zrcadly.

Je to velká noční show zaklesnutá v časoprostoru.

 

Klávesy, Piánko, Dudy…

Neznámé záhyby v těle Hvězdy.

Merkur a Venuše – ztracené děti našich přátel.

 

Železniční trať, semafor metafor a líný vůdce stroje.

Dítě zkoumá na lešení vědomí rozčtvrcené štafle.

 

Je čtvrtek dvanáctého, jen tak si píchám si v lese,

vzpomínám si na domov. –

Skrývám se v místnosti před tvými dveřmi a škrábu na sklo.

V deliriu, je to peklo

nebetyčné ráje!

 

Ateliér v noci voní po ovoci. Město je plné Hvězd.

Ocelové pláště z kosterních pozůstatků.

                  Nebe? Kde, kde je? Viděl ho někdo?

-Se mnou nikdy nevíš, s-bohem.

 

Dívka v Budapešti saje pyje, až místy mrazí.

Říjen – nový ďábel tohoto měsíce.

-Oh, ať pozdravuje svoji slávu!

Odejdi domu, nechce tě tu vidět!

Už se nevracej zpět,

dopadneš jak vize na onen svět –

Vždyť víš jak:

Vize!

 

Prokletý suterén s penězi.

Záblesk mokrých růží.

Loučení se svobodou.

 

Přecházím silnici zrovna když explodují automaty v kuchyni.

Automobily naší osobní reality – konec!

Však víš co tím měl ďábel na mysli.

-Nemysli na nesmysly!

 

Hranatý riff blues se tluče o střechy.

-Dáváš o sobě vědět lidem!

Volná cesta, mezi-strunný přechod, Orchestr dne a noci Utrum.

-Ty ubohé dítě! Dítě vykopnuté Ven!

Jen já a Venku… na pražci železnice je dlouhý přechod.

Jen kvůli mně Adame a Evo, polibte si prdel a vzkažte to otci!

 

Beton se rozlévá přímočaře prostorem.

-Nikdy nevíš, která zrovna udeří do tvého hlasu.

Konverzuješ se mnou?

Je křišťálová noc, bezdotyková.

(Ve vzduchu je cítit čpavek z farmy.)

 

Uvnitř duševního blues se to mele.

Noty se válí po železnici, kameny v botě.

Hořící podrážky lháře.

-Máme volnou cestu večerem.

Ano, přímo a sami!

Pomalu (z hlediska Času) a o samotě,

táhlý kouř a sólo.

Představ si to!

 

 

Indiánská prdel se plazí přes kolej.

-Nechť je jí země lehká.

Bože! Dej ať víří prach při stlaní postele,

nameteme si ho do pití, do rohovky, do očí.

Bůh: Wow, to snad ani ne děcka! Tohle je konec!

 

-Pláču ti na klávesy.

Doutnající myšlenky - kouří ze z nich a smrdí.

Jak jsi na tom se Smrtí? Rozumíte si?

-Občas se milujeme

i na veřejnosti!

Drtíš si kosti, je to rozkoš.

Bláhová!

 

Noviny se šíří po větru ulicí k sousedům.

Projíždíme se dětským pokojem

na konci mysli v pisoáru noci.

 

-Jsi zmatený vůdce nás všech!

Nedokážeš ani ujíst hůlkami čas.

Nebezpečný jas lidského vložení

do útrob nás, Matko –

je tu klid, čekáme na déšť ve vysoké trávě.

-Umíš se ozvat, synku!

Hlasivky vypálené kořením nového světa.

Oči ve výstřihu bílé děvky,

hned zase v nebi!

Já-sám o sto šest, hej…

 

Povím ti: Je to lehký, když jsi volný!

-Je tu pravda o které nevíš!

Neprojdeš bránou a zůstaneš stále na místě!

Ále… svrbí tě snad na první čakře nebo co?

Držíme palce na trojrozměrném dynamitu

nezrozeného diamantu na palubě ohně, rozumíš?

Boj s energií lásky, štěpení diamantu!

Exploze!

Ví bůh!

 

Tupé mozky na řetězu.

-Jsme poddaní pod daní regenta!

Nespokojený lev

i pes…

Štěkot!

-Nech to být.

 

---