Oba jsme to věděli

Když tě něco trápí – svěř se. Pokud nemůžeš – vypiš se z toho.
Vypsat se z toho.

Zase mraky vína, ani nepočítám skleničky.
Ruda z Ostravy hraje ty své songy a je kurde dobrej!
Fotíme se s ním, mámě vyprosím jeho autogram.
Lepí se na mě nějakej kluk, nebo já na něj. Ani nevím, jen se chci bavit.
Chce po mě číslo, promiň, nedám. Nedávám číslo a jako Popelka utíkám, i když něco po půlnoci a přesouvám se s kamarádkou do dalšího baru.
Chci se jen bavit, tancovat a veselit se.
Pořád se u mě motají, jakoby věděli, že jsem sama.
Ale chci být sama, pánové.
Jeden skutečně krasavec, neodbytný. Tak se líbáme a tančíme, ale číslo mu nedám.
A opět mu zmizím ze života – těžko říct, jestli si mě vůbec ráno pamatoval..

Ráno mi není veselo, před obědem sednu na kolo, koupím víno a kofolu a vyrážím ke kamarádce.
Není doma.
No tak volám kamarádovi, mé kdysi velké lásce. Známe se už osm let.
Miloval mě a já jeho, ale drogy byly silnější než jeho láska ke mně.
Takže to moc nedopadlo, taková ta nesplněná láska.
Pořád si dává, ale už ne tak strašně jako tenkrát. Ale rozumíme si, známe se. Vidíme do sebe.
A tak spolu sedíme na trávě, pijeme víno, kouříme. Nadáváme na život a na sebe.
A na chlapi a ženský. Na drogy a práci.
A fakt se bavíme.
Pak mě pozve domů, sluníčko se už schovalo a není teplo.
Už příjemně opilá kývnu, proč ne.
Dopíjíme zbytek flašky, dotýkáme se. A víme, že by jsme neměli.
Oba víme, že všechno co máme, můžeme touhle nocí posrat.
To čistý přátelství.
Ale uděláme to.
Od pěti rána na sebe koukáme a nevíme co říct.
„ Posrali jsme to, co?“ Zašeptá. Jen kývnu a je nám jasný, že jsme spolu pily naposledy.
Ještě hodinu vedle sebe mlčky ležíme. Pak se seberu, nahážu na sebe hadříky a mizím.
Mizím z jeho bytu a oba víme, že i ze života …