Písmák Ta pátá
Asi nikdy nezapomenu, jak jsem na testu uviděla dvě čárky. Směs pocitů, jako je radost, ale i strach. Nedá se říct ani, že by, jsme se snažili. Prostě jsem vysadila prášky a do dvou měsíců byla těhotná.
Astma mi změnilo život
Každý rok na astma umře až 60 tisíc Čechů. To mám ale vyhlídky. Odložím noviny titulkem na stůl.
Raději nevědět.
Vzkaz mému mladšímu já
Kdyby jste mohli - co by jste vzkázali svému šestnáctiletému já.
Mé šestnáctileté já, by mě stejně neposlouchalo a dál by poslouchalo punk, pogovalo na kocertech a užívalo si svobody a žádných starostí. Nezajímalo by ho, že s tolulem nebude taková sranda, až se to provalí a trávu by kouřilo nejspíš i tak dál.
Zkrátka by si tím vším chtělo projít znova, protože ho ta zkušenost posunula dál a našla v té době přátele, se kterýma se bude kamarádit i v budoucnu.
Vzpomínka po devíti letech
Je mi sedmnáct. Kamarádka mě pozvala na bečku – slaví osmnáctiny. Naši mě poprvé pustili někam přes noc. Jsem šťastná.
Tady a teď
Srovnávala jsem jen se třema chlapama, který mě „poznamenali“.
Otevřeli oči a řekla jsem, že takhle teda ne.
S L.
Mám chlapa co nehulí, nechodí do hospody, nemá nutkání se o víkendech opíjet do němoty.
Po roce
Už to bude rok, co jsem psala naposledy.
Není o čem.
Ale jo, mám toho spousty.
Jen už to není o víně a chlapech.
S tebou je to ono
Léto bylo kouzelný …
Dokonalý.
Spousty společných výletů, válení u vody, úsměvů, spousty krásných vět, který jsme si řekli.
Zažila jsem s tebou největší romantiku ve svým životě.
Kéž by
Začínám tě mít ráda …
A je to zvláštní, já přeci nikoho nemám ráda.
S nikým nespím střízlivá.
Ráno všem utíkám zpostele. Ale stebou je to jiný…
Dej mu šanci
Přestaň se bát,
neboj se zklamání.
Dej mu šanci tě poznat,
milovat tě.
Naposledy
Stojím před prázdnou skříňkou.
Na zemi leží taška s věcma.
Vypadá to smutně.
Tři roky jsou fuč, nacpaný v igelitce.
Buď a nebo!
Za hodinu to vypukne – moje první vernisáž.
Byla jsem u kadeřnice, Lenička jako vždy vykouzlila nádheru.
Loučí se ve dveřích, užij si to.
Doma maluju obličej, lakuju nehty – vduchu jara.
Hroší kůže
Snad bez emocí
zcela odevzdaně
s perfektním úsměvem
milá a úslužná
Skvělá náhoda se smutným koncem
SMarkétkou si točíme vlasy, upíjíme víno.
Jdeme zapíjet moje narozeniny.
Koukám se na sebe do zrcadla, sloknami jsem jiná.
V hlavně mi proletí myšlenka, že bych chtěla vidět Martina.
Musím si přeci věřit
Za pět hodin vstávám do práce.
Ještě dost času na osvěžující spánek, klidné sny.
Nějak vím, že budu vděčná za tři hodiny, neklidného a mysl nepovzbuzujícího fofr spánku.
Jedna hloupá informace mě vyvedla na celý den z míry.
Ujet - co nejdřív!
Hanička se za barem na mě usmívá.
Co Davídek, hele. Je v té Praze nebo kde.
Beru do ruky mobil a píšu.
Jen černá tma
Ležíme vedle sebe, pod jednou peřinou.
Hladíš mě po boku, dýcháš mi na krk.
Ruce zamotaný do sebe.
Líbí se mi to.
I přesto ti děkuji
Projíždím starý fotky.
Hledám něco na výstavu – jaro nejlépe.
Jaro 2011, album my dva.
Chvíli váhám, ale steně ho otevřu.
Být na jejím místě
Bude to rok.
Za měsíc – zhruba.
Chtěla jsem na ples zase přijet.
Pořád váhám.
Takový normální víkend v práci
Měla jsem mít volno, ale kolegyně marodí.
Už měsíc.
Podle mě se už nevrátí a odejde.
Jako Petra, David, Hanka, Bára a Radka.
Panenka
Chci snad zázrak.
Ne, chci zpět sebe.
Tu holku, která neplakala kvůli chlapovi.
Která na nikoho nemyslela,
Bude líp
Tak budeme kamarádi, nebo jak to cítíš ty.
Čtu písmenka a chci mu to napsat.
Jak po něm toužím, jak mě chytnul za srdce.
Ale.
Prosba
Myslím na něj
Mám ho vhlavě
Ať jde pryč, ať zmizí, když o mě nestojí
Ať se nezjevuje jeho tvář
Doslova a do písmene
Co dnes.
Víno, ženy, zpěv.
Zítra máš volno, ne.
Uděláme si hezkej večer.
Těžkej mrak
Randím.
Dlouho jsem jen tak nerandila.
Bez závazků, jen procházky.
Krmení kačen vrybníku, držení za ruce.
Klid v duši
Dáš si kafe. Rozpustný, jo.
Sedám naproti němu.
Popíjí, nabízí oplatek.
Jak dál?
Ahoj, dnes vnoci dorazíme. Rád bych tě viděl – uděláš si na mě čas.
Dávám si na čas sodpovědí, jdu si zacvičit, uvařím oběd a pak …
Ahoj, zítra máme školení, ale pak bych si na tebe chvilku našla.
Nevím, co si od toho slibuju.
Nový rok je tu
Utichly petardy
utichl smich
kdo vi,
co se bude
Polepším se
Firemní večírek se trošku zvrhl.
Trošku víc.
Strašně.
Ležím vposteli, telefon bliká – esemes.
Singl
Myslím, že jsi udělala chybu.
On je skvělej člověk, on byl pro tebe ten pravej.
Koukám na prázdnou skleničku vína.
Myslím, že jen já vím, kdo je pro mě ten pravej.
Nepřišla
Čekala jsem.
Opravdu věřila, že ty napíšeš.
Že od tebe přijde esemeska spřáním.
Psali jsme si celý rok, co spolu nejsme.
Kdyby šlo jen tak přeskočit
Rezignovala.
Přestala hledat.
Přestala snít.
Vždyť to nemá smysl, po dvou měsících se každej vybarví buď jako alkoholik nebo hysterik se sklonem kvydírání.
Měsíc
Dnes je jednadvacátého. Měsíc do „konce“ světa.
Dělá to svámi něco. Kupujete zásoby jídla a vody.
Oba jsme to věděli
Když tě něco trápí – svěř se. Pokud nemůžeš – vypiš se ztoho.
Vypsat se ztoho.
Zase mraky vína, ani nepočítám skleničky.
Pokračování k Vzpomínka na moře
Ani nevím proč do vyhledávače na facebooku napíšu jeho jméno.
Je to šest let, co jsme se viděla naposledy, čtyři roky co jsme si naposledy napsali.
Nevěřím svým očím, když se tam objeví jeho fotka.
Naprosto stejnej, jakoby ho těch šest let vůbec nezměnilo – jako mě.
Dost přetvářek
Chtěla málo a přesto tak mnoho.
Chtěla být „jen“ šťastná, tak jako máma státou. Jako sestra se švárou.
Chtěla jen zase umět milovat.
Prostě to zase nevyšlo
Mně opravdu nevadilo, že jsi na vozíku.
Ani na vteřinu, jsem se nad tím nepozastavila.
Byl jsi tak skvělej. Jezdil jsi se mnou na bruslích, sem tam jsem tě zatlačila.
Konec krásného dne
Krásný den. Sedíme na pláži u polských jezer.
Líbáme se, je nám krásně. Ani mě nenapadne, že by nám něco mohlo pokazit tak krásný den.
Musím být na to sama
Další bulka vprsu, další odběr krve. Další týden neklidu …
Další agresivní patáky, co ničí mé pravé já.
Další zánět, další antibiotika. Spousty mastiček co stejně nezabírají.
Neměl jsi mi to říkat
Snad poučení zminula
Snad ztoho, že se chci (musím. ) stále chránit
Že chci být opatrná
Z toho, že chlapi nejsou hodní, jsou úžasní herci – lháři
Naplno
Nejspíš ti to ujelo, nejspíš jsi mi to nechtěl říct.
A já nevím co na to říct. Mlčím.
Mohl jsi mít děti, dvě.
Konec zlého snu
Kdyby mi někdo před půl rokem řekl,
že budu zase milovat,
že budu šťastná – nevěřila bych mu.
Kdyby mi někdo už před třemi roky řekl,
Osud
Jedu na tetování zlomená, uplakaná, smířená …Tlapičku vpamátníku svírám vruce.
Helenka tam má kamaráda, zrovna mu dodělala rukáv.
Hlavou mi proletí – ten je ale krásnej. Vzápětí si řeknu, že bude určitě zadanej.
Skutečný přítel
U srdce mám vytetovaných pět ptáčků
(maminka, tatínek, sestřička, neteřinka a švagr) Vsrpnu přiletí další …
Tři vlaštovky na druhé ruce vítají jaro
Vítají nový start do života
Myšlenka
Kdyby to bylo všechno tak lehké,
Kdyby to bylo bezbolestné,
tak by to člověk chtěl pocítit znovu.
Ale když zažije pád,
Třeba ...
Cítím, že kus mě chybí
Jakoby umřel, když jsme se rozešli
Nenávratně se ztratil
Vytratily se zvyky, který jsem dělala
Tohle tajemství se nedozví
Pípne mi sms
Ani mě nenapadne, že píšeš ty
Otevřu zprávu a rozbuší se mi srdce
Ahoj tanečnice
Ach, ten alkohol
Dokončuju sestřičce účes a vyrážíme na ples
Hasičský
Těším se
Tady to miluju
Proč neumím říct ne?
Ukončila jsem to přes sms
V kamarádském duchu
Odepíšeš, že mě do ničeho nenutíš
Na kávu můžeme klidně zajít
Chci víc nebo nic
Byla jsem na další kérce
Na dalším tetování
Říkala jsem ti to
Ty jsi ale ve Švýcarsku – lyžuješ
Skutečná hadrová panenka
Chtěla bych jen vysvětlení
Ale proč vlastně.
Nechtěla jsem vtom pokračovat
Že by jsi to vycítil – takhle na dálku.
Jsme na tom stejně, nejspíš
Chvíli váhám, ale pak tvůj hovor přijmu
Omlouváš se, dnes nemůžeš
Mrzí tě to
Ptáš se, jestli jsem naštvaná
Chtěla bych
Snad jen proto, že jsem jiná
Snad jen proto, že jsem zdrženlivá
Je to proto, že jsem odměřená.
Nejde mi to
Bez srdce to stejně neumím
Ten zatracenej sex.
Tak si najdi nějakýho „kámoše“, ne.
Sex bez lásky. Nikdy.
Už nevěřím . . .
Vždycky jsem věřila na lásku
Lásku na první pohled
Věřila jsem vosud
Věřila jsem, že jsou si dva lidi souzení
Dopis na rozloučenou
Vítejte. Sama nevím, jestli je tohle podle etiky vhodné. Ale chtěla jsem se svámi všemi tímto dopisem rozloučit.
Jmenuji se Kristýna Veselá, a je mi dvacet jedna let.
Máma
Pro ostatní je to jen písnička. Stejně jsou všichni opilí, ani ji nevnímají.
Jen můj už pěkně podnapilý strejda se nakloní ke spáči vedle sebe a říká: " Tuhle jsem si nemohl odpustit. "
Z repráků se ozývá písnička od Rammsteinů Mutter.
Stroj času
Nechtěli by jste vrátit čas.
Jen ta představa, že se dokážete vrátit o hodinu, rok, 15 let …
Vrátit čas a prožít něco znovu nebo udělat něco co jste udělat měli, ale neudělali …
Chtěla bych se vrátit do České skalice kbabičce … Ještě jednou se projít po domě.
Nevyslovená odpověď
Otázka na kterou nechci odpovědět
A nikdo jinej kromě mě, to udělat nemůže
Jen já
Jen já si to musím přiznat a vyslovit to …
Závidím
Závidím těm, co se mohou těšit na další den, na další probuzení
Beze strachu ukládají se ke spánku, plní dojmů zcelého dne
Těší se na zítřek, těší se na léto
Těší se jak vzimě budou bobovat se svými ratolestmi
S tebou bez tebe ...
Neodejdu od tebe, ne …
Někdy mám vážně chuť sbalit si těch pár hadříků, co u tebe mám a vypadnout … nevrátit se
Poslední dobou je to často …
Tak často, že mi je do breku …
Vzpomínka na moře
Bylo mi sedmnáct, sladkých sedmnáct jak říkala máma …
Končila jsem učňák a vzáří měla nastoupit do nové školy, opět do prváku, tentokrát na čtyři roky.
Na nástavbu jsem se nedostala, takže jediná možnost jak získat maturitu, byla jít znovu do prváku.
Léto bylo kouzelný, opěk kmoři srodiči. Letos to ale bylo jiný …
Jsem jedinečná
V ničem nevynikám …
Neumím hrát na kytaru, ani zpívat …
Neumím psát ani malovat …
Nejsem hubená kráska, nemám zářivou barvu vlasů …
Neuvědomuješ si co máš
Člověk si neuvědomuje co má
Jaký má štěstí, že může ráno vstát a jít do práce
Místo toho hudruje, že šéf je totální kokot, že ho snad nikdy nepovýší, že tam musí dřepět osm hodin denně
Neuvědomuje si, jaký má štěstí, když příjde z práce domů a má na stole teplý jídlo, který mu žena s láskou vařila
Život alergika
- Mami, byly jsme spaní učitelkou na louce. Učili jsme se plést věnečky, jenže když jsem trhala kytičky, plakaly mi oči a špatně se mi dýchalo. Musela jsem se vrátit do školky. Proč mami.
Znáš ten pocit?
Znáš ten pocit, když po někom toužíš a nedokážeš mu to říct.
Moc se ho chceš dotýkat …
Každou volnou chvíli si představuješ, že tě hladí po těle …
Že vedle sebe ležíte a necháváte se unášet přívalem vášně …
Musím ti něco říct
„ Co nic neříkáš. “ Tvůj vyčítavý hlas mě vyrve zděsivých myšlenek. Kouknu ti do očí.
„ No tak, co se stebou děje.
Neboj - vrátím se
Je mi smutno . . . Náš útulnej byt působí chladně Chybíš mi tu Tvoje věčně nahlas puštěná muzika, která mi někdy lezla na nervy, nehraje .
Rakovina 2
Věděla jsem, že jsi nemocnej. věděla. My všichni to věděli. Ale neozvala se, nenapsala ti.
Sbohem
Ona:
Ležíme spolu na posteli tak jako nespočetněkrát předtímDnes je to jiný, dnes naposledy, sex na rozloučenou. Poslední s tebou, poslední tadyLíně vedle sebe ležíme, musím to být já, kdo se zvedne a půjde . nevrátí senatahuju na sebe oblečení, tvá ruka se dotkne holých zad…. „ Nechoď.
Co se mělo stát, stalo se
- Miluješ ho. Jo. Teda někdy. Když je na mě hodnej.
Moje jediná láska
Seděl jsem na vlakovým nádraží a balil si cigaretu z posledního zbytku tabáku. Slunce mě příjemně hřálo na holý krk. Na zemi sedělo pár bezdomocvců. Většinu z nich jsem znal.
Rakovina
Čtyři a půl roky znám jednoho klukaJednoho úžasnýho klukaSeděl za mnou celou dobu na učňákuByl se mnou na mým prvním lyžáku, na prvním plese. Na školním výletě se probudil v naší chatce a nikdo nevěděl jak se tam dostalPil, kouřil někdy se mnou zahulilProstě člověk do maximální pohodyRozveseloval mě, když jsem se cítila samaNikdy jsem mu neřekla, jak moc pro mě znamenáJak moc si vážím jeho názoru, jeho rad. Je teď moc nemocnej a nikdo neví co bude dálAni on sám, musí bojovat, protože to je jediný způsob jak porazit tu sviniKterá si nevybírá jen nám bere naše milované. A teď tu píšu trapný slova na papír, který pro cizí lidi neznamenají vůbec nicKterý v nich stejně nezanechají to co jsem chtěla ze sebe nějakým způsobem dostat.
Anděl
Povídala jsem si s andělem.
Potřebovala jsem poradit, jak můžu spasit zem.
Anděl hlavou zakroutil. Zašeptal, že to je každýho dobráka pouhý sen.
Deprese
„ Už jsem tu zas. Pojď si povídat. “
Nechci si stebou vykládat.
Točím se do klubíčka, chytám si hlavu, mám strach zjejího výkladu.
Sebevražda v kostele
Zapaluju svíčku, utírám pot zčela.
Pomalu klesám na kolena.
Slova polykám, jen tiše naříkám.
Slyším tvůj hlas, otáčím hlavu.