Strč prst skrz krk

BEWARE! NO VANILLA NO ROSARIUM

 

 

 

 

 

"Vlasto!" a ještě jednou a silněji: "Vlastóo!!" Podruhé to znělo jak Asto. Jako volání na psa. "Couro jedna, nepřej si mě, jestli zas trajdáš po venku nahá!"

Dlouhá spodnička přeběhla přes dvůr. Holé nohy, dívčí tělo, ženské pohyby.

"Vlastóo!!"

 

 

Vlasta je jen přezdívka, možná upomínka; nebo noční můra? Bývaly doby, kdy mi všichní říkali Vasylyna. Kdo je Vasylyna, tady ovšem nikdo neví &ndash že královská. Královská... bosoběžka. Spálil moje oblečení. I boty. A bez dovolení nesmím ani na krok. Zase ale vím o místech, kam nesmí nikdo jiný. Jenže nejsou vidět a vyprávět o nich těžko někomu můžu. Moje království; kdo že je v něm králem?

"Vlastóo!!"

 

 

"Cos dělala až tam dole?"

"Mrkev..."

"Že tys chtěla zase &ndash neutečeš! Jaká mrkev?"

"Polívka..."

"A kdo jako myslíš, že to bude žrát?! Co čumíš na ty svý zahnojený pazoury, to má bejt odpověď? Co to máš v tý druhý?"

"To &ndash moje..."

"Tvoje?! Něco tu snad je tvoje? Ukaž! Nějaké kvítky; to si klidně nech. Naše Vlasta, ta měla ráda kytky! Vlastně možná pořád má. Trhala je a pletla z nich věnečky. Jenže matka pak hubovala. Věneček &ndash matka ho o ní omlátila, až kvítky lítaly. Musela si...

Dej sem tu mrkev! A nastav ruce! No tak bude to?! Takhle &ndash dostaneš &ndash pokaždý &ndash když &ndash něco &ndash provedeš, buzerovala matka a ještě nás pak štvala pořekadlem, že škoda rány, která padne vedle.

Ty bulíš? Víš, že seš hezká, když brečíš? Naše Vlasta, ta nikdy nebrečela. Ani když... Nebreč... Jo ty seš uražená. Stejně seš ale hezká."

 

 

Jsem hezká, nebo nejsem hezká?

Hodit si korunou; jenže nemám ani tu korunu. Leda zahodit tu svou, královskou... Mohla bych se zeptat zrcadla. Škoda že se rozbilo. Moc to nebolelo. Stejně prý žádné nepotřebuju. Hezká že jsem i bez něj. To hřálo. A říznutí už se hojí. Královká koruna; zahodit ji &ndash taky by se to zahojilo?

"Vlastóo!!"

 

 

 

 

"Umíš sakra zpívat? Já tušil, že to umíš; ty umíš zpívat. Umíš tu, co já? Umíš prd; já vím, že jí neumíš. Umíš zpívat?! Zpívej se mnou! Já vím, že... Jasně, že neznáš slova. Zpívej aspoň lá, lá, lá. Já vím, že umíš zpívat. Zazpívej, aspoň trochu. Jestli nebudeš zpívat, tak... Aspoň to zkus &ndash lá, lá, lá &ndash, no tak, co ti to udělá.

Naše Vlasta uměla moc hezky zpívat. Vlastně možná pořád umí. Třeba tu o tom zeleném věnečku nebo o černém lese.

Jestli hned nezačneš zpívat, tak...! Aspoň něco řekni. Třeba...

Naše Vlasta, ta pořád mluvila. Mlela v jednom kuse, až mi s tím lezla krkem. Hezký hlas měla. Vlastně možná pořád má. Pořád ho slyším. Vlasta... A matka. Kolikrát chtěla, abysme spolu zpívali; a nakonec nechtěla ani...

Krásný máš hlas. Jen kdyby ti bylo rozumět. Kdo ví, co si to tu brumláš, pro sebe."

 

 

Hlas...

Do hudební školy jsem chodila, taky kvůli hlasu. Musíš mi koupit piáno, řekla jsem tátovi a táta mi koupil piáno. Deset let jsem chtěla být virtuoz. Nebo aspoň učitelka. Hudba. Konzervatoř. Nejlepší z ročníku. Máš krásný hlas, říkal kdekdo. Nudilo mě to. Teď to hřeje. Zazpívám mu.

Zazpívám mu?

 

 

"Nechceš zpívat? Dobře, nanosíš vodu. Víš, co je voda?" Nedělej, že to nevíš! Jo tobě se jen nechce! Ale já z tebe tu lenost...

Počkej, neboj, já ti přece nic neudělám. Podívej se na mě; copak bych ti...

Jak se to na mě koukáš! Ty bys jednu zasloužila!"

 

 

Jak se to na mě koukáš? Zeptala jsem se onehdy jednoho kluka. Zdálo se mi totiž, že se kouká moc dlouho a taky moc dolů. Připustil, že už dlouho a přiznal, že rád. Pak jsme kolem sebe chodili mlčky až do začátku léta, zdravili se jen úsměvem.

Podívej, růže, řekl v poslední den školy. Ty bys jednu zasloužila.

 

 

 

 

"Ty děvko jedna zlodějská, kdes sakra vzala tu čepici? Cože?! Že sněží? A koho to zajímá. Kdo ti dovolil hrabat se tu ve věcech? V jejích věcech! Já ti... Počkej, co se cukáš, narovnám. Máš jí nakřivo. Sluší ti. Víš to? Víš prd. Máš stejnou tvář, hebkou. No tak! Nech se pohladit. Nekoušu. Jenom pohladit... Žádný sprosťárny. Taky vlasy máš... stejný. Pár facek ti střelím, jestli budeš furt uhejbat. Děv... čátko. Počkej, kam utíkáš? Neutečeš!!"

 

 

Sama před sebou neutečeš, říkával tatínek. Utekla jsem, nebo neutekla? Od jedněch jo. Aby jiný neutekl mně. Děti se nemají pohlavkovat, říkávala maminka. Ale pár facek jsem asi měla dostat hned tenkrát. Uteklo by mi něco? Kolik času uteklo od té doby... Neuteklo mi takhle všechno? Něco snad zůstalo dodnes, když si teď všiml. Napřáhl, a pak pohladil. Jen po vlasech, nic víc. Prý mi to moc sluší. Je docela pozorný.

 

 

 

 

"Čůzo jedna, s kým ses to tam zas vybavovala takovou dobu?! A cos to donesla za roští? Tímhle chceš topit? Polena jsi měla donýst, ne tyhle klacky. Kdy já z tebe, ty poleno, něco vychovám... Dyť je to ještě skoro zelený. S tím tě můžu leda tak... Dyť je to samý trní! Ty hadry dolů! Jsou snad tvoje? Nic tu není tvoje. Ta spodnička...

Vlastě matka poručila, ať ji svlékne. Všechno ať si svlékne. A jestli se prý slečna stydí, jen ať si vzpomene, co dělala ráno; která ruka to byla? Prut zahučel a seknul; a zas a zas. Nebrečela. Neodmlouvala. Nedoprošovala se. Ani necekla. Zbytek ti odpustím, znělo jako vysvobození. Jenže pak jí dovlekla ke chlívku, nahou. 'Doroto nestydatá,' řvala na ní, když zasouvala petlici.

Jídlo jsem jí nes` sám. V tý tmě jsem jí sotva našel. Až vzadu za kravama se krčila, zahrabaná ve slámě. Sundal jsem si svetr a natáh` jí ho přes ramena. Něco říkala, ale zuby jí drkotaly. 'Hře-e-e-ej mě-e-e!' Proč bych ji neobjal. Přitulila se. Mačkala mě. Sotva že dech jsem popadal. Pohladil jsem ji. Nejdřív po vlasech. Vzala mě za ruku a sunula níž, a dopředu, a ještě níž. Stáhl jsem jí svetr pod pás. Už jí taková zima nebyla. Ale mě najednou zamrazilo, vzadu. A vpředu zatrnulo a povolilo a... Jako nikdy předtím. 'Dobytku,' pošeptala, a dala mi pusu. Normálně bych si jí utřel, ale... 'Padej, ať to nepozná matka,' odstrčila mě. 'Tohle si ještě vyřídíme.'

Věděl jsem, že děláme něco, co se nemá, ale úplně špatně se mi to nezdálo. Přece jsem ji chtěl jen zahřát. Jenže jsem musel furt myslet na to, jak ji vidím nahou. Černý les. A taky jsem se těšil na to její ještě; jak na začátek prázdnin, rozumíš?! Nerozumíš, ale já ti to teda vysvětlím. Tak co bude s tou spodničkou! Svlíkat! Říkám to snad jasně. Nebo čekáš, až sem zas příde očumovat ten, co tuhle?

Když ji svlíkneš, odpustím ti... Tak rozumíš? Já vím, že rozumíš. I když možná nechceš. Tak teda nemusíš. Nech si jí."

 

 

Rozumím, nebo nerozumím?

Kdo to rozsoudí; odkvetlá kopretina? Rozumím, nerozumím &ndash Bylo mi dvacet a jemu... Kolik je to vlastně let; Dva? Rozumím, nerozumím &ndash dva a půl. V tom vypůjčeném kolejním pokoji jsme si připadali oba jak na povel. Jak párek králíků zavřených na chvíli do jednoho kotce. Teď, nebo nikdy. Tak raději až zítra nebo pozítří nebo... Za měsíc jsme seděli v autobuse. Někdy je za měsíc dřív, než pozítří. Rozumím, nerozumím &ndash Co o tom může vědět hloupá kytka. Taky jsem byla hloupá, nivjanik. A teď vypadáme obě stejně; uschlé, oškubané, pošlapané, nepolíbené.

Jenže on teď taky řekl nemusíš Možná je druhý, kdo mě má rád. Možná poslední.

 

 

 

 

"Co čumíš, huso, umeješ mi záda. Víš co jsou záda? Víš vůbec, co je mejt se, ty špindíro? Tak hned nebul, já vím, že to víš. Kdo ví, co všechno víš. Nebo ještě nevíš...?

Naše Vlasta toho nevěděla víc než já. Chtěla jen bejt ve všem první; napovídat mi. Možná proto, že pamatovala tátu. Je vůbec potřeba napovídat? Ve všem počítám ne. Kluci už se po ní ohlíželi.

Na vesnici je do postele blízko, říkala matka; a v každé stodole rozestláno. Ale počítá se to, co je doma; ne ve stodole. Polechtat, pomuchlovat, povalit jí do slámy... Dělala to poprvé? Pošimrat, pohladit... Takhle jí možná předtím nikdo nehladil. Jo bita, to bejvala skoro denně. Holka se musí naučit poslouchat, dokavaď je mladá. Ale z kluka, z toho bude jednou hospodář, živitel, pán domu! Musí vědět, jak zacházet s děvečkou. A že je to jeho sestra?

'Viděls, jak přišla? Rudá, slámu až kdo ví kde, s kým se to zas kde válela... Přeložit ho musíš, držels někdy řemen? Jen pěkně přitlač...'

Přiznat pravdu, nebo přikrmovat křivdu? Ale zadnice holá a já moh` vidět všecko. Všecko! Já vím, sestra, ale... Křivda, rajc, lítost, vina, zbabělost. Co z toho jsem si měl vybrat? Bylo to spíš k breku. Naše Vlasta ani nepípla.

Jak si jí udobřit jsem nevěděl. Možná věděl. Jenže se nezlobila. Ani druhej den. Snad chtěla spojit, co se matka snažila rozdělit. Tohle bysme neměli, šeptla jen, ale nehnula prstem proti. Spíš naopak. Výdechy, nádechy. Její, moje, společné, tajné...

Káčo blbá, žinku vem na ty záda. Víš, co je žinka? A teď níž, a ještě níž. A dopředu. Máš tak šikovné ruce, hebké, něžné... Kde máš tu žinku? Co to děláš?! To ne &ndash nebo... škoda, že... Takže asi víš."

 

 

Vím, nevím...

Vím, co mají chlapi rádi; že ne mě, i když to říkali. Že mají rádi jenom tu chvilku. Tenhle neříká, že mě má rád; co má tedy rád? Co mám ráda já? Zajímá to někoho? Má mě někdo rád? Mám někoho ráda? Byl ten první taky poslední? Byl vůbec první, když ten opravdu první je ten poslední, kterého bych chtěla jestě kdy vidět?

Žínka, tak mi ten první první říkal. Škoda, že se ztratil dřív, než jsme se &ndash našli. Tady říkají žínka kusu hadru, holky v jednom kuse mlátí a co je doma, na to se nestydí sáhnout. Na ženských chválí ruce. Jenže i to potěší; lepší než dostat řemenem. Vlastně je na mě hodný. Taky budu hodná. Smím na něj být hodná?

Vím to, nebo nevím?

 

 

 

 

"Ty cuchto jedna nevycválaná, cos tu sakra dělala celou tu dobu?! Kuchyň plná nádobí, oběd nikde... Je tu hergot aspoň kafe? Auvajs! Jak blbě to stavíš ten hrnec? Dyť jsem se moh` opařit. No jen sem pěkně pojď a namoč si tu pazouru. Pořádně! Jo ono to pálí? A ještě vzpouzet se budeš? Že tě přetáhnu tím hadrem...

V kuchyni musel bejt pořádek. Z toho matka neslevila. Ženská práce. Odkdy se z holky stane ženská? Začínáš nějak lajdačit, napomínala naší Vlastu. Točit kolem plotny se uč. Žádný lelkování, na to pořádný holce čas nezbejvá. Já ale věděl, že nějakej zbejvá. Dělal jsem, že se mě to netýká. Jenže týkalo; každej den, kdykoli jsme se potkali, kdykoli nás nikdo neviděl, jsme o sebe &ndash zavadili. Dobrodružství, tajný spojenectví, spiknutí &ndash společnej koníček. Ráno, večer, kdykoli. Každej den byl najednou jak neděle. Strč prst skrz krk. Čím krkolomnější, čím víc nebezpečí, tím víc radosti. Byli jsme jak děti. Byli jsme děti. Hloupý děti, pár stránek z časopisu pro dospělý a tajná řeč &ndash kapr, úhoř, vodopád, zemětřesení...

To už nebylo jen pár zakázanejch pohlazení. Bylo to něco, pro co stálo za to žít; snad i umřít. Myslel jsem si, že jsme objevili novej svět. Znali jsme ho den ode dne líp. Užít si tu radost. A umět potěšit toho druhýho. Slíbili jsme si, že se o tom nikdy nikdo nedozví.

Ty mi stejně nerozumíš, viď...

Před lidma jsme si schválně nadávali. I ve škole. Nejhoršíma slovama, co jsme znali. Tu a tam jsem jí i třeba nějakou vrazil. Ale jen co jsme byli sami... Sáhla sis někdy na elektriku? Tak nějak pak chutnalo to zacloumání, na konec. Jako oheň, studená voda, ryba, co jí neudržíš a výbuch. Padej, odstrčila mě vždycky, když už to bylo na spadnutí. Vždycky ne; to když ještě ne... nepřišlo zemětřesení. Napřed jsem tomu nerozuměl.

Až najednou bylo něco jinak. Teplej květen a sálající kamna. V konvici místo kafe rybízový víno. Hrnec plnej horký vody. Mokrá podlaha, škopek a v něm moje nejlepší kamarádka, moje nejmilejší hračka &ndash nahá, bezmocná. Mě vystrčili za dveře. Matka se jí znova ptala, s kým. Žádná odpověď. Facka pleskla. A druhá. Zadrnčel hrnec na plotně. Voda chlístla do škopku. 'Pálí? Teď drž, když jsi mohla předtím...' Mokrej hadr plácnul. 'Nekuckej a pij! Jo nechutná?!' A zas zacinkala naběračka.

Co civíš, Rozumíš, co ti tu teď vykládám? Co je chlap jsi snad někdy slyšela, nebo ne? A já nejsem žádnej úchyl. Ani lhář, ani podrazák. A nejsem žádnej hajzl, zbabělec! Jsem jen... Byl jsem jen... Rozumíš? Houby rozumíš. Blázen jsem do ní byl. Já ti jednu třepnu...

Zas zadrnčel hrnec. Zas zacinkala naběračka. 'Tak už si to slečna rozmyslela a řekne, kdo?' Zas plácnul hadr. Smrkala, ale nebrečela. Otevřel jsem dveře a řek` já.

Červená byla ta voda. Snad z toho vína. Jako krev. Vlastní krev.

Pak přišlo léto. Poslední prázdniny. Odjela. S matkou, k sestře. Já po prázdninách na internát. Domů jsem moc nejezdil. Nebylo za kým. Říkali, že mě nechce ani vidět. Ani pozdějc, po vojně. Opravdu nechtěla? I matka se pak odstěhovala. Víc nevím.

Co koukáš?! Na práci jsem tě koupil, ne na okounění. Za ty peníze seš &ndash hezká. Seš jí tak podobná. Když já žádnou jinou nechci. Už nikdy.

 

 

Už nikdy.

To jsem si taky často nalhávala. Pokaždé, když... špatně se na to vzpomíná. Radši umřít. Jenže ani umřít mi nedovolili. Doklady sebrali, zamčená v místnosti tři krát dva, pití, prášky. Co všechno se mnou dělali... Pak už se mi nechtělo nic, ani umřít. Prodali mě jak zvíře, jak kus masa, jak zajatce. Jsem ráda, že mě někdo koupil?

Co mě ještě čeká? Ještě něco jiného? Nebo je tohle už všechno? Můžu se někam vrátit? Chci se vrátit? Co vlastně chci? Čeká na mě někdo? Chci ještě něco? Své království? Své šaty? Aspoň své jméno! Proč se objímáme? Objímá on mě, nebo já jeho? Kdo z nás je vlastně zajatec? Jen už mi prosím neříkej Vlasto. Už nikdy.

Kdo zrovna teď může bouchat na dveře?

 

 

 

 

 

 Práce na farmě se změnila v novodobé otroctví 
Namísto mzdy jen strava, nevyhovující ubytování
a  obnošené  ošacení. Tak skončila  pro ženu ze
zahraničí lákavá nabídka výdělku.

Víc než rok strávila třiadvacetiletá cizinka v rukou věznitele
na  odlehlé  zemědělské  usedlosti. Na  její  zoufalou situaci
a otřesné životní podmínky upozornil až náhodný kolemjdoucí.
Kriminalisté nyní podezřívají dvaatřicetiletého majitele farmy
z domácího teroru  a z omezování  osobní svobody. Muž je pode-
zřelý  také  ze sexuálního  násilí. Pro  zmíněná obvinění však
chybí dostatek  důkazů. Nesouvislé  výpovědi  podezřelého  ani
strohá svědectví  poškozené doposud nevnášejí do rozporuplného
případu jasno.
Mladá žena nepopírá události, k nimž  na  farmě během prošlého
roku  docházelo. Odmítá však označit muže  za agresora a často
opakuje, že ačkoli  mu  nerozuměla, choval  se k ní  přiměřeně
a slušně. V případě  prokázání  viny  hrozí  muži trest odnětí
svobody v rozmezí  od šesti  do deseti let. V opačném  případě
čeká ženu vyhoštění za nelegální pobyt na území republiky.
-plk-

 

 

 

---