Písmák mezi tichem a slovem
co je skutečnost.
možná pohyb
Sestoupil po schodech. Přesně takhle měl vypadat a opravdu vypadal. Dlouhý černý kabát a téměř schovaná tvář ve stínu klobouku.
křídová slunce
Dům se teprve probouzí
je jako vložené slovo mezi prahy
skřípavý moment otvíraných dveří za nimi bezpečí
dvoje boty
změna je měsíc
Hřeješ si ruce pod pažemi, palce kolmo vzhůru
a lokty, ostré hroty
naznačené
k slabinám vyfukují páru.
hodní psi
nechci ti říkat o naší mlze
jak ji tlačím do hromádek a hláskuju hřbitov
byla bych příliš kategorická
nechci ani nijak pobízet tvé ruce
Laura
míchám si první kafe a myslím na Lauru
na její zanícenej hlas a nádhernej drdol z tmavých hustých vlasů
jak četla svý patetický básně
skoro plakala jak se dojímala sama sebou
mažoretka s melounem
našly si skuliny
a z nich dělaly na kolemjdoucí opičky
den byl prázdnej les trochu sněžilo do kapes
(zase jsem nenaplnila ten elektrickej kůl a teď se tady trápím
o vodě a modrovláskách
Byla jsem nedočkavá toho léta, kdy mě vypustili ze žaláře trubek,
na pažích jiskry podpálených tužeb a v ústech žízeň.
Nejprve malý pramínek, pohled zpoza temných zákoutí,
kde mě odchovala zima…
chci jet do Paříže!!
Ráno jsem vstala podivně klidná. Trochu s pocitem, že je to jen nějaká zkouška, jako bych byla v cizím těle.
A začalo to opravdu filmově.
„Dobrý den, paní Vondráková,“ zdraví mě zvědavá souseda odnaproti.
Zlatá rybka
Třicet
Zase ji mlátí jako žito. Zacpávám si uši, schovaný za skleněnými dveřmi. Snažím se ze všech sil soustředit na mravence, který zrovna běží podél zdi. Možná se ztratil a teď hledá cestu, jak najít ty své.
pod postelí je krokodýl
Lezu do jejích bot, dřepnu na schod a čekám. Nic. Dveře nezavržou, venku ticho jako v hrobě. Jaký je asi ticho v hrobě.
její voda
Nežiju, stékám
po hraně břehu v nekonečném žití.
V něm se třepetám.
Zastřihávám krabům klepeta,
chrlič deště
přesívá odškrtaný dny a namáčí v nich prsty
v oděrkách černobílý fotky babiček a dědů
dávivý chrlení bezvýznamných terčů
pro lovce na útěku
a kolem slídí dravci
Teče mi do bot, slyšíš dobře, jak se tak drápu znovu na břeh,
poslouchám tikot z mokrých hodin, teď jejich čas se bude hodit.
K ránu je nejvíc vlků vzhůru, vydržím ještě, škrábu kůru
ze stromu, kam se zase skryješ. Dráp do duše nám značky ryje.
blbka
~~30. 6. Ježkovy voči, co budu dělat. Stojím u dveří a chci ho chytnout, obejmout, zadržet.
čarovný les
. Na stole u okna teď leželo dvacet napůl otevřených kaštanů. Víla si připravila hrneček a začala otvírat opatrně jeden po druhém. U pátého zpozorněla a zlehka ho přikryla oběma rukama.
lhal mi?
na svahu rozkročím
do šišek zabalím hlas
větve stožáry do očí mávají těžko je osedlám
nelhal mi
poslední duhovka
pořád maluju stejný věci
když zavřu oči jsi terpentýn
já štětec.
slyšíš to ticho pokornýho šumu
někde
nutně v obchoďáku
možná se bojím virů
nebo jen hledám strach v nosu dědka
co stojí přede mnou a vytrvale vychrchlává nákup
škrábance
za třetí zástavou skrývá se potnička
po nocích zvědavá
čumí jak puk
ach moje maličká nepraskni před pátou
a pak
. a pak to neustálé lpění
na oblých tvarech smějící se tváři
pozitivní lusk třetím prstem o palec a sakra pod fousy
který ti rostou rychleji než mé tenké nehty
cobykdyby
brát si tě nebudu
jen si tak povzdechnu
cobykdybyatakdále.
na prasklý skleničce visíš jak akrobat - nemůže do koše rozcelit rány
nejde jen o hlínu II.
Zabořím ruce a zavřu oči. Ostřivem přikrášlím kočičí hlavu,Mili je milá, tenoučká, černá. Odkud. No přece od ďábla,co tady v bačkůrkách - jeden krok předpeklí - dva kroky ložnice.
Fénixovy slzy
Mám ji. Sleduju paličkové nehty sroztřepenými okraji. Trochu uždíbnu ztěla a vyplivnu do trávníku záděr. Úplně cítím, jak ho zavětří mravenci a začne invaze.
barevná skříň
doba si žádá své
abych už nebyla cinkavá ze skříně
pro drátky
otvory vrtám a sním
křídová slunce II.
Dům se teprve probouzíje jako vložené slovo mezi prahyskřípavý moment otvíraných dveří za nimi bezpečídvoje botyvýkres stržený z nástěnky kde táta míval rohy
kde byl i pes
hranaté slunce bez očí prachové žmolky v rozích a to jejich chvění když vydechneš…
…ztratila se ve skříni mezi sukní a pruhovaným svetrem
kohosi volá výr
sadomaso vykrádačka snů
když jsem tě zastlala do peřiny
ani mi nemukly koutky
jsi nejspíš kostlivec ve skříni u souseda
jepičí 2
možná je všechno trochu jinak
venku je hezky a mě zima
když se tak dívám do tvých oči
vidím jen husí kůži
moje nová láska
moje svalová hmota rovná se bláto na botách
jsem možná kapku průsvitná
a víceméně na druhým břehu
(i když to úspěšně tajím oduševnělým úsměvem)
asi si z assisi
krápalo
po drahách šel Bůh
a škarpou ke kříži za sebou táhl své mrtvé tělo … (jordi)
Do dlaní hřebíky
strašidla pod víčky
Jsou tady
strašidla co vlajou pod víčky
zkadeřeně
snad aby vílami stala se nad ránem
Alwin
Až pak se zastavil – po vítězství.
Potěšil pána a dostal kost.
Zchrtího hřbetu padají lamy, trávník a les.
A ještě nadšení.
ber
Zprvu se kaju oči jak škvíry
slibují
že jsme hodný holky zdruhý já až kposlední…
řečičky protečou po lýtku
čučky 2
s hledačkou do polí
hledání nebolí a ani vrstvení
těl
šlapu ti na paty
průsvitná
skoleny u brady načechráváš procházející půlnoc
jarní jsem jarní zní za patami svátečně
chci věřit teplu zočí
a třeba doteku
pstruzi
Sté okno
sto kroků
jdi chodbo podél zdi
až dolů připlují
vesmíru
den je můj
nosí mi bláto do předsíně
a zvoní na střepy
které vkládám do bot
přemlouvání
Mluvíme o cestě
a každá zní tak nesouvisle
když se snažím
Znovu zkouším najít věty
dolů z hor
Tvý šlápoty mě nechávají chladnou
protože co je mi do trochu toho bláta
ztramtárie
hlavně když to není hovno…
a taky na dotek
Mlha se zakousla do plotu
když jsi zapřáhl dům
a vyjel na ulici
naše ruce
vyvolávání duchů
Chtělas mi vyprávět o stínu
který neustále roste a přesto hladoví
ale mávlas rukou
zavřela oči za studená víčka
úvozem
Jednou jsi odkryl popadné jehličí
a ony uviděly cestu
dávnověkou cestu kúkrytu …
jen si tam zdřímnu na chvíli
k mochyni
Nejdřive je to jako říznutí o papír. Ustrnutí. Pohled na prst, který je dokonalý. Napnutý kloub, pravidelné čáry.
a někdy bohudík
Dýchám dovnitř břicha
zavřu oči a poslouchám duši jak píská
mezi kostmi
nic neříká jen píská tiše jako já
za ostřici
Propíšu záclony do malých otvorů
abys mě zahlídl
až budeš počítat vrata všem domovům
to ty jsi proslunil parapet – miláčku
některý víly
Víla zvlaku
leží vcizích naškrobených
stačí teplo
teplo léčí všechny boule
vypsat se z blbýho dne
má múza má dovču. asi až do jara, takže zazimuju taky
namísto křídel podsouvaný čas
a popel v hodinách
kdo chodí po špičkách
kolem
Celou sobotu jsem svlíkala kůru zvětví vrby. Museli jsme ji pořádně ořezat, jinak by rostla snad do nebe. Větve naaranžuju umělecky do pergoly a budu na ně věšet různé blbinky jako ptáčky, zvonkohry… Mám děsnou radost, začíná to tady vypadat jako pravý čarodějnický doupě…
A jak jsem byla rozjetá, ostříhala jsem ještě rakytník. Jedinej vydržel nápor ptáků, nevím proč, ale nechutná jim.
tohle léto nikdy neskončí
Ještě mi zbyly na dně tašky
drobky ve složeném psaní
taky kousek rtěnky
když jsi psal že brzo bude mráz
kolik máme životů?
Když mi bylo asi šest chodili jsme s rodiči na Spálenej mlýn k Ohři. Nevím, proč se tomu tak říkalo, žádnej mlýn tam nikdy nebyl, jen železniční most a zahrádky kolem. Vody bylo tenkrát docela dost, i když v mých šestiletých očích bylo všechno obrovský. Plavat jsem ještě neuměla, tak jsem jen tak bloumala při kraji a dělala, že plavu, s rukama hezky po dně.
s Albínou ven
Proběhnout časem k Albíně
její němé oko neděsí
na kanapi čteš
na holé lebce mech
ještěrky na stropě
stojíš po pas ve vodě
prsty hraješ jako na klavír
jdou od tebe kolečka
na prostředníku ti blýskne snubák
lunti aneb jak se lijou vojáčci
Náš tatínek dbal na vánoční tradice. Když lil olovo, máma stála opodál s fáčem a já čekala skoro škodolibě, až se TO zvrtne. Vždycky se TO zvrtlo. Je zvláštní, že si jeho prsty vybavuju i po čtyřiceti letech, tak dlouho tu není, a pořád vidím jeho krátce zastřižené nehty do obloučků… nakonec vylil do formy zbytek olova (s již obvázanou nohou) a brácha měl dalšího vojáčka do sbírky.
o Sirénách
… je mi líto Davida
že zapomněl jak voní Sirény
když vylétají z úst …
vylézaly ze zpěněných kořenů
o staré mlýnici
Myslím na mlýnici. Na suché schodiště, po kterém vystupuješ do nejvyššího patra. Na tvůj pohled z vytlučených oken. Mlčíš.
velrybí
Jednou mi otevřeš kalné oči
slib
že je prosvítíš baterkou
a já pokaždé když ráno vstanu
chobotnice
držím se tvého chapadla
do nejhlubšího dna
ve stříbřitých mezistupních
jsem skoro utopená
moje tramtárie
Zdědila jsem průsvitnou kůži
a hlavu plnou baterek.
daleko od jejího domu zkouším natáhnout žábu zrezavělým klíčem
možná ji pak utopím
tvary 2.
U plotu A.
nechtěné Pusinky na lýtka
Urticy dioici
když tahám zpod latí achilleu
trochu
zrovna jsem měla bílý kalhoty
tak jsem vytáhla z kufru bublinkovou fólii co mám na hrnky
a seděla tam
pod kasárnama v trávě na bývalym buzerplacu
orel a kluk
Čas - papírovej drak
nad hlavou s šedinami
šustí si ve větvích jabloní
tak zvláštně čarodějsky
tíhnout ke břehům
Ze spánku jsem se smála
asi těm vizím o dokonalém světě
křídlům – rozpaženým rukám
jak ho obejmou…
z horka a polí
Dům ztroskotal do listopadek a letní víla vyzula botky z listí, aby se proběhla po vysušený trávě. Ještě si češe vlasy do potůčku a vyzývá draka k proletění. Den je možná trochu nemocnej a trochu vzdálenej, ale to vílu nebolí. Rozmazaný touhy jsou nejlepší…
chodí tudy kašel s očima ke kostelu a dál do špiček těch nejmenších věží
a pak padá do polí kde půlí zrna na prach…
v otevřený zemi spí horkej drak
divokej Jásám
zase si slít z postele divokej Jásáme
zakletej do honiček
šup hezky na polštář a nohy pod deku
ať mi nevystydneš
bez
táta se neozval
možná jen nemá čas
nebo ti prodlužuje chvíli
náhozem z verandy do rybích kol dna a do morku
k uzívání
zapíjíš léky vlažnou vodou
nenecháš ji odtéct ani do sklenice necvrkneš kapku sirupu
to by bylo jednoduchý přisladit si ráno
lepší je husí kůže na rukách
restaurátor/za kostelní věž
Sedím tady
ohlodanej na kost s myšlenkou
na tvoje bílá stehna
zoufale si přeju přidržet se jich
do horkých prstů
Do našeho rodu patří shrbená záda žen,
grunty mužů,
jejich gesta při zvedání sklenic
i vytí vlků před něčí smrtí.
cink ve větru
prorůstáš jejími stíny…
s kořeny pleteš prsty do homolí
a tvůj pot voní
dětino
černí andělé III.
Svlékáš křídla
proč by ne, když jsme přestáli všechny strachy z nadoblačných výšek…
já, zábradlí postávám svým vnitřním postavám
odepínám obojky
černí andělé II.
Z bolesti se rodí bastardi
mami ti tišší
plavou s rybami a polykají doušky vln místo bonbónů
jsem s nimi
černí andělé
Tam na cestu kousek od domova
vylétli z polí dva úplně slibní
kousek nad zemí levitovali nad máky…
pro radost medvědům a srnám
zápisek z modrýho nebe
1. jeden čapí
Když sletěj všichni andělé
nakupí se v jednom domě
pak přetékají zásuvky modrými provázky
hračičkoschovky
Krokuješ od paty baráku
V duchu tě zaklínám jakápak pata.
k sudu pak k osudu
stejně tu vřeš
nevšímajky 2.
do slepých ramen pramen vody
studený vnitřní nepohody
a žáby – vybledlý kurtizány
svlečou svý žabomyší války…
když se člověk půlí
Jsem nejspíš psychó. Jakmile mi zavolaj mý drazí nějakou jobovku, jako třeba včera – že syn objednal omylem dvě sušičky místo pračku a sušičku. Navíc je nemohl dostat do koupelny, protože bejvalej majitel asi dával do koupelny nejdřív pračku a vanu a pak teprve dveře – šedesátky chachá – tak mě začnou bolet pekelně záda, že nemůžu ani dejchat. Co krok, to pocit, že se mi teď teď rozpůlí páteř a já padnu do stran ve dvou kusech.
v úterý je odvoz odpadků
malý průhledný
mezi plotem a popelnicí
po které leze mizérie
těch škodolibých pytlů úhledně připravených odevzdat se
tohle neumím přetlačit
Reprezentace
Dlaždice zrcadla
všechno to kontejnér zblajzne
k snídani k obědu asi si uženu bouchací náladu
jsem smutná, že jo, dědku?
Ty krabičky se strašidelnými figurami mi lámou vaz, ale co mám asi tak dělat, když jsem závislááák, no.
Dneska jsem si oblíkla úžasnej oufit
béžový přírodní kalhoty pletenej svetr a bilý botičky
a jak si tak štráduju po ulici vohodí mě auto
kocouří
Lehce
a snadno
vplouváš do mýho vymalovanýho pokoje
s cigárem v koutku
znovuteskná
To je to svlékání z listí
víly co žily v žíloví
v nateklých kloubech prstů
s rosou po kolena…
trpět samomluvou/duší
Někdo tu pořád káže o slunci
a je úplně blbej
že nevidí tohle nic co se tu z tý záře vydrobilo
a padá do nadržených nadějí
kanárek v dole
Někde hořela okna
lidé měli takový zapadající pohledy
až z toho šel smutek…
černej se vrátil po dvou dnech
vší vílí - švy
Poslouchám
jak jeskyní pluje drak
těsně pod stropem v tichých obloučcích
otvírá tlamu…
líp/asi
Táhla se těsně nad zemí
a nesla ruce svěšený
jako když nožem projede
tiše se protáhla
půjčovna rukou
Trochu dřevnatím. Vždycky jsem si přála létat, ale dřeva nelétají, to jen třísky znich a docela nízko. Dřevnatím nebo tuhnu, to ještě neumím rozlišit, vím jen, že létat samotná mi nikdy nešlo.
Létala jsem sDavidem.
v krabici
Kamkoli se natočím je světlo
cítím ho v ústech
lechtá mandle
dentální světlo zvracející smích…
učím se zametat svý stopy
Sleduju ptáky jak žerou bobule
který mi v dětství zakázali
stojím na špičkách
brním
básnička pro samotáře
je zvláštní jak dokáže Samota zamávat člověkem
vetře se nezvaná s tím svým Tichem
a vygumuje všechno houpavý
člověk je najednou schopen racionálně myslet spát i sexovat
šamotová
Sedím mimo proud
a prohlížím si sochy
šplhající po provazech ke stropu výstavní síně
jak dotváří úsilím své obličeje
hoja hou
Za plotem zvláštní svět pološera
dysgrafici v gumákách
počítaj dotace na řepku…
padesát hajzlíků je třeba vymýtit ze žluté kytičky
řepka na Pražský
Jsi čím dál odvážnější
když kličkuješ mezi auty
připadáš si jako v nebi
s kometou za zády a andělé čumí na žíznivou čáru
krasohledy
Z rodokmenu - Alžběta 1787
když rodila dvanáctého
zabořila do hlíny lokty
a modlila se k pravoslavenému o trochu mléka do ňader
.. a sejde na tom?
Bára se pomamila
běduje s migrénou v šeru pokoje
že brzo nebude
první kloub palců zvrátí do pravýho úhlu
noční nymfy
Petr nikdy nepřemejšlel o jiným životě
myslel jen na svý oteklý hubený nohy
na plesnivý kolečka v hrnkách po kafi
na ženský co ho nikdy nechtěly
už nikdy nebudu krásnější
vařil zajímavě
jednou rukou míchal něco na pánvi
druhou – nepovedenou mával ve vzduchu
jako by říkal tahle nevyrostla úplně v pořádku
až jaro...
V křížovkách hledáš hlas
ten dotykovej kterej bys ráda polkla s algénou
a tužkou maluješ špičatý vlny když nevíš
nakrabatíš tvář
soukromý vraky
Jsme jako vlci
když si v noci koušeme kosti a ona
s kosou dveřmi
o futra…
málemekologická
Počítáš jablíčka.
v ošatce ze šustí spinkají – miminka
čekají na ruku
která je obejme…
... a bude hudba
Snad letos konečně popadaj rozinky
z nalitých hroznů do otevřených dlaní
já je budu pěchovat do štrůdlů s loňskými jablky
a kuchyň zavine všechny mý beránky do voňavých povijanů
o ní
Za dveřmi
poskládaná do schodů
v pachu ztvrdlých pat
důstojně drtila svá ústa
v agónii
Je to jak houpání
na šňůře - prádelní tu co si měla
na ty dvě věci
a pak jsem vyrostla
nácvik/ticho
Jsem
a se mnou hlína v tichých krocích
přes práh domů
stříbrošedě
Zanzibar 6.
Kdo to kdy viděl zahlcený písmák Zanzibary jen od Slováků
a Češi jsou takhle malý až skoro nejsou vůbec vidět
nakonec je divný i to písmák sk. cz
bůhví kdo tohle spáchal že jo
když vás něco žere zevnitř
pořídil sis bažanta - keramickýho
s modrým okrajem
abys nemusel chodit plivat do umyvadla
když to na tebe zase přijde
to se poddá
Koho to nahmátli půl metru nad zemí.
letěly
tak nízko
zbloudilé kachničky
Petr už nepije
Jirka tenkrát vykydal deseti bejkům, šel na pivo a dal jich jen pět místo obvyklých deseti. Nějak mě bolí ruka, zahejbal rameny a šel spát. Do rána bylo po něm.
Petr chlastal od rána do večera.
kolik je všechno?
Jako malou mě lámali do různých tvarů
za zvuku přitakávajících
procházely domem tichý antilopy
na kopytech uvázaný hadry ze starých košil
a teď mi chybíš
Božský pole za domem
je napitý a srny malují na silnici zebří pruhy
ve tři dé
prší
něco o ztracenkách
cosi mě lechtá, snad pírko z peřiny
když svítím baterkou
do očí
kopretinám pro zámeckou paní
dvě ještěrky na opuce
(prozimu)
Když otvíráš na ranní cestě své
roztřesené ještěrky
vídávám nad rybníkem páru
nebojte se kostlivců
A jak chrastili a podivně se kroutili,
otevřeli dokořán skříně.
Z lidí na ramínkách vycházela pára,
vzduchem poletovaly žmolky z kabátů,
tehu-ano
na bříškách prstů ocelové náprstky
uvnitř těla lehkost pírek
lechtající mamuta…
skočila jsi ze stromu na hřbet jednorožce
šedivá
Každý den ráno vyběhnu z domu
abych tě potkala s párou u pusy
a mohla z ní číst…
když křísne zvuk o botu
bratrova rozinka
Vede nás silnice
skřípe prosoleným zvukem do bratrových tenisek
neutíká
líně táhne k domovu
mezi bodem á a zet
od bodu zet
řetěz
otevře hladinu a na dně ukotví
ramena
lalala
nikdy jsem neměla plán
jen mozaiky představ
poskládaný cik cak…
kácíme kdejakej strom
když šustí dům
Tančí tiše – všechny pihovaté děti
ve stěnách starých domů
v šustících dlaních
slída a hvězdný prach
atakdál
kdyby uměl vyslovit hranici
Vět
postavit k ní čarodějnici ze
mě
blýskání na ráno
Večer je – deštný – na nit
Proklouzl by okem jehly
nebýt svázán
skutečností…
když se stěhují ryby
Vítr pouští sykavky
a střepy vylétají střemhlav z řeky…
v domě staví místa pro děti
starý muž polyká dávné lásky
natvrdo i Murphy
Tyhle blbý strachy
když vyjíždíš z domova
námraza kam se podíváš…
ruce máš ještě tak krásně teplý
kdejaká kapří duše
Ryje mi nosem do klíční kosti
drtí ňadra patama
psychopat, co větrá moje „cejtím, tedy žiju“
za každou větou vlk – sladkej až sbohem
tak i tak a trochu bláhově (vánočně)
Včera jsem slepovala srdíčka ořechovou náplní
tiše ke mně promlouval castle na zabití
na sporáku bublala voda
čokoláda tančila…
totálka aneb jak žít bez auta
Tak nakonec pojišťovna zhodnotila mý krásný autíčko jako totální havárii, ocenila tu plechovku na nějaký peníz a dala do virtuální dražby. Fakt, virtuální, jakože prodej. Někdo ho koupil za dvanáct tisíc a tak tuhle částku odečetli od tržní ceny (nechtěla jsem auto prodat, ale opravit. ) a poslali mi na účet rozdíl, za kterej si nový auto fakt nekoupím ještě dlouho.
pokrevní
Na pole padá mlha
že se v ní můžeme schovat
pak nebudeme(. )
vrány drápou do hlíny
o Mizérii a kořenech mandragory
David nikdy nepřemýšlel, proč ten králík neutíká, jen poskakuje kolem boudičky. Věděla, že ho svoboda děsí, stejně jako neposekaná tráva. Nakonec oba stejně zmizeli rozbitou plaňkou v plotě a ona se děsila volnosti, která tu po nich zbyla. Netušila, že stačí natáhnout drát od domu k vratům a sledovat, jak bude stínat hlavy…
Ještě dlouho se snažila prosmýknout laťkou do polí, kde spočinuly po náletu dravcem, králíčkovy bílé kůstky.
nechci o tobě nepsat
Ve staré komodě praská proutí
jako les párátek mřížoví zatuchlého lesa
pomateného lesa lesů les
a po okrajích se dere ven tvůj černý svetr - had
protloukání se
Otvírám okna, že prý vzduch dokáže divy
třeba tě i nadzvedne
a přivolá dovnitř hudbu…
už si tě ani nepředstavuju
umění je umění
Z listů ostružiny sklepávám ledový obtisky
a závidím mrazu uměleckou ruku
s kterou tak dokonale…
píchnu prstem do studený hlíny
zkouška příčetnosti
Už se našli tací, co nechávají rozhodnutí na svých dětech
chceš být kdokoli – buď
stydím se za zkostnatělost mysli
(a tátův smích, nany, nebuď blbá)
loučí
Do zmrazek kreslím kolečka
všem namaluju rohy chytnu za cípek a drc
ulicí letí smajlíci – ve vychechtaných hloučcích sedaj na okna
olizují parapety vyplazují jazyk…
cokoli si můžeš
den umíráček vykloktal tvý skřípavý zuby se zakloněnou hlavou s očima zapíchnutýma na tři roky nemalovanej strop trošku je obrousil do přijatelnýho tvaru a úsměv
mezi mandle a osmičku vlít docela zblblej kolibřík trochu se tam zatřepetal a zamířil do vnitrozemí
indiánská stařena drcla čelem o čelo tak urputně, že se otevřelo podivnej klikyhák ji čapnul za rozcuchaný vlasy dál už jenom pitomá alenka s králíčkem nic jinýho tam totiž nikdy nebylo a ani nikdy nebude
cosi se scvrklo do jednoho pomeranče – páře z něj mokrý vlasy zlatý tři a pak si tě přála jak jdeš nahoru s citrusovou vůní nádech výdech do měkkých schodů zatloukáš svý kotníky nebolí. Tam nahoře je každá chvíle pečlivě zašlápnutá do půdovek a všechno smrdí tanečním krokem nádech výdech
nezbytná samota
V evropský postavili lešení
k jednomu ze skleněných domů
skoro jak hliníkový kostlivec
přebírá důstojnost pekla
holky z porcelánu
tenkrát běhaly po kočičích hlavách
bosý nohy Dáši Veškrnový
pleskaly celej den uličkami tak urputně
že padali andělé z morovýho sloupu
kostlivci
Zem je černá
hluboko v ní vrčí teplo, puštěné do myších děr
a do úzkých uliček
vítr
něčí (čas)
Tahleta paní
V čekárně lidí jako o masopust
a všichni čekáme na odběry
tahleta paní těžce dosedla a teď si hraje s holí
nepoučitelní
Čepirohy
Z vybydlenýho okna čouhá hubená bříza - vítačka
jakoby naschvál
jakoby kus přírody
odplavování
Mezi námi
teče tence pousmání
když se plaví mokré klády
a ty na nich ztrácíš
mí tůň
rána jsou čím dál těžší
málem je pouštíš přes shrbený záda
co krok to sun a blbej práh…
venku dupou ježci
o myších,pasti a snu
zasesičešešvlasy nad domem
v okapech se hromadí tvý myšlenky
co čes to děs a vyloupaný cibulky
až vyklíčí
bůhvíkde
aby slova byla trochu jako strom
stoletý dub uprostřed milé zahrady
a v korunách se proháněly lásky
živé tak jak to jen lze…
Matějův kohout
jílovitá cesta
z polí si předčítám tvůj hlas
jak zvoní brázdami
na botách okoralá krusta
nepustit
uprostřed lesa větší les
na roštu prase vydávené nocí
a jeho čistá kopyta jak se nedotknulo země
mlha by se dala krájet do nastavených talířů
ořechy
prastarý louskáček cvaká do noci
nahaté ořechy jako žebra topení
na palcích mozoly
stromy za oknem promlouvají ke sklům
srdíčka v podchodech
Je fajn
když můžeš v podchodu zařvat z plných plic
ozvěna skáče po stěnách, rezonuje v hlavě
nikde nikdo
charleston a prohibice
cesta plná vajglů nikam nevede
plný třepotavých ohníčků
zkoušíš típnout tuhle chvíli
o beton
někde v dálce 2.
někde v dálce je slyšet vítr
jak prohání všechny ty igelity
skoro vidím na honěnou
a dětský růžový paty
když chodí vlci v kruhu
Ochladilo se.
Vysázel jsi na stůl třiatřicet šupin
a den milosrdně držel,
když jsi mu odtrhával vteřiny a pak celé hodiny.
všechna května
Svlékl kabát. Je jaro. A bylo. V seně na půdě se válela jablka, kočky je vznešeně obcházely a do důlků od snědených rodily májová koťátka.
pošetile/třídit či netřídit?
pošetilost starců nehýbe světem
a měla by
svět by se houpal jako proutěné křeslo
lidé vrávorali ulicemi
na stavbě/paralelně
Někdy si musíš postavit na modřinách svět
a vyletět… třeba k modřínům co teď vypadaj fakt opelichaně
ale na jaře
i kdybys svý kosti dal psům k ohlodání
na cestě
ve vyšívaných válenkách
klátilas nohama na povoze
svět byl chleba v kapse
a hvězdami zatékalo dovnitř břicha
úplně zbytečnej fejeton
Včera jsem náhodou narazila na nějaký článek o tom, že budeme muset úřadům nahlašovat kolik svatebčanů bylo na svatbě, kde se svatba konala a kdo zaplatil hostinu. Přijde mi to fakt hodně ulítlý, skoro bych řekla, že se tam nahoře připravují debilníma nařízeníma, na něco hodně ošklivýho. Po zákazu kouření v soukromých restaurací a eet ukousnou zase kousek svobody. Testují si kam až můžou a oni fakt můžou kam chtějí.
čtyři lžičky cukru?
Někdy se vzbouzím před budíkem
pozoruju oknem ulici
a všude je takový ticho
nahlas zívnu
... a pár facek
Ve čtvrtek jsem upekla dvacet plechů kytiček z balkána, pocukrovaných slunečnicovými semínky. Raduš mi upletla obrovskou ošatku z šustí. Vystlala jsem ji ubrousky a uložila do nich tu voňavou parádu a schovala do ložnice, páč můj prvorozenej nezná slovo „nešahat“. V pátek ještě upéct šedesát řízků, naložit do auta lahve s utopenci a naloženými hermelíny a hurá do hasičárny, kde se všechno mělo udát.
nad ránem
Sen první - hlad
dívám se
jak hledáš ostré hrany
na pohublých tvářích soustředěnost
uprostřed své zahrady
nakonec znehybní vlky
mávnutím ruky stáhne svět do malých ozvěn
a tam za čelem
sen zvolna rozvíří bubny
zateplování
Zvenčí zmokl oknům beton
zdrolil výhled za lešením
a teď teče po konstrukci
sníh…
na konci vesnice
Na konci vesnice
kaplička
ještě se pomodli
a hurá do světa…
do knih se nepíše!
když se v noci někdy vzbudím
píšu tobě a víc sobě
do poslední dvoustránky
v místech kde se čeká prázdno
v Ploskovicích/a zase doma
v hrbolatých prstech stáčí plíšek
do prstýnku
synek rozdmýchává měch
k nebi vylítne tisíc kovářských hvězd
dozickej caps lock
právě jsi dochrastil poslední lahví ze svijan
ťukáš si s imaginárním kamarádem a vyprávíš mu
jak je mládí nevděčný
třetí sestra ztrácí bačkorky
eurozápřednice
někdy si říkám, co všechno se mi projde po těle
když v noci spím…
nedávno jsem na zahradě našla pavoučí skrýš v rákosí
kokon zamotaný v listě putoval do sklenice a já na wiki
lentilky, mravenci a ty
je strašně lehký spočítat tvý prsty
zmáčknout koleno
počíhat si
když nekoukáš a usrknout ti z kafe
fantómové prsty
1.
uklízí šatny horníků
ve vyšmajdaných zdravotních botách
kličkuje kolem naháčů
tečky a bláboly
Chtěla bych potkávat víc lidí
kteří mají hubu od ucha k uchu
a nebýt uší…,však to znáte
večer mi přišla na práh dívka
když je les zatoulaný pes
někdy je tvůj svět jen rozorané pole za plotem
s roztrženou strání do cest, které nikam nevedou
a někde uprostřed ty
v botách bez tkaniček
utopenci v popelnici
Opět se mi do snu nabourali popeláři
milující popelnici sousedky
když s ní žonglují prostorem
vyburcují ze spaní i psychologa Milana
mandala
zima, zima jediná
otevře v lidech horká stavidla
až provalí se hráz
bude nám, bude snáz…
óda na kotel
Co víc ti přát než dlouhý život
plný krásných těl
křehkých hranic mezi zimou a jarem
doteky prstů
o chybění
Chtěla bych napsat báseň o polích
jak divně se tu třepí zbytky řepky
a pořád ještě ráno smrdí pesticidy
je mi tak trochu úzko když myslím na jaro
muší
můžu si zvolit říkat šeptat i řvát
třeba i ztrácet povědomé věci a klepat ti na hlavu
hladit po zádech a zase klepat na hlavu
česat zacuchaný vlasy a strkat ti je pod šátek s lebkama
papírové loďky
Den co den jsi vláčel nohy domovem
bůh beránek šel s tebou
s odvrácenou hlavou plnou nábojnic
snil o ruce o jejím konci
holubky v nebi
v tomhle šíleným vedru jako by se čas protahoval uličkou
ze samých hřebů a srdce bouchalo jen pro láhev s pitím
pro lásku ani náhodou
koupeš se v teplé vodě plné zelených teček
hipík
do vlasů - zpocených cibulek - zapleteš dva dredy
chlupaté potvory přirostou k rameni s beruškou
svoboda s přívlastkem nejasná
povolí řemínky na ústech
KU 300
Píšu ti
jak se tu točí v šachtě písek
a uhlí hoří z popraskaných děr
a hoří jako bájný pták
do ryb
… a jestli nejsi
jedna ústa zdivočelá
utrhnou se – změní trasu
směrem k řece
z dopisů Kačce 3
Mám nějak hodně nápadů a představ, které by se daly zakomponovat do příběhu. Třeba dnes. konečně přestalo pršet a navečer vysvitlo slunce, hrozně mě to táhlo ven. takové volání, kterému nešlo odolat.
z dopisů Kačce 2.
a jinak jsem tak nějak v klidu, trošku se musím chechtat, protože ten D. je fakt tomu P. podobnej, možná jsou nevlastní bratři - ubrečený bratři.
s andělem
Bylo to v zimě, venku mrzlo, až praštělo a já se zrovna vracela z dvanáctky utahaná jako kotě. V tu chvíli se člověk moc nedívá kolem sebe, spíš pospíchá, aby byl co nejdřív v teple. A taky moc nepřemýšlí, a když, tak jen okrajově o grogu, čaji a podobných věcech. Já myslela samozřejmě na ten grog, ale jen do tý podělaný chvíle.
o čem mlčí hrnek
Hrnek, malá dutá nádobka z hlíny, velká jen tak dobře pro osobní potřebu.
Někdy prostá, jednoduchých čistých tvarů, někdy je naopak bohatost všech křivek dovršena. Drobné i větší výstupky pro doplnění tvaru, pro symboliku, nebo pro lepší uchopení nádobky, všemožné i nemožné úchyty, ale i očka, ouška a ucha, přibližují se pomalu napříč věky až k dnešnímu archetypu.
Konečně, pak také zdobení bývá posledním slovem k věci.
o tlamách, tesákách a kotli
Někdy mě válcují starosti
klučičí myšlenky dotíraj s půlnocí
jsou jako tesáky morbidních tlam
s dechem až u krku
zase to přežijem
včera jsem si pustila žilou
(furt lepší než přežírání)
tři svetry
ty jak máš tak hrozně rád – vytahaný
na skládku 3. - určitě do křehka
Určitě do křehka
s důrazem na tvý rty
ze kterých odezírám
to se to maluje
na skládku 2.
Některým ústům chybí skutečnost
špičkou jazyka obracejí piercing
od nezhojených ran
dásně ustupují někde na cestě
až k básni
Tráva je zase prosušená do žluta
a v bazénu voda zelená jako mý plátěný šaty
už žito šustí pro kombajny
tak si ho trochu stříhám na zimu
hašlerko, máš mě ráda?
Zase se vylila voda z břehů
umyla tvý krásný ruce ji zabalila do papíru
kašlal jsi kamínky
na bleděmodrý práh
nekupujte to!
V kantýně za vitrínou pět koláčků po osmi ká
na jeden kous s trochou tvarohu
prej svatební chachá
A kde jsou rozinky no. sežral je snad ten pták
bezinky, sudičky a tak
V dusném odpoledni
rozproudí vzduch jen mokré děti
když rozesmáté mléčné zuby kousnou do melouna
jako by kously do života
z dopisů Kačce
Prší… úplně cítím, že bych mohla vyjít z domu a projít ulicí bez deštníku jen tak v pantoflích a tričku. Šla bych nahoru do polí a dívala se na tmavé stromy podél silnice, poslouchala kapky dopadající do větví…kap…kap…kap. Nahoře bych se rozeběhla, co to dá, roztáhla ruce a vyletěla nad modříny rovnou do tlamy šachty, zatočila se ve vzduchu a letěla dál a dál… (rozvod 2005)
Člověk by měl asi hledat nejdřív sebe, najít se, prohlídnout ze všech stran, kapku obrousit hrany a pak ho můžou vystrčit mezi lidi. Přemýšlela jsem o té intuici, co je v nás.
bezinky s kosou na rameni
vařím třetího turka chroupu zrnka
čumím z okna a říkám si
že dneska určitě zaprší…
Davide je sucho k posrání i když předevčírem sprchlo
dračí
už chystají sekačky
a než se zvedne mlha nad šachtou
rozburácí motory
vzduch ztěžkne benzínem
nechoď ven
oknem se derou cyklisti v přiléhavých dresech
jejich pozadí mi připomíná nakynutý těsto
na úzkých sedačkách už už
a šup s ním na vál
Psí moře
Sedím za velkým kamenem a pozoruju koupající se psy. Jejich páníčkové házejí klacky do moře. Psi se můžou strhnout, aby je ve vlnách našli a přinesli na břeh. Do očí jim odkapává slaná voda, přesto se jen oklepou a pokračují, dokud se páníčkové neunaví a nedají povel k odchodu do sprch.
Marie
Panenka Marie s děťátkem
ticho s vůní kadidla
čas který se plazí po zdech do nebytí
lítostivě značkuje malbuminulostí
stěhování
tatínek natahuje ruce a vyklízí sklep
všechny ty pruty bez ryb s ostrými háčky
které zapíchává do korkového držadla
natáčí ramena
dopis v lahvi
Můj milý
tak mochyně se konečně vyprostila z půdy
vždycky jí z jara pomáhám očima atrochu se i šklebím
loňské lampiony osvětlují chodbu po schodech
ach jo...
Má samostatnost je převlečený chlap
do oduševnělé podoby ženy
s mejkapy hadříky
a feministickými moudry
torza andělů
Procházela jsem travou,
na holeni loňskou pavučinu.
Povlávala v letošním slunci
a vysušená muší křídla
vyrážka
Pozoruju kůži na rukách. Něco nepěknýho mi hyzdí pokožku. Doufám, že nemám spalničky, děsím se. Má zděděná papírová kůže vysílá sos ke kožařce.
většinou
někdy jen tak přežívám
neholím se
ani moc nekoukám do zrcadla
vlasy prohrábnu prsty jedný ruky
výmyk
Ondra jich vysekl dvacet
vznášel se nad sutí co se tady válí dva roky jako Rambo
svaly mu vylejzaly ze značkovýho trika
a malej Ondra se zmohl jenom na Pááni.
- oknem -
skrz orchidej vidím Báru
její boky
vlnící se nad asfaltem
bylo jí v lednu patnáct
ještě jsi schovaný
zatím si naložím hermelín do láku
recept je od báby
zmuchlaný a mastný od prstů
trochu ho vyžehlím dlaněmi
rozedmou plic
Jsem nejspíš vadná
když si tě prohlížím jak mě máš na háku
maluju život na dobro a dobro tutový
ne – milovaná
do podkovy
říkala jsem
tenhle dům půjde s námi
jeho jméno necháme si
vytetovat na předloktí
kdo si se mnou bude hrát?
„Mami, může k nám jít na návštěvu Jiřík. “ ptá se vnuk Lucky.
„Může,“ říká maminka a dál zadělává těsto na páj.
Tatínek zrovna přišel z práce, sedí u stolu a relaxuje.
když praskne baterie v půl druhý ráno
prší do oken
trochu se divím
tolik vody skoro jako soudnej den
a tak zpytuju svědomí pro archu
třesky plesky
ještě mi nevyblednul stisk
když mží
na kůži
a jako křídlo můry
- návraty -
Máma
otočila jsem její dokonalou židli
a uviděla nedokonalé švy
roztřepenou látku
- bez iluze -
Viděla jsem siluety
visící na lampách
podivné kokony
spáčů
jak vám dupou králíci?
a že jsem chtěla
nocovat pod oknem víš kterým
a pak si představím
jak koukáš na bednu
- vyškrtnuto -
Z rádia hlasy
tlumené víření prachových peřin
a ticho k nakrojení
když si tě naklopím
na pracák nebo k Japoncům?
„Jsem člověk a ne otrok…,“ říká sotva dvacetiletej hošík a jeho mladičká přítelkyně mu horlivě přikyvuje.
„Ať jim makaj v tom děsu roboti, Japoncům,“ a zamíří ruku v ruce na pracák.
Skoro mě to posadilo na zadek. Ne, že bych se hroutila, když jde někdo na pracák, ale shodou okolností přišel nedávno z práce sousedův syn s podobnými slovy jako ten hošík.
iluze slona
připluli na kometě každý ve své bublině
jeden měl sloní nohu
další pod košilí schovával dvě srdce
chovali se jako by měli tucet životů
v domě plném beránků
zvláštní klid rozčesává schody do tenkých čar
ještě před minutou bych dala ruku do ohně za to
že vzduch u země zarotoval křídly
ale to jen periferně vidím vytrženou řasu u oka.
v uchu člověka
V paměti mé jabloně se zachovaly tváře
Na větvích vlčí jejich odvěký pokus
nasměrovat se do nejsprávnějších poloh
tudy teče voda tady má být cesta támhle les
slyšíš?
slyšíš
jak se připravuje zahrada
vstoupit do děje zdřevnatělými konci
jak křupe ke dveřím pročesat dredovaté trávy
o starých rukách
Vyrostly jsme s pomocí čarovnýho proutku.
Jak jinak vysvětlit naše tvary,
rozběhaný prsty, dokonalost.
To jsme ještě neuměly vyklepávat zlosti.
ale přijde jaro
Ráno se poznáš v zrcadle
natočíš vlasy na prst
spláchneš zbytky zubní pasty
cizinec za tebou otevře okno a vzduch ti připomene
pro sebe - au
pro sebe
rostli za hřmění kastrólů a naběraček
šepotem pod dekou vyvolávali uklizené šuplíky
ponožky balili po třech
Průša je úchyl
Od té doby, co žiju opuštěná jako kůl v plotě, dochází u mě k určité periodě. Jednou za půl roku ze sebe sklepu domácí prach a hrábnu do klávesnice směrem k seznamce. Naivně prohlížím fotky a profily svých budoucích mazlíků a případných manželů. Co kdyby se nade mnou bůh přece jen slitoval a seslal mi někoho, kdo by zaplnil to příslovečné místo pod žebrem.
kuřníček
Jsi -
načatým krokem
v loňských ostružinách
jediné listy co přežily prosinec i leden
návraty
nikdy tu nebyla zkypřená půda
kořeny voní po jílu
a jejich prsty rozevíraj zem snad aby viděla
ode dna po vrstvách
kdo první vykostí velrybu
všechno se to prolíná
když vstoupíš
vcucne tě a pozvedne sklenku…
fáze útěku –
hadí dech
Cítím mezi zuby písek. Ne písek z pláže někde z Omiše nebo Rhodosu, ale písek z pískoviště, co se krčí v rohu zahrady a občas do něho chodí čůrat mý kočky. Takovej písek cítím, když se dívám na děti, který tančí kolem mých oken a řvou jako paviáni. Tančí jako baletky ve skvělý obuvi a in hadry jim vlajou kolem křehkých tělíček.
od jihu
Obýváš jedno z těl
která se vyvlékají z naučených gest
když skřípne zip skřípne zvyk
vidím tě nadměrečně
vůně klihu
přišlo mi důvěrné hladit ten starý nábytek
dotýkat se všech skulin, odštípnutých rohů
čichat k němu…
jako by přicházeli a nesli dary
brzy bude jaro
první jarní den -
na slunci za garáží
schne scvrklá mrkev
zima na zahradě
stopy ve sněhu -
kočičí přes sýkorčí
pírko od krve
noční sněžení
možnosti
Chtěla jsem říkat rodný dům
k němu slova jako stará stolička kredenc
a zatím si vybavuju
ploutve mrtvých ryb…
pojďme volit anděla
V noci jsem potkala anděla. Přiletěl na takovým divným papíru. Koukám jako sůva, přiletěl na dvojstránce letáku z Tesca. To by se ašš poradoval, pomyslím si.
o čekání na
Zbyl tu skřípot otvíraných dveří
otočené květináče…
obcházíš dům stejně jako zedník zkouší omítku
strkáš prsty do odchlíplých míst
u jezu
žatecký jez
Vidíš to vejce. Z něho jsme skákali do vody
Nevěří, jak by taky mohl
Sama mám pochybnosti
s Alenkou
Mámu nikdy neměl - ztratila se mezi jehlou a křídou
tam, kde duněl každý steh
popadaný do náprstků.
Zavěšený za ramena, prokousával nitě,
přísavník nad zrcadlem 2.
Dneska ti s klidem kardiaka můžu přednášet
jak je život snadnej
a co si uvaříš to si taky sežereš
jenže nejsem stejná a tak mlčím
pandora
Odjeli jste
v tu chvíli schody popadaly v rovnou čáru
Lucie se nazula do kožených ulit
kocovina zhoustla gumy a tebe přeťal smích
drátkování
se zakloněnou hlavou
pojídáš svůj čas
viníš jazyk
že ztrácí chuť dojídat
od kapra
Už týden čumím do kádí a vybírám kapra
jak říká Bixley třeba je někde ten kouzelný
dneska se musím rozhodnout váhám
co bych si vůbec přála.
moje déja vu
Lidi si nejsou jisti, zda se člověk jen neoblbuje, aby vyzrál na pomíjivost. Můj soused je psycholog a vedeme u vína posmrtné hovory. On tvrdí, že je to všechno v hlavě a „pak“ je stejně fuk, protože už nebudeme sedět v téhle krásné sedačce a popíjet tenhle skvělý nápoj. Říká to ve chvíli slastného ovínění, kdy padá třetí lahev.
navštívil mě Pán Panda a Pán Aššurballit
a protože jsou zrovna vánoce
vypravili z Mostu vánoční tramvaj
pokreslenou symboly vzájemné lásky a míru
cestující se objímali pod jmelím
v děravých polích
I.
pískot
to bylo první
a poklad příliš malý prstýnek
Matrix
Čerpám zaslouženou dovolenou. Naklepu si řízečky a pouštím televizi.
Zrovna běží reklama na vložky. Neprodyšně poletují vzduchem, zakrouží nad blankytným nebem a střih na holčičí zadek.
tramvaje, sem tam židle
dům
liány zbarvené do červena pojídají stůl
na poličkách svítí zelená pavoukům
kočíruješ v akváriu sumce
výlov
svlíkni si kalhoty
hoď je do kamen
dvířka nech dokořán
ať shoří parkety
to by tak hrálo
jak visí na vlásku všechno to snažení
odpadává z něho to by tak hrálo
a vystrkuje ironický prst
neústupnost
schránka na letáky
Schránka na letáky
večer je venku vlezle sychravo
když piju čaj a vysouším si vlasy
dívám se do ohně na dveře ze starého kotce
rovnováha
smí si vzít párátko mezi zuby
do rukou dřez odkapaných sklenic…
balanc je větev plná listů - větvítřes
lana ztrácej svodidla
kominík Kuba
Táhneme z pokeru. Jediná mám skvělou náladu, zase jsem je oškubala jako husy. Chrastím s dvacetikorunami, tydá tydáá ty… škubat husy neumím, ale jednou jsem zkoušela drát peří, ale měla jsem tak zelektrizovaný ruce, že mě bába vyhnala od stolu. Peří ode mě lítalo, jako by chtělo zpátky na husu.
temno
Temno.
Stojím před budovou firmy a čekám. Jsem zvyklá parkovat výš na parkovišti, ale tentokrát mě vyzvedává Raduš a jedeme do Ústí. Čekám pár minut.
škubánky
kupuju v pozlátku sliby jak nedýchat
slibuju černýho psa
otevři na škvírku zásuvku štěkotu…
pak přišel listopad
do naha
Erik zpívával o křídlech na římse kostela
a ty jsi letěla shodit je na chodník
s nahýma půlkama živá a prodyšná
a pak jsi plakala nad pírky s Erikem pod žebry
protože
zase strkáš prsty kam nemáš
dloubu si oči
procházím ječným zrnem
protože
o štětci
Srabe.
Sedím u stolku v obýváku a dolepuju lístky slunečnicokopretiny. Nikdy nevím, co z toho vyleze a nějak je mi to fuk. Mezi dvěma prsty vytočím malou kuličku, z kuličky rohlíček, z rohlíčku lísteček.
pašije
loupeš si kůži za uchem
a říkáš - dneska je tlaková níž
děravej pokoj naklání hlavu k prázdné garáži
a byla taková krásná když jsem měl o dvacet kilo víc
kanec
Tak ještě vymést komín v Průběžný ulici a mám dneska padla. Mohl bych vymést taky komín Novákový… dumám u motání štětky. To ne, štětka to není, spíš taková puťka domácí. Trošku ji nadzvednu mandličky…strčím jí jazyk až do krku… a pak ji opřu o kamna a strčím jí ho tam zezadu.
skřivaní
Dneska vyváží popelnice a petky. Trošku pofoukává od jihu. Ještě, že mám popelnici na kolečkách a je plná jen z poloviny. Vytlačím ji ze vrat.
vytrhnout se krysaři movsarovi
Movsar – zvláštní (rozpolcený. ) autor, jehož miniatury z ulic čtu ráda. Jsou čitelné, jako by vymazlené do poslední čárky. Ať už sleduje postavičky z vlaku nebo si je vymýšlí, je co číst a přidá-li krapet poetického nádechu, nemá zde konkurenci.
proč bychom se netěšili...
Prosím tě,
jaká řeč tu může býti ještě o lásce,
když na pole jde Kain a každá mez
se před ním třese hrůzou, že jí zase odorá,
.. a všechno je poezie
jsem nejspíš odsouzenej
se z toho všeho po…
hlásíš se z léčebny
kde ti propláchli ledviny i mozek
velký vůz
jako lovec nočních děsů
svíčkou pálíš identitu
trocha mlhy
v oku ryby podobáš se… ztroskotanci
kachna na divoko
jeli jsme poztrácet poslední náladu
čáry se rozpouštěly na jazyku
po nočním střílení sem tam i
krvavé chomáče zajíců
Překladový slovník frází a klišé 3.
HLEDÁM MLADOU ( pod 16 let nepište), KRÁSNOU ( na barvě vlasů tolik nefrčí, kdybych si měl vybrat, tak zrzku), BOHATOU ( stačí když mi přepíše zámek, chatu, jachtu a RR (to je automobil). Jsem skromný charakterní muž středních let . Odpovím všem, ale pro velký zájem to může chvíli trvat . už čekáme ve frontě
Život let i tak rychle jsem jenom na návštěvě co kavicka nebudeme řešit poznáme se a uvidime ) let í let í škyt
Zdravím,
jmenuju si Pepa (Rocky) pepo rocky zdravím taky
dokončení
Včera jsem dopletla třetí bytost
v provázcích se táhnou pokroucené prsty
počítají minuty
kdy ožijí všechny ty děti a zase je prokrví
všude králící
Otevři dveře
a vykopni ten sajrajt z baráku…
milosrdný anděl zrovna zmizel
zůstal jen brk pod křeslem
slečna Zubatá
Jistota kroku přes práh domu
a za ním pověrčivé ticho třech křížků báby
co ti vyšeptala pěšinku vprostřed hlavy
i skleněná ústa v neděli
v Odrintsi
Na břehu řeky se pasou kozy a ovce
Simone posílá úsměv do objektivu
po kotníky ve vodě vesele opřená o hůl
opálená tvář
o hlíně a...
Čtu si zrcadlově
ve vlnách skla zní hudba o prostoru…
čím výš tím menší nálada
chtít zanechat
miluju všechna roční období
Léto mi voní kýčem
Rozkvetlý kytky sajou vodu
Já z lahve jedenáctku
A potím se jak prase
všude psi
do všech škvír pomateného těla píšeš vykřičník
že příště půjdeš rovně
než podřízneš tu psici ve mně…
Okraj kůže přiléhá pomalu
proces
Paní, vy máte ale odvahu
takhle se tady producírovat
nejste tak trochu padlá na hlavu.
ty básničky vám kdože našeptal.
báječnej svět ženy aneb kosti ven
Kdysi dávno muži vydělávali prachy, ženy se staraly o potomstvo, teplou kuchyň, teplej domácí krb a držely klapačky. Maximálně se mohly svěřit občas kamarádce, jestli tedy na nějakou měly vůbec čas a ten moc neměly. Ale bylo to dáno dobou, výchovou. Ženy jsou tady prostě proto, aby se o rodinu staraly a zůstaly hlavně ženami.
requiem za sen
snažím se nemyslet
na okoralé patro smutný velryby
na její hnědé oči co se jich smí dotknout jenom zachránce
na lesknoucí hřbet
košilela 2.
mýmu domu říkávala Viktore
rvala z plotu břečťanový lana
fňukala hnědou barvou že natřít ho by byla zrada
a pak klidně obrátila
jak jsem umřela
Bylo toho už moc. Nechci se nějak rozepisovat, protože na tom stejně nesejde, ale dorazil mě bejvalej. Odvezl si Báru, naší černou vlčici. Byla to sice mrcha nevychovaná, jenže zároveň přítulnej sobeček, mazlivej k neroztrhání.
halabala, poloangažovaně
píšu na nebe baterkou jak těžkej život mám
a v trávě pode mnou je mravencovi těžká tma
jak ho tak tlačím do hlíny
zadnicí mokrou od rosy
žízeň, hlad
V silonových šatech
malá modelka v ateliéru fotografa
a nervozita upravené matky před prvním cvaknutím
koupím ti pejska, miláčku
voda z hor
Sem patřím.
Mezi vyviklané prahy,
k hřebíkům, klihu, oprýskané barvě…
Přítomnost je táhlé ticho, jasnozřivost
tisíc tři sta třicet tři dnů
První pozitivní báseň o přípravě na zasloužený odpočinek
Ještě tisíc tři sta třicet tři dnů
a koupím si kus lesa na konci vesnice
někde u Žatce
být nostalgická není trestné
nikdy ses neřízl o papír.
je to tak tiché a rychlé
jako zbrklé překvapení když obracíš stránku nové knihy
pamatuju se
zpráva z konce světa
Víš, včera se mi zanítil ukazovák
přes bříško k prvnímu kloubu
chtělo se mi brečet nad tím malým červeným nic
ale než k tomu došlo
neznámý hrob
kdosi tě oběsil v ložnici na zdi
v rámečku po bábě hned vedle křížku
modlím se k pavoukům
aby ti upředli souvislé věty
dračí
Seděla na břehu a ujídala z pootevřených dlaní. Přes špičky prstů těkaly modré oči zprava doleva a zase zpátky. Hladové oči, ve kterých plavali pstruzi. Řeka olízla špičky ochozených bot, přelila se přes roztřepané tkaničky a vrátila do koryta.
prší
Prší
konečně
a že prej vysycháme
natahujem ruce k petkám
k zalknutí
Mluvila jsem kotníky
do cesty padaly šroubky matky a stříkal rozrezovač
vrzaly panty…
pod žílu napadalo dusno k zalknutí
padání
Noc
vyvěšený svetr na hladkém ramínku
komínky vybledlých triček kostrbaté entlování prstem
když ramenem zíváš do ticha
hermafroditi, o ztracených křídlech
Nechávám volnost stínům
ať mě pohltí projdou mnou i setrvají
přeškrtnou záda
na spálených místech mezi lopatkami
před cestou
Ráno jsem šla po písčitém břehu
provazy vody splétaly zbytky vesmíru
a z dálky ke mně volal zvon
že mezi vlkem a domem sedí roztěkaný bůh
VOLNĚ
Pod půdou jsi vyseděl kříž
na mou duši vypadals jak blázen s tím obracením očí v sloup
venku se zrovna klubala kachňata dvacet jich bylo
tři dny jsem je počítala
vytřepáno
Ve Strupčicích
Šel okolo oken a pískal
ve vytahaným triku s nápisem Nirvána
hubenej jako píšťala
náročné na stlaní
podpírám strop
z rohů vytéká ironie
přeřvává blaník
cuknutí mimoděk proletí pokojem
s Evžou do světa
Už delší dobu se s Evžou snažíme sehnat brigádu. Důchod není nic moc, člověk aby si pořád odtrhával od úst, že jo. Evža má ráda banány, její chlupatej kamarád zase miluje granulky tý nejlepší kvality a mý dvě kočky toho zbaští taky požehnaně a jen od viskas. Takhle to prostě už nešlo dál.
vyvolávačka deště
Zvýrazněné hrany plotu
skříplý šat a touha vzlétnout jako slepice
přešlapovat na poslední příčce (to natahování chvíle bože. ) načechrat peří…
Říkávals drž když jsi mi zastřihával nehty
tobě, ti, u cesty
Smutek
Šedivý pruh mlhy v půl pátý ráno
mezi polem a nebem u Strupčic
přilepil na sklo auta kus svý paže
Honzíkova cesta
Dávno tomu co se zabouchly naposled starý dveře naší knihovny
Ještě je slyším když si nostalgicky připomínám
Skoro jak pálení čarodějnic – hromady knih na skládce
jen škrtnout sirkou
vrstvy
Samá voda,
v rozťukaných bříškách prstů,
rozprostřená do vrásek.
Samá voda, skotačivá v útlých bocích…
angažovaně
Je doba individualit
ráno pokrčený v kolenou
čtvrtí svý kosti do předem schválených krabiček
tisící pátá kopie pobízí vypůjčený emoce
odklad
Poté, co jsi rozřízla meloun, nebylo nic tak světlé.
Je bílý, divíš se pod modrým nebem
a nemá pecky.
V červánkách topíš očekávání jako své nenarozené dítě.
čmeláčí
po deštivém týdnu
intuice namalovat prstem slunce
utřít stůl od kočičích rozmarů
kdo to kdy viděl trousit po nebi blátivé stopy
do děr
mám v kapse písek
v tom růžku, kam se ztrácej drobný na autobus
uvízla špína zpod nehtů i žmolek z růžového svetru
někdy si říkám, kde uvízly naše myšlenky
naslepo
naslepo do všech svých možností
uletět bez křídel nahnout se k prameni
Jenže co s kamenem zaseklým do oka
nechat ho odumřít na špičce jazyka
do rohů
Vždycky narušíš ticho podél cest
rozčísneš druhou trávu
a skutálíš se do cibule vedle máty
vedle máty
chlácholení hus
V noci jsou otevřené brány. Do ústí podvědomí, do měkkých částí
patrových snů.
Cílem je znovuvstání.
V přízemí drhají peří pod nohy a šeptem chlácholí husy
Pomanželská poezie – (mám ráda určitý standard)
Kdysi dávno přišla zlá žena z práce,
sklidila kupu nádobí do myčky,
zapnula ji.
Utřela pobryndané stoly,
čáry máry fuk (když rostou nohy)
slyším růst trávu na kotníku
slyším krev
jak teče ve tmě do bubínků bubnování rej i vítr na zádech
bosými chodidly tu vzlykáš dorostu.
ašš pak
venku se mrouskaj kočky víc než včera
a sousedovic pes se zase vykadil na MŮJ záhon růží
ztrácím svatou trpělivost
dech se mi úží
než umřu
než umřu
chtěla bych nést déšť do keramických dlaždic
položit kapky do spár a celá zprůsvitnělá nahlížet do ostřiva hlíně
než umřu
výmyk
Zlomená žebra naskládáme do komínků
a pak si v nich usteleme
jsi neklidný
motáš nohy do peřiny na zlámaným se špatně usíná a ještě hůř sní
naivní blbec
sekli mě po hubě
teď lížu patníky
raděj bych na Kubě
balila doutníky…
půl prstu
na ztuhlé vnitřnosti vložil dům obklady
z netřesků
ještě jde od kamen pálivé zákoutí
od půdy po paty živáček neusne
ať je to ten nebo ten...
Pod žebry topení rozvířit prach
ve spánku pavouci do vzduchu hrábnou
ve smyčce uvízne poslední z chycených
kdo vázal uzel svobodu zaslouží
mžik
Včera prošla po parapetu kočka a hmátla do okna.
Po síťce vyběhly malé pavučinky,
jako když se tříští sklo, tiché, vzdálené.
Trochu sebou trhnu,
mosty
Zůstaly tu nahé sloupy, náruč řeky, tichá vrátka,
k přebrodění smutně vstoupit, na druhý břeh, vodní zkratka.
Bratříčkovsky hladí nohy, torzo mostu trčí z břehu.
Jedno gesto, jeden pohyb, do nebe se, bratře, stěhuj.
beránčí
vysvětli svému svědomí
ty promarněné chvíle ten pocit
kdy jsme měli jít víc zeširoka víc dovnitř…
jsi beránkem
nikdo není svatej
chtěla bych se koupat
ve francouzkým víně
v síti tělo houpat
a tvářit se vlídně
všechny mý zmatky
stáhnul jsi ulici z kůže
kočičí hlavy mlaskaly pod koly vzdalujícího auta
a já zoufale plnila svým tělem prázdný místo na parkovišti
nebylo pochyb
z kruhu ven
tři vlákna
vázaná na špulce v barevném rozlišení
to abys uzloval přehledně
na modrou červená
kvíčalí
V prostoru mezi ústy a slovem
je skříňka na klíček,
v ní víla v krepových šatech,
Netančí, jen se tak obrací ze strany na stranu,
kolik má podob láska
Můj soused míval holuby
každej den je vypouštěl
oni lítali
a nohy se jim blejskaly ve slunci
na břichu potopený lodi
zase jsme spali na potopený lodi
její břicho nás kouše do podpaží
práchnivej stožár zdobí příď kuchyně
a divnej smích
pomerančový lev
V noci jsou skrze okna vidět
zelenkavá očka skřítků
bloudících po kamenech
a zem je postrkuje jako mámy postrkují své děti
dink donk
Včera mi řekl Petr, že miluje svoje depresivní stavy.
Víš, sedím na kanapi,
kouřím retko a seru na všechny.
Je to tak kůl.
ukume náj
Kydého být akum být
Posleho načar hor
Slovaho načar hor
Ukume náj
někde v dálce
někde v dálce je slyšet vítr jak prohání všechny ty igelity
skoro vidím na honěnou
a dětský růžový paty
životem nezdrásaný
trojský kůň
trávím večery zíráním do světla lampy
a někdy si i říkám
jestli už máš ženu takovou tu hodnou starostlivou
co ti napařuje košile a maže chleba s džemem
vosí hnízda
Toho léta bylo všude strašně moc vos.
Na sklenice jsi přikládal korkové tácky
a pil tak opatrně.
Všechny skicáky byly jejich hnízdem.
létající koberec
Nejdříve tam byly kóje,
úzké pro jedno tělo a cinkot klíčů, co se nacpal do uší.
Připomínal nekonečný potravní řetězec,
možná trochu studentskou kolej
nevší majky
do slepých ramen tisknu oči - klíče
za nimi další paže další zámek
plné okno v těsné věži
vidíš.
ranhojič
ještě mám ráda z tvarohových buchet rozinky
důlky na polštáři jak do nich padá každá moje hlava
občas i světlé chvilky otevřených dveří
za nimi ovčí tanec s vlky to ťukání na plovoucím moři
tanečnice
Řekni mi
jak zodpovědně přistoupit k váze tvého slova
jak vypadají jazýčky
připravené vážit propast.
Nautilus v uchu kolibříka…
na některých místech rostou věci
zavěšený na imaginární nitce
a jak se houpou
vyvolávaj hypnotický stavy
no a?
V osmdesátých letech postavili v Mostě Komes.
Pětadvacet pater, klimoška,
tmavý okna na petlice.
Taková malá mrška pro fóbie.
polykání andělíčků
Bylo poledne,
slunce promlouvalo s kočkou Mínou
a srst tý krásný potvory se blejskala jak psí kulky.
Tvý ruce - dvě hrabla zmáčkla nalité hrozny vína,
na kost
Pro tenhle svět je míjení něco jako zpomalený film.
Díváš se na špičky bot - klapka.
Odhrneš vlasy z čela – klapka.
Selfíčko – klapka.
smrtihlav
Právě se rozdrobily na miniaturní čárky,
se čtečkou z nich stahuješ genderové kódy.
Manekýn tančí na hlavě
a obrací všem kapsy.
prahy
Vždycky jsem se bála prahů,
jak rozdělovaly tvojemoje.
Vydrátkované mantinely prvních krůčků,
pár kapek krve na palci
podivuhodný důkaz
V prvním domě hrála tichá hudba.
Kroutila záclony do malých ruliček
až zbyla nahá skla,
klavír
nějaký hlouposti...
Z nočního sněžení nezbylo nic,
nějaký leden vstupuje
do mých rán
a že prý musím
kuřátko
Pomalu otevírala. Byl tam. Seděl na posledním schodě, v dlaních prťavou hlavičku. Ani se neotočil.
Irma
Na kameni tam dole u obecní čističky,
tam je vypsán celý život.
Ve zmrzlých kapkách ledový spád
a čas jako by se zastavil…
trhač
Neobvyklé nohavice,
odspoda tahá nit a omotává si ji kolem ukazováku.
Proklatě nízké sebevědomí, pohled zpoza řas
a konejšení.
Na skládku/sem tam nečitelné
sklíčko z brýlí pod stolem v chomáči dětských vlasů
do krabic nacpat nečitelné věci svázat provázkem
ještě pár otřepaných frází že jako a tak dále…
… pak plivali z mostu u nádraží
smysl života?
Vánoční dárek
Včera jsem počítala čas, který mi ještě zbývá. Je to zvláštní, počítat čas podle svých předků. Táta umřel ve čtyřiceti šesti letech a já se v tý době vdávala.
Máma umřela třicet let po něm a děda v padesáti, babička v sedmdesáti třech, strýc Josef ve čtyřiceti…Teta Geňa má osmdesát šest a prej jsem celá ona…
Ženy u nás vždycky víc vydržely.
s jemnocitem
díváš se na ruce
přemýšlíš zda uneseš poslední cigaretu
pohladíš psa
do čar schováváš své chutě
holé stromy nevydýchám
brzy zrána
natočím lampu k oknu
polkneme hříchy ze záhybů prostěradla
a tiše proplétáme prsty
sto křídel...
Přihořívalo
mezi hodným a zlým a bylo dusno.
Zlej ležel na břehu řeky,
slunce pálilo jako ďas,
přihořívá
Malá holka
Byli jsme polykači ohňů,
azbestová zvířátka
a tak si říkám,
uklízím
Uklízím.
Do krabic nože bez čepelí.
Nad ránem přede mnou, za mnou
ticho nepřecedíš.
i topič odnaproti...
Zvu mlhu do domu,
abych byla splachovací,
až přejdu práh
a ona se rozprostře dvacet centimetrů nad zemí.
vánoční
občas se v noci budím
píšu můry
na kraji rána jim trhám křidýlka
jestli mě měla ráda jestli mě měl rád
liščata
pamatuju si
teplo v kornoutu z dlaní
malé lišky za krkem…
večery, kdy lepíš na lampičku žluté listy
svět podle Zdendy
Písmák je prolezlý diletantizmem a těžko stravitelnou poezií. Se špatnou poezií jde ruku v ruce rádoby slušná a dokonce i neodborná diskuze, občas i nějaký ten sluníčkový názor s dojímáním se.
Nemoc, která se rozlézá do našich domácností, do našich ložnic a kuchyní je třeba zaléčit nebo odoperovat. Jiné cesty není.
o odvaze
na konci ulice se stmívá na okousaný roh
a naše ruce jako umanutá chapadla
zkoumají ty vyhlodané důlky
s bradami u sebe dýcháme teplo do slídy…
hvozdíky čert ví kde
postrádám na skalce hvozdíky
zjara je vyklovali ptáci nebo sežrali slimáci
čert ví co se na tom kousku země stalo
ale teď mám díru přímo přede dveřma do baráku
dvakrát tmou
moře si představuju jako
modrozelenej obrys všeho
strkáš do mušle ukazovák
tisknu si kolena
nastavování horkých prstů/lišají
malíček se pyšní dlouhým nehtem
říkám mu Jacku
pářu horkou noc
svlíkám si tě
kudlančí masochisti
den voněl troufalostí
pojď házet kudlou
mohl to bejt báječnej den indiánských skutků
jenže nebyl
je táhlej čas
na poduškách vrčí kolovrat natřásání
bezhlasej rozcestník vibruje
od ložnice ke koupelně
tisíc myšlenek
až přijdou závěje...
Do vlhnoucích laviček ještě zbývá dorýt monogram
zazimovat nožík do kapsy letní bundy a čekat že se zjara
budeme třepetat někde mezi višní a jabloní…
všechno co chci je v hlíně za tebou
pro tůň
naše jabloň křupla
v koruně
jako když střelíš
mašluju půl plechu
s papouškem smutek nemívám
už roky není čemu se nastavovat
raděj střílíme od boku naučený slova
s papouškem v puse opatrně přežvykujem
ne že bychom ho mohli překousnout
Případ Movsar versus Careful
Drak nedělní noci
Tahle nedělní noc bude svádět k divočinám. Místní hospodu zavírají v devět. Co s načatým večerem. Poslední host má svých poctivých deset zaplaceno a pevným krokem míří domů.
a Kuba se zas ztratil
včera se vkradla tiše zima
i do těch míst
co jsou pořád otevřený
tvářila ses jako mučednice
z posledního šuplíku
stín - morous
prokletej tisíckrát
ve zdech i ve faldech
lehává drze mezi náma
naváženo, nakrájeno
na miskách vážím
co já vlastně vážím.
snad trochu mouky cukru másla
někdy prstem druhý prst
spodní voda
v žehličce pára dosyčela
narovnat záda
světlem bliknout
když kočky venku touhou vzlyknou
placičky z balkánu.. NA
Vždycky když zaostřím na stromy a spočítám všechny větve
stávám se odvážnější
směješ se že takhle odvaha nefunguje
hlupáčku odvaha přesně takhle funguje
ten hrnek s růžovými poupaty nikde
Zdálo se mi o bejvalym a zase jeho věci v komoře
Boty cikcak na drátěný rohožce mokrej ručník na zemi
Bejval hodnej chlap
Nebuď smutná kočenko zejtra je taky den a bude líp
o mé svobodě
do mravenčích cest
skládám ruce
na nahých loktech brnění
a jak ho sklepávám
nezajímavý den jednoho tuláka
Hrabe se ze včerejších novin,
v uchu skřivana.
Modlitbou míchá zpěv a ouvej,
že za to může Ivana.
poslední autobus
Poslední autobus odjíždí.
Nezbývá než utrhnout tvou mávající ruku
a odnést si ji domů.
Tam ji ofáčuju a budu se s ní hladit po hlavě…
potmě
Otevři dveře.
Za nimi botník, otevřená tlama.
Zuby pod drobnohledem.
A dál je domácí štěstí, úsek čaroděje.
červená šňůrka
Včera mi na ulici požehnala divná babice. Vůbec jsem netušila, o co jí jde, nejspíš si mě s někým spletla. Nevypadala moc přátelsky ani čistě. Chvíli se motala mezi semafory, pak chvíli pozorovala lidi, čuchala k nim a nakonec si vybrala mě.
do hroznů a do jablek
Tam jsem našla své roztřepané ruce
a chuť s nimi vyklepávat šneky
průsvitná miminka přisátá ke zralým bobulím
stříhat orosené listy s nahnědlými skvrnami
shromaždiště dětí
moře vyplivlo hvězdice
na poslední vlně písku
namíchal rybí zápach esenci pomíjivosti
břeh se změnil v pohřebiště…
hodná holka
1.
mám ráda vysušené léto na troud
zbytky horkých nocí
kdy ležím
číst si břehy
měly něžný hlas
jako když ve strouze roste nová tráva
a ty se do ní překlopíš
zavřela oči na slabou chvíli
člověk Adam
na skříni odfukují vlhko listy kopřiv
umřely žahy rudý paže
klín zavřel přání střádat do mrtě i nepotřebný
přestal vlnit a splaskl jako měchýř ryb
baci baci
u silnice čekávaly roztroušený nohy
v kotnících pnutí červených silonek bláta na dva prsty
neděle nesobota
do hubený kozy jak do tebe
černá bába
V rohu pokoje mám jedno místo
kam chodím trucovat i řvát
z dob hrachu nic
jen pachuť vyfňukaných slin
1965
do starých rukavic
jak do peřin dvě měkké ruce
prst po prstu jsem je tenkrát počítala
a pak dlouho hladila si tváře
vistárie
Zapustila kořeny
v rohu našeho včerejšího šeptání
kde kápla slina na prostřený stůl
… a radost tam i zbyla
ve snu trychtýř viděti
Jsem zarputilá stařena v hlíně po lokty
šamotem prohloubené rány studí na doteky
ve zvláštní směsi pálení a chtění razit hlouběji
dotknout se dna bříšky prstů a ucuknout v té samé chvíli
aloha
Dovolená
Hm. , dneska mi to nejspíš vyjde,
řeklo srdce.
Vylítlo z hrudi ven, frrrrrrr a bylo pryč.
úroda
tak už tě sklízím pravdo nahá
jak plané víno za plotem
kyselé hrozny příčkou tahám
zítra z nich biče upletem
protestsong
dnes píšu verše vytažený z pat
tuším že rytmus nebude mi hrát
co můžu složit. otázky bohu. bláboly.
mě skoro nic už nebolí
povídala kráva krávě
povídala kráva krávě
tuhle trávu zblajznu hráávě
otevřu jen trochu knihu
cože. bejk je zase v lihu.
ódička na normálnosti
Jablkům
až mi zčervenáte do úplnýho krásna
načešu vás do košů a budu strašně opatrná
jedno po druhým vyleštím
ve vlčím doupěti
chybíš mi
Ještě si troufám hrnout věci pod koberec
mávnout rukou když se nikdo nedívá
a schody pořád počítám
splývání
splývání
na ústech kostitřas
laškovný nedohled
šeptáme schováni za duchnou v posteli
streptokok
bylo to zvláštní období
nahánění slov
přisávání na jazyku
na roztažených ústech terčíky
vidět jinak
po pěšině šedivých vlasů přeběhl pták
těsně nad uchem vykloval díru
a házel jalovec do tétmy
smrděl vypůjčeným potem
modrý přísavník nad zrcadlem
poslední dobou bývám tichem
a den se rozštípává na tisíc malých zvětšenin
když si pouštím žilou
zírám do té spouště pode mnou
v zamlženým zrcadle
byla staré dítě
v dlaních jí cinkaly prstýnky
příliš velké na hubnoucích prstech
a tak je svázala červenou mašlí
dneska udržím myšlenku asi jako kokršpaněl
ty mouchy letos nějak víc přibraly
sedaj i na víčka
prolítávaj pavučinami a celkově je to divný
je to d i v n ý.
švadlenka Madlenka
Mělas polštářky prstů jemný od prádla
a všech těch látek cizích lidí
vždycky je přinesli přehozený přes ruku
zuli se v předsíni
s krabicí na hlavě
v čekárně vypnuli topení
frázemi jsem zabednila okna tak že neslyším vlak a je mi zima
čekám
tak jo
mlíko, dědek Kobliha a den jako každej druhej
Líbí se mi ten pocit, kdy tě nesu na povrchu
nestarám se o tvý pocity
ani o svý
balancuju někde u stropu mezi pavučinami
na kraji louky vlčích máků dost
Osiřelo pole za domem
dosklízené včera v noci
odpočívá
od kombajnů od řepky od lidí…
stáčírna moštů
Dávám si první kávu a zavírám okno
pár kroků ode mě sesunul sklápeč další várku kamenů
zpomalení dělníci ji rozhrabují k novým obrubníkům
občas si loknou zteplalý limonády…
vzdušný zámky
jednou tě vezmu k horký louce
a projdem spolu déšť a vysvlečem se z kůže
prý se tam každý najde
když zavře oči
sám sobě velký chytrák
svět
nakřáplých hlasů
svěžích tónů
změť chutí
na dobrých cestách...
Tma ujídá nezakryté lůžko
od němých úst zas tíseň padá
je ticho
nevětrané
Kájova schovanka v růžovým županu 1.
na madlech mastičky z netopýra a trocha rezavých šmouh
nikdo je nedrhne
jó, tenkrát, povzdychne tetka s trvalou
to jsem se schody pomalu srostla
natruc uniformám
zlomený hrábě
v očích duha
jsem jako každá druhá
na svalech mušky
klíče navíc
ještě tam pořád visí
v chodbě vedle květináče a není nikdo
kdo by ty věci uklidil
zapomněl
Máchale, Máchale
Viděl jsem těch obrácenejch skleniček asi moc. Pozvolna splývaly do jedný velký, dlouhý. Život zkurvenej. Mezi šmouhami jsem ji zahlídl.
zas jedna báseň bez nápadu
zas jedna báseň bez nápadu
a jestli něco nevykradu
budu si muset cucat z prstu
ztichlý vítr nad Indií
do skal
občas se v dálce zvedne list a zamíří k horám
a mě tak napadá
kolik jich tam teď leží ve skalách
jak z ruky vykládám jim pomíjivej život
experiment
cinknu ti do noty
až půjdeš močálem a dírou v podešvi
zalepím dvě oči
na miskách půl váhy s tváří jak od Muchy
potmě řeka
molům
Lepím kudy chodím
zvykům prožranej kabát
(molům se zachtělo i mých triček)
jepičí
Jepičí
i dnes prší
kdyžjsem tě milovala
býval jsi sušší
plul jsem s rybou
Plul jsem s rybou
uvnitř žábry
tikali jsme
pulzovali…
zkusím znovu
v kapce stínu odemkla jsem
žádné světlo jenom průvan
cítím vodu na Sahaře
pstruhů hejna…
do modřence
Někdo si ustlal v mé hlavě
měl tvé ruce obalené jinovatkou
a oči – kamínky potažené solí
svlékla jsem přebytečné šaty
... a mezi prsty zakousnutý drobky
jsou dny
co rozdmýchávají ohně
rána neotřelá jakoby první z řady
kdy káva voní slastí teplým dotykem (blažeností. )
Ublinknutí aneb díky za každý Mistrovo ráno
Ani jsem dlouho nemusela přemýšlet, na kom si vyzkouším svý první krůčky kritika. Nejsem troškař - na nejoblíbenějším autorovi zdejšího portálu přece, to dá rozum. To by f tom byl čert, aby ze mně nakonec neudělal největší odbornici jeho děl. Třeba si to nakonec hodí sám tak, jak to přeje ostatním…
Jeho tvorbou jsem fascinována od tý doby, co jsem se sem vnutila a tak mu pár jeho říkanek trošku proberu… když může movsar, já můžu taktéž.
komu zvoní hrana...
Když zvoní hrana
dojímám se
tak zatraceně ráda a nejvíc západem slunce
který zachytávám skrz jabloň a skrz oči
abrakadabra s létajícími jaguáry v bílých peřinách
Musíme se zavírat do svých uvozovek
v namleté podobnosti
a kolem dělat kolečko z mouky třikrát tři metry
pak jen abrakadabra
panoptikum
Na holým břiše zase ty hvězdy
a tak si stáhla tričko přes pupík
schovala rodící se tanec a hrábla prsty do vzduchu
byl studenej a olizoval hranu rozpálených paží
v mezipatří
když jsem tě obcházela, sklonil se strop
a zatlačil mě do kolen
po schodech vydrnčely hlasy cizích úst tklivé vibrace
byl cítit prach a byla málem tma
KOŠILELE LEVANDULOVÁ
mám rozečtené knihy
za zubyspolknutýticho
a zbytek chroupu se semínky slunečnic
na prahu rána
dokořán
Na délku paže, víc k sobě nedosáhnu,
ruce mám popletené z proutí,
vodou zbytek přikrývám.
Hrála jsem nebo nehrála,
rukáv na slamáku
Stříhla jsem dvakrát v lemu
a táhla mašle
aby slamák ladil se sukní
dokonce třepení někde v hlavě
z vějíře jeden ohyb
Starý železo, noviny, otlučenej nápis…
S prvním polknutím trochu strachu na patře
a pak už žádný litování.
Mnoholistá,
skoroléto
V podvečer
to vylejzaj ze zdí berušky
řadí se
na nohách bavlnky
pozdější
kupili se beránci
jak načechraný peřiny
a kdybych byla blíž k posteli…
takhle jsem mlčky projížděla kolem benzínky
trpajzlíci aneb život je ďábelsky těžkej
Po střechách skáčou trpaslíci,
rachot až někam za obzor.
Kožený boty, červenou líci…
Cpu se do lednice mezi máslo a okurku a čekám, až ten rachot přejde. Je mi trochu zima, ale to vydržím. Mám praxi z mrazíren.
krajina rozbitých oken
Rozčísla pěšinku na temeni, natáhla packu.
Tu s těmi nestříhanými drápky,
tu olízanou do kůže a hmátla do vzduchoprázdna.
Kosa udávala šepotavé tempo
co po nás zbude?
že je svět divný místo
a občas bolí.
byli jsme dva a měli moře plánů
jak vylepšit jak změnit jak…
Trilobiti
Poetika.
V dnešním světě tržních věcí.
Podrž se mě.
Nasbíráme trilobity a pak si je upečeme.
malej pokec s minulostí
sevřela ústa
šeptla zůstaň
ohnutá záda mezi dveřmi
malý pokec
stáří?
stáří.
jo vržou mi kolena a někdy mám pocit že je slyším
co krok to vrz
až se otáčím po lidech jestli to náhodou taky neslyší
tisíckrát ohřívanej život
venku už všechno řvalo a zrálo
když jsem zastavila čas a navlíkla mu tenkej řetízek
na ulici zkameněla torza včerejšího dne
průvan jen tak lehce pohupoval tělem
na jeden hlt
Stíny se hrnou téměř vysvětlené
poslouchám glazuru
jak tiše praská a přeju si
žhnout do červena
pozor děti na hada
Co to leží na dvorku.
Pepík tahá Barborku.
To je přece hadice,
vylezla z té krabice.
Didgeridoo
Plné ruce
Měli jsme plné ruce, až mě tak kolikrát napadlo, jak se nám do nich všechno vejde, ten svět a všechny ty vůně a věci z něj. Brali jsme si všechno do poslední mrtě jako dravci. Orvat, co to dá. Sebe, druhé.
jmenuju se Julie
Bejvala jsem něčí žena, matka, dcera. Kdo by si to pamatoval. Den, kdy přišli a všechno bylo jinak, změnil život nás všech. Tedy jestli se tohle živoření dá nazvat životem.
světabol
Had
kdybychom měli otevřeně mluvit holými větami
byl bys jen pruh
jenže jsem básník a tak jsi
bláznivej svět
Voda je zase přesolená
jak se tak hrne, sotva dýchám.
Už je mi téměř po kolena,
kotníky líže, tiše vzdychám.
Kamila, která mě tutově jednou zabije
Kamila se vzbudila celá polámaná, včerejšek nebyl zrovna její nejlepší den. Karel zase nadával, že je moc akční a že prý půjde brzy před královnu za ty svoje rejdy. Je naštvaná, protože to myslela dobře, ale Karel je nejchytřejší, ten ví všechno nejlíp. Prej, že si koledujeme, když provokujeme.
naděje
Krotila vodu v měkkých místech,
šeptala rybám o šupinách.
Šeptala dlouze do usnutí…
Pod rukou divnohorké pnutí
neobratná
Nechám si okna dokořán
a do dvora se budu přít
o svý oči a uši,
se všemi duchy,
krásný sousedský vztahy
Už deset let chodíme po vlasti český coby turisti amatéři, přátelé od pracovních stolů a náramně si to užíváme. Tento víkend – směr Děčín – Belvedér. Trošku kopečků, trošku magistra, pár piveček…
Mám skvělou výbavu, úžasný botky, parádní bágl… jsem prostě dokonale připravená turistka.
No jo, ale co je mi platná čupr výbava, když mám debilní sousedy, že jo.
lektvary na smutek
„Slyšíš to. “
„Já nic neslyším, jsem nejspíš hluchá. “
„Jak to, že jsi hluchá. “
„Už mám starý uši asi.
kolik řečí umíš, tolikrát si člověkem
bejvala jsem půlčlověk
fakt takovej ten divnej týpek
kterýmu se všichni vyhejbaj
kde jsou ty časy nádhernýho samotářství klidu a pohody
o ovládání a celkově o houně
Jo, tak o tom bych mohla vyprávět hodiny. Jako třeba nedávno, když mi zprznil nějakej „suchar“ mojí nejskvělejší psychobáseňku na jiným portálu a napsal mi pod ní, že vůbec neví, o co gou a že takových věcí už viděl a blablabla. Tak jsem se jukla na jeho kritiky trošku víc a fakt jsem čuměla jako puk… u jedný říkanky pro děti napsal, že čupr krása, že ho obohatila. Fakt napsal, že ho obohatila.
divnej svět
Paní Divná
Šla pomalu a dívala se na zem. Jednu nohu na chodníku, druhou na silnici. Kdyby jí bylo třináct, nikdo by si jí nevšiml, ale sedmdesátiletá babka byla okamžitě středem pozornosti i toho mladýho podnikatele, co takřka běžel. Zpomalil, podíval se jejím směrem, pak někam do vzduchoprázdna a zase na ni.
o životě lehčeji než včera
přemýšlím o životě,
jak se ty cesty kroutí, spojují a rozdělují,
jak frčí rychleji než čas. Jó, život a čas,
dva nerozluční kamarádi.
až někam do druhýho
včera
Hřmělo jako blázen. Čekala jsem na déšť, páč jsem líná tahat konve s vodou a tahle z nebe je nejlepší. Jen zavřít okna, aby mi nezalili ti nahoře i plovoučku. Ráno vykouknu ven a jupíí, pršelo.
ve vzduchoprázdnu
jsem divnokřídlá
stokrát za den vyškrabuju do zdi
srdceryvný obrysy srdce
a pak se k němu tisknu
někdo se tutově zbláznil nebo já jsem blázen
~~Včera byl blbej den tak akorát na věšení a vlastně poslední dobou je toho nějak už moc a vůbec mě to nebaví a jsem nasraná a někoho bych kopla do zadele nejraděj … no, ale to se nesmí, tak se vypíšu a půjdu zase dělat jak je všechno oukej a život pojede dál a bude mě vláčet sebou, dokud se fakt nenaštvu definitivně a nevymyslím únikovej plán.
Kdysi dávno jsme sjezdili kraj a hledali klidný místečko k žití. V paneláku bylo těsno, jeden soused dvakrát do měsíce vyhazoval z balkónu nepotřebný věci a vykřikoval, že všechny zabije. Druhá sousedka hlídala vietnamský děti a ze šestýho patra je korigovala šílenou fistulí na pískovišti, další běhala po bytě v okovaných botách a tancovala za doprovodu Michala Davida… prostě jsme byli unavení z některých lidí a domeček někde na okraji vesnice by bodl.
s pochytanou vůní křížal
strkala jí do pusy křížaly z nastrouhaných jablek
žvejkala aby se zavděčila hedvábným rukám
co milosrdně hladívaly
a vlásky třepetavě letěly za nima jako motýlci
tyhle věci sklízím vždycky zjara
na půdě v prachu lehávaly paže poledního slunka
jiskřily na starých knihách a shazovaly zimu po kilech
tam jsem tě zase našla
v pruhovaný záložce s roztřepanými konci
bludička
… a soudná noc je zase krátká,
dosáhne jenom k zádveří.
Vyčistí boty. Zavře vrátka,
že přijde znovu, nevěřím.
hnízdo zvláštních zbytečností
Strach vždycky najde místo
v přeplněné tramvaji mezi ty dva
co šeptají a tisknou ruce jeden druhému
už se jim mísí do hovoru
o stromech nevím vůbec nic
ústa jsem měla zavřená
jen očima vypouštěla páru slepených odžitků
a tisíc malých permoníků klouzalo po tvých pažích
do trávy
intimní maratón
Spasily nás
útěky z naznačených míst
jako by byly nestačily dotvořit nachystaný věci
maratón vprostřed léta
tam kde se řeka plaší
v dlaních mi přebývají hřeby
a jak je tak tluču napadaj mě šílenosti
měla jsem se víc malovat
pak bych možná spadla někam do klína
je pozdní večer první máj
Je pozdní večer první máj.
Kostlivci ve skříních se řaděj do dvojstupů, v rukou mávátka.
Zpozdilej pijan levných vín čůrá na vítací rampu
a Máchovi šedivej Holub kadí přesně tam,
otisky na klice
Než dovyprávím,
doklouzaj nohy do modravých sítí okna,
přes parapet a pak dál až po kotníky
protečou z divných příběhů.
před výdutí
Ach marnost nad marnost při tom nasypávání
do podobných míst.
Jak se tenčí stěny našich dobrých úmyslů,
bobtnaj k prasknutí.
s bezbarvou včelou na rameni
v rohu okna osiřelo hnízdo
čekala jsem rozpačitá ještě pár dnů
s bezbarvou včelou na rameni
střídala zimu s létem
už je to tu zas
Klíšťata
Ještě tu zrána voní máta
a pára od pusy se stáčí za ucho.
Je vražedný ticho, ani vlak, ani auto.
bacha na úplněk
Jsem řízlá modlitbou a taky prokletím,
občas se po nebi zvečera proletím.
Snídávám žížaly, obědvám šakaly,
stádo krav uhranu a studně zakalím.
z desatera
Až se zvednu,
budu v tvý hlavě prorostlá víc jak popínavka
s dravčí urputností.
Prodrápu se až k amygdale a zmáčknu.
Stázka
Toho roku náš ořech vypustil jen pár lístků. Na konci každého se udělala malá rulička, která zhnědla. Stál na zahradě jako boží dopuštění. Babička Ludmila chodila každé ráno ven jen ve starých pantoflích.
v podhradí šmíra
Ptáš se mě kolik zaplatím
za požár uvnitř skály.
Všechno. Nic mezi tím.
Chceš doutnat, já zas pálit,
nána na entou
Jsem ryba co hlasy polyká
už dávno z tebe nevzlykám
ani se v noci neztrácím
jen mi tak trochu fičí na maják
Zrnění
„Jsi tam. “ ztichlou místností to trochu zašumělo. Počítač zablikal. Potáhl jsem si z cigarety, odložil ji na popelník a znovu ťuknul do klávesnice.
o volnosti krátce
Zaříz si naši lásku věrnou
Za stodolou s děvkou jednou
Maruna z chlíva to byla
co si chlupy neholila
když chcete mít doma draka
Jsem velice dobrá hospodyňka. Vařím každej den. Peču obden a barák smejčím furt, někdy i v noci. To když mě vzbudí nutkání, kterýmu podlehnu a jdu třeba vycídit koupelnu.
madeinexclusiv
~~Je mi smutno
hipies vymřeli
a z bilboardu od justprint na mě čumí nějakej pazdrát
kyne blahosklonně autům na magistrále