Dívám

A díval jsem se na sníh 
jež padal na ramena domů 
a tál ti na límci pak 
studilas  
všude kam jsem dohlédl 
a červená jablka ve tvářích
jež jsi mi přinesla z venku 
byla sladká jako nikdy
a hořká jako pokaždé 
když si uvědomujeme tmu našich náručí 
a ty stále čistá jako zima 
mi nabízíš všechna ze svých těl  
jedno, nad nímž Bůh zavírá oči
a druhé, v němž jsme
a v očích nemáš nic než malé krajinky
z pohlednic těch dob, jichž jsme děti 
nebo mrtví 
když nahoře, dole a v nás je bílá 
jíž jsou mi do října až, jen meandry tvých boků
jež objímal jsem řekou svého mlčení
a přešel ústy bez břehů 
až k mlze do níž se oblékáš 
já, jenž ti bývám za podzim, abys měla koho obejmout
a v tmavém jako loučení, u nichž jsem nebyl
jsou zase ptáci z Père-Lachaise, jež přilétají, když je čas 
zapálit lampy a nazýváme je večer
který je dlouhý jako čekání na ticho po posledním metru      
hluboký jako tvé oční stíny  
a sladký jak klín