Cena hrdinství

30.10.

P. F.

               Cesta domů. V podzimním večeru pozoruji různé vůně. Smog velkoměsta se míchá s vůní hnijícího listí. Je chladno. Tma šálí zrak. Cítím vítr. Má černé úmysly. Snaží se mne uškrtit na mojí šále. Slabý soupeř. Blikající pouliční lampa chce dodat místu hororovou atmosféru. Přemlouvám se. Zas tak hrozivé to tu není. Určitě ne.

               Zděšený výkřik. Ženský hlas. Instinktivně přivřu oči. Vím, odkud to šlo, ale nechci se přiblížit. Nakonec musím. Zvědavost… Nakouknu za roh do tajemna. Strašidelný obraz.

                Úzká, průchozí ulička mezi dvěma činžovními domy. Je rovná, ale vypadá klikatě kvůli kontejnerům, které jsou v ní rozestavěné. Světlo sem proniká jen díky oknům v prvních patrech domů. Nikdo se však nemá k tomu je otevřít. Hned za prvním kontejnerem se sápe chlap na ženu.

                Má vysněná situace. Zachráním ji. Ona se do mne zamiluje, já do ní. Vezmeme se. A dokud nás smrt nerozdělí… Jenže jak svést boj s tím mužem? Klepou se mi ruce. Tohle nemůžu. Chci utéct. Odvahu mi nakonec dodá kus dřeva opřený o roh domu. Popadnu meč a vydám se na křížovou výpravu.

                Rozběh. S řevem přetáhnu útočníka přes záda. Nemám pocit, že by ho to bolelo. Můj výpad musel vypadat spíš komicky, než chrabře. Ale určitě jsem ho překvapil. Nechal oběť obětí a utekl.

                „Díky. Moc díky. Nevím, co bych bez vás dělala.“

                „To nestojí za řeč. Nemusíte mi vykat. Jsem Josef,“ podávám jí ruku.

                Ona ji přijme. „Díky Pepo. Jsem Káťa.“

                „Chceš doprovodit?“

                „Bylo by to super.“ Na to, co zrovna prožila, nevypadá moc vystrašeně. Sympatické.

               Dáme se na cestu. Je mladá. Má hnědé vlasy, sahající do půli zad. V kulatém obličeji vynikají velké zelené oči. Na bílé pleti kontrastuje napudrovaný nosík, pod kterým se vyjímá roztomilá pusinka. Kabát s kožíškem zahřívá její malé tělíčko. Má zvláštní kouzlo. Vypadá tak křehce a přitom tak silně. Dokonalé stvoření.

               Přicházíme k domu. Pozoruji, jak vkládá klíč do zámku. Čekám, jak dopadne tohle dějství. „Nechceš si dát skleničku?“ Přikývnu. Dopadlo dobře.

               Jdeme po schodech. „Nefunguje světlo,“ ozve se a chytne mne za ruku. Vzrušující. Jsem slepec a dávám jí svou důvěru. Pak se ocitám v jejím bytě. „Počkej tady.“ Usedám na rudou pohovku. Trpělivě vyčkávám.

               Přichází. Je bosa. Na nohou má černé krajkované punčochy. Dlouhá linka na nich mne dovede až k černé sukýnce. Nad tou se vyjímá krémová blůzka. Dává vyniknout jejím přednostem. S úsměvem mi podává sklenku a svou nastavuje k přiťuknutí. Připíjíme. Chci se s ní líbat. Nakláníme se k sobě. Svět se začíná motat. Ztrácím vědomí.

               Probudím se. Kolik je? Prázdné zápěstí. To je tak těžké si obléknout hodinky? Je mi zima. Koukám na svou postel z odpadků. Smrdím. Bolí mě hlava. Pil jsem? Nic z večera si nepamatuju. A tamto… sen. Musím si zavolat taxík.

                Marně sahám do kapsy. Asi jsem mobil nechal doma. Záchrana! Telefonní budka. Dojdu k ní. Šahám pro peněženku. Není tam. V odrazu skla budky si všímám obtisknuté rtěnky na mém krku. Dochází mi to. Tohle nebyl sen. Ta mrcha…

---