Na hlavu

Máma vždycky s oblibou říkávala, že všichni členové naší rodiny jsou na hlavu. Kdykoliv jsme přišli z návštěvy u tátových rodičů, řekla v předsíni své obvyklé: „Tam už nikdy nejdu! Jsou to blázni!“a já se na to pokaždé těšila. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se mi zkrátka líbilo, když pomlouvala svou tchýni a tchána a ani se neobtěžovala to dělat za tátovými zády. Řekla to hezky nahlas přímo před ním jakoby nic. A bylo jasné, že jí to samé probíhalo hlavou celou návštěvu, kdy se babička stále dokola ptala, jestli si někdo dá kávu a jak se všichni pořád máme a děda vyprávěl historky ze studentských let. Musím ovšem podotknout, že jsem nikdy nezažila, aby se k nim chovala neslušně. Klidně i pětkrát babičce stále stejně mile odpověděla, že kávu si opravdu nedá, smála se dědovým vtipům a mnohdy dost neuvěřitelným a zjevně dost přikrášleným příhodám.

Táta jí obyčejně otráveně odpovídal buď „Prosím tě, to říkáš pořád, víš přece moc dobře, že tam zase půjdeme…“ a nebo „Ale prosím tě, uvidíme, jak budeme vypadat my v jejich věku!“ a máma se nehádala a myslela si svoje. Jen pak vždy ještě polohlasem (když si myslela, že ji nikdo neslyší) dodávala: „Celá naše rodina je na hlavu!“

 

Když mi bylo asi deset let, hrozně jsem se začala bát, že jednou taky budu „na hlavu“. Nebo možná už jsem a jenom o tom nevím. Když je to v rodině, jak tvrdí vždycky máma, co když mám smůlu a zdědila jsem to? Člověk nikdy neví. Nevěděla jsem, jak se nemoc „být na hlavu“ projevuje a dost jsem se trápila. Je proti tomu vůbec lék? Možná ne, protože by s tím jinak někdo z naší rodiny něco dělal.

Ve škole jsem tehdy moc nevynikala, což jen potvrzovalo moje obavy. Snažila jsem se tedy alespoň vypadat, že jsem chytrá, když už to nebyla pravda. Kdykoliv jsem slyšela nějaké cizí slovo, které se mi líbilo, začala jsem ho ihned používat. Většinou jsem ale vůbec netušila, co znamená. Vznikaly tak naprosto nesmyslné věty složené jen z cizích (a většinou navíc ještě hodně zkomolených) slov, které mou rodinu spíš bavily, než aby dokazovaly mou inteligenci. Rodiče mi jednou dokonce řekli, ať něco řeknu babičce a dědovi. Oni se pak smáli, hladili mě po hlavě a říkali „Lucie, ty jsi ale číslo!“ a mně najednou došlo, že zřejmě říkám hlouposti a oni se tím baví. A v tu chvíli jsem si v duchu řekla: Jen počkejte! Jednou budu strašně chytrá a tohohle budete litovat, to budete koukat…

 

Bohužel mi to moc nevycházelo, zůstávala jsem i nadále pouze průměrnou žákyní a v ničem jsem nevynikala. Na rozdíl od mojí starší sestry Alenky. Byla o pět let starší a v té době mě ještě moc nebrala. Byla jsem pro ni jen otravná mladší sestřička, co umí jenom říkat hlouposti a všichni se tomu bůhvíproč smějí. Rozumět jsme si začaly až později. Vždycky ráda četla a já ji při tom v dětství zase ráda rušila. Když se učila, pořád jsem za ní chodila, aby si se mnou hrála. To vedlo až k tomu, že si od rodičů vyžádala klíč od svého pokoje, aby se mohla zamykat. Přede mnou! A tak jsem místo toho bouchala míčem o stěnu mezi našimi pokoji. Jen tak, z legrace. Vůbec mi nedošlo, že by ji to mohlo rušit, přísahala jsem to tak i rodičům, ale nevěřili mi, takže po nějaké době jsem musela nechat i této činnosti.

Alenku mi odjakživa dávali za příklad. Nejenom rodiče, ale i prarodiče a vlastně celá naše rodina. Ale když se teď zamýšlím, nevím, proč jsem vlastně všechny výtky brala vážně, když jsem měla pocit, že všichni z naší rodiny jsou „na hlavu“... Bylo to stále samé „No páni, Alenka má na vysvědčení jen jednu dvojku a jinak samé jedničky! A to je v deváté třídě!“ nebo „No páni, Alenka bude dělat zkoušky na gymnázium!“ nebo „No páni, Alenka se dostala na gymnázium! Ta je ale chytrá!“

To je toho, říkala jsem si. Já se taky dostanu na gymnázium, však uvidíte! Nikdy jsem se ale neodvážila říct tohle nahlas. Věděla jsem totiž moc dobře, co by následovalo, kdybych to vyslovila. Zle by se na mě podívali a řekli by něco jako: „No teda, Lucie...“ Odjakživa mi všichni říkali Lucie. Prostě Lucie. Lucie. Upřímně řečeno si vážně nepamatuji, že by mi někdo aspoň jedinkrát řekl třeba Lucinko. Možná leda když jsem byla ještě roztomilé dítko v kočárku a ještě nebylo všem jasné, co ze mě vyroste. A nebo omylem. A nebo mi tak možná řekl někdo cizí. Ne že bych o to nějak zvlášť stála. Lucie i Lucinka mi znělo stejně hrozně, svoje jméno jsem odjakživa nesnášela.

Ale prostě mi to nepřišlo spravedlivé. Alence se neříkalo jinak než Alenka. Aby někdo řekl Aleno, musela by zřejmě udělat něco hodně špatného. Třeba podpálit dům. Asi by jí řekli: „Aleno, tys podpálila barák?!“ nebo „Aleno, jak to, že jsi podpálila barák?!“, ale hned vzápětí by se pravděpodobně dojatě otočili na mě se slzami v očích a se slovy: „Koukni se, Lucie, jak krásně Alenka podpálila barák! Jsme na ni tak hrdí… Je zkrátka výjimečná. Tak nadaná...“ Já bych taky přece zvládla podpálit dům, to je toho. Nechci, aby to vyznělo, že bych snad Alenku neměla ráda. Ani já jsem jí nikdy neřekla jinak a vždycky jsem ji měla hodně ráda. Byla odjakživa můj vzor.

 

Ke čtrnáctým narozeninám jsem dostala první rádio. Svoje vlastní rádio! Alenka se v tu dobu naneštěstí zrovna chystala na maturitu a já ji tak po třech letech znovu přiváděla k šílenství. Tentokrát ne bušením do zdi, ale hlasitou hudbou a „dupáním“ (tak to říkali rodiče, já to pyšně nazývala tancem). Maturitu udělala s vyznamenáním a dostala se na vysokou školu. A tak jsem znovu slýchala „No páni, Alenka má vyznamenání!“ a „No páni, Alenka se dostala na vysokou školu!“, ale tentokrát jsem ji obdivovala i já, že to zvládla. I když ne že bych snad čekala opak. Bydlela na koleji, její vysoká škola ve vedlejším městě. Domů sice jezdila celkem často, ale mně doma scházela. Všechno bylo najednou jiné.

 

V deváté třídě jsem na konci roku nebyla tak úspěšná, jako byla ona. Ale nebylo to tak strašné. Jen jedna trojka z matematiky a nějaké dvojky. A jak jsem slíbila (sobě i své rodině, i když jen v duchu), dostala jsem se na gymnázium. Byla jsem šťastná, když jsem se dozvěděla, že jsem udělala zkoušky. Nebyla to ale taková senzace, jako když je udělala před lety Alenka. Prarodiče mě například jen pohladili po hlavě a řekli mi, že je dobře, že jdu v jejích stopách.

„Máš štěstí, že máš takovou sestru…“ řekla mi zase teta. To mi radost trochu zkazilo. Ale po mámině vzoru jsem si myslela, co jsem chtěla. Nahlas jsem pouze všem děkovala a mile se usmívala.

Na gymnáziu se mi moc líbilo. Našla jsem si pár nových kamarádek a ve škole mi to celkem šlo. Ale protože jsem chodila na stejné, jako předtím Alenka, nevyhnula jsem srovnávání ani při samotném vyučování („Jak to, že ti tohle nejde? Tvá sestra s matematikou neměla potíže!“), což mě občas přivádělo skoro až k šílenství.

Když jsem přinesla špatnou známku, viděla jsem v očích rodičů zklamání. Ale já byla vždy ještě víc zklamaná, než vůbec mohli být oni. Bylo mi totiž nanic, když jsem si uvědomila, že by mě se sestrou mohli srovnávat celý život. Co když to takhle opravdu bude pořád? Co když nic, co udělám, nebude dobře a všichni mi budou připomínat, že Alenka by našla lepší určitě udělala lépe? Skoro celé dětství jsem vlastně řešila jen tohle a trápila se. Ale vůbec nikdo si to neuvědomoval.

Jediný předmět, ve kterém jsem byla lepší, než Alenka, byla výtvarná výchova. Nebo jsem alespoň měla ten pocit. Profesorka, která nás na ni měla, mi totiž jednou řekla něco, co mě ohromilo: „Řeknu ti, Lucko, učila jsem i tvoji sestru Alenu a tak nádherně jako ty kreslit opravdu neuměla!“

Těžko říct, jestli to myslela vážně, nebo mě jen chtěla trochu povzbudit, ale jsou hned tři důvody, proč jsem si ji ihned oblíbila. Za prvé už na samotné oslovení „Lucko“ jsem nebyla zvyklá, za druhé o Alence mluvila jako o Aleně a za třetí šlo o velice zajímavou informaci. Možná opravdu umím lépe kreslit. A tak jsem od té chvíle nedělala skoro nic jiného. Nevím, jestli dobře, ale hlavní bylo, že jsem kreslila s radostí. Na víkendy jsem občas chodila k prarodičům, protože jsem tam měla na obrázky větší klid. Taky jsem si vždycky hezky popovídala s babičkou. Když si vzpomenu na první ročník gymnázia, vybavím si kreslení, povídání s ní a její kakao, které mi vždy udělala. V průběhu školního roku jsem také postupně přestala řešit Alenku a to srovnávání. Už mi to začalo být jedno.

V druhém ročníku nastal naprostý zvrat. Jako bych do školy po prázdninách přišla chytřejší, než jsem z ní odešla. Měla jsem lepší známky a také mě to začalo víc bavit. Fascinovala mě chemie, kterou jsem předtím skoro nesnášela. A pomalu jsem se stávala rodinným miláčkem. Ne že by mě předtím neměli rádi a když se ze mě vyklubala celkem chytrá osoba, náhle jako by mě zbožňovali. Já se ale mezi nimi cítila jinak.

Po maturitě (kterou jsem složila s vyznamenáním a byla jsem za to na sebe pyšná) jsem šla na medicínu a stala se ze mě doktorka.

 

Další návštěva u babičky a dědy. Jak já se sem vždycky těším....

Čas letí. Nemůžu si pomoct, na chvíli přestávám vnímat hovor okolo sebe („To je dobře, Alenko, že ses na nás přijela podívat. A jak je v Praze?“ „Pořád stejně, babi…“) a trochu sentimentálně vzpomínám, jak mi tady asi před patnácti (nebo šestnácti?) lety rodiče řekli: „Lucie, řekni babičce a dědečkovi to, co jsi říkala nám. Určitě se jim to bude moc líbit!“ a jak jsem se chvíli poté zařekla, že budu chytrá. Usmívám se.

Přicházíme s rodiči domů. Máma se v předsíni zouvá a svléká si kabát. Pak říká: „Už tam nikdy nejdu, jsou to blázni!“, ale my víme, že nic z toho nemyslí vážně a říká to jen z legrace. Už před dost dlouhou dobou se z toho spíš něco jako náš rituál, který moc dobře známe a vždy se na něj těšíme. Já se vlastně těšila odjakživa. Táta to samozřejmě ví také a tak odpovídá: „Prosím tě, uvidíme, jak budeme vypadat my v jejich věku!“

A máma nezapomene jako vždycky dodat: „Celá naše rodina je na hlavu!“ Pak se ale usměje, mrká na mě a na Alenku a dodává: „Teda… skoro celá!“

---