Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se57. SUPERKOULE - radost - dílo č. 7
Autor
soutěž KOULE
dát radost
Koncem března se ještě teplota motala jen tak nad nulou, ale už mi to nedalo a musil jsem vyrazit – podívat se na zimní škody v zahradě. Nemám totiž - jako šťastlivci - zahradu u domu (jak taky – u paneláku, že?), ale v asi čtyři kilometry vzdálené obci, na jihovýchodním, dosti prudkém svahu nad labským údolím. Je tam mezi stromy výhled do krajiny, který nikdy nezevšední: nalevo žernosecké vinice, před sebou Máchův Radobýl, trochu vpravo pod obzorem lovosickou chemičku, která v té vzdálenosti neruší umělecký dojem okolní scenerie. Odtud vpravo je vidět Windsor, lovecký zámeček – spíš jeho zříceninu, ještě více vpravo na samém kraji zorného pole Hazmburk a před ním mlhavé, trochu zanikající v krajině siluety výrobní věže a komínů čížkovické cementárny. Od Radobýlu až k Hazmburku a pak i dál vpravo, kam už ze zahrady nevidím, se táhne nízký hřeben mezi údolím Labe a údolím Ohře.
Vystoupím z auta a už se těším na ten pohled, při stoupání na příkré přístupové cestě si při funění (už jsem holt starý suk) snažím ten pohled už dopředu vybavit z paměti. Cesta je kusá, i v létě málo frekventovaná a teď – jen já. Vlastně já a pár mladých lidí, kteří se zřejmě velice úspěšně zahřívali navzájem v takovém koutku mezi ploty a stěnou elektrorozvaděče, kam vítr nefoukal a kam bylo vidět jen ve chvíli, kdy člověk přistoupil k zamčeným vratům do zahrádkářské osady. Vůbec, ale vůbec ze mne nebyli nadšení – přesto pozdravili a snažili se vypadat, jako že si tu opakují matematiku. Z jejich červených obličejů a trochu vyvalených očí však bylo zřejmé, že to spíš bylo něco z biologie…
Dobrý den – odpovídám – vydržte: jen se na něco mrknu a hned jsem pryč… napětí povolilo… dodávám - snad pět minut. Původně jsem chtěl zůstat aspoň hodinu. Jenže nějak se mi vybavilo mládí vlastní se všemi potížemi a starostmi toho věku a už po třech minutách odcházel před (zdálo se mi) vděčnými zraky těch dvou.
Najednou mne napadlo: Podívejte, mládeži - na té zahradě je dřevěná chata. Nedá se vytopit, ale je tam o deset stupňů víc, než tady… až budete odcházet – zamknout chatu, zamknout zahradu a klíče pověste na hřebík zevnitř… jo – a nemusí tam být větší binec, než teď. Otevřené pusy a snad potom i potěšený výraz jsem téměř už ani neviděl…
Druhý den pršelo, takže až ten třetí jsem – asi spíš proto, abych se podíval na následky své slabosti - opět zajel k zahradě.
Páni! nejen že bylo vše, jak jsem si přál, ale v celé chatě bylo uklizeno tak, že jsem se musil jít podívat, jestli jsem omylem nevlezl někam jinam. Navíc ještě byla pověšena záclona, kterou jsme na podzim sundali a na stole ubrus, na něm láhev od Coca Coly s kdesi nalezenými bílými květy – snad bledulemi. Umyté hrnky seřazené na poličce, ustláno – no nebudu to celé popisovat; byl jsem rád, že jsem to gesto udělal, protože až teď mi došlo, jakou radost jsem udělal těm dvěma zamilovaným…
5 názorů
Asi bych na tenhle příběh zapomněl. Napsal jsem ho už před sedmi léty. Připomněl jsem si ho proto, že ti dva se vzali a bydlí v přízemním bytě ve vedlejším domě... Mám pocit, že si mne ani nepamatují (:-D
Díky všem, co mi dali jednu do souhvězdí Oldjerrion (:-D
Tesí mne, ze ve tvé chatce
láska i úklid probehly hladce.
Hezký zázitek, skoda ze jsem nebyl ten mladík.
Tak to se ti opravdu povedlo
myslím tím udělat radost těm mladým lidem
a i když to zní v dnešní době trochu neuvěřitelně
je to radost především
až do rána pro tebe...
OuJééé !