Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Chodníky bez názvu

08. 11. 2012
2
2
471
Autor
Johajda

Když jsem dnes po pěti hodinách a pěti tiskárnách opouštěla tu poslední z nich, zase jsem v sobě pocítila pustotu (nebo to byla naopak přehlcenost?). Slyšela jsem sama sebe, jak potichu a vlastně nahlas naštvaně říkám „mojí práci mi laskavě nekritizujte, jestli mi to tu vytisknout nechcete, jdu pryč,...kvokvokvo...“ a zároveň už to bylo jako ozvěna něčeho, co bouchalo v mojí hlavě uvnitř, a teď, cestou k metru, to jen bez povšimnutí doutná skrz zuby. Koukám přitom na popraskanej chodník a hlavou mi běží myšlenka o tom, jaké jsou chodníky v Praze a jaké v Ústí nad Labem. Jsem mimo.

        A ztracená mezi všemi „těmi charaktery“: Radši mi posílejte maily nebo telefonicky, ale raději ty ímejly. A prosimvás hodně předem! Tohle nejde. To jste si teda vymyslela pitomost. Co vás tam učej na tý škole? A dobrý logo jako udělat umíte, když ani nevíte, že na bé jedničku vám nikdo nic oboustraně nevytiskne?! A ještě lesklý povrch! No to je už úplná blbost. Já bych Vás z tý školy vyhodil.

        Malebné zlo. A pak ještě hluboký výdech a mlasknutí. Tak mluvil jeden pán na rádoby zábavném večírku o bukolické architektuře ústeckého kraje. Zas jsem si vzpomněla na ty chodníky. Když jdu v Ústí, kamkoli, koukám do země. Poeta by řekl, že je to neschopností dál vstřebávat do duše ono malebné zlo. Důvod je poněkud prostší. Zakopla bych a spadla při nejlepším do kaluže nebo do bláta.

        Tím, že se dívám pod nohy, poznávám Ústí skoro z dětské perspektivy. Pamatuji si, že můj dětský svět byl protkán nesčetným množstvím - asi deseti - cest. Znala jsem z nich každou píď. Tu vyrůstal z asfaltu kořen, tu byla v šedivé hmotě obtisknutá podrážka, asi z nějakého parného letního dne, a onde byly vylámané dlažební kostky do roztodivného obrazce, který se na mě už z dálky šklebil. Navzájem jsme o sobě věděli a možná se na sebe i těšili. Sem tam se ale objevilo něco, co na trase nikdy neleželo, nepatřilo k ní, ale při pravidelné ranní cestě se tajemně zjevilo. Vytržení z rutiny, z doslova zaběhaných kolejí. Třeba na kraji cestičky ležel hopík. Nebo blyštivá koruna! V trubce zábradlí na mě syčela zastrčená jízdenka do jiného světa a v okapu křičelo o pomoc prázdné umělohmotné pouzdro na náboje z kuličkové pistole.

        A co je to teda za místo, kde člověk dítěti místo pokladu, čtyřlístku na životní cestě do školky, podstrčí použitý kondom nebo vložku? Já to místo znám, chodím a dívám se na zem. Malebné zlo mě zmáhá, chodníky jsou křivé a děravé, plné hnoje. Být v tomhle světě postiženým člověkem, zůstat zemi blíž, jako dítě, mít nespočetné množství cest do práce - asi dvě - a dívat se na zem.

        Co je to teda za svět, kde se chytří o svou chytrost bojí a ti ostatní to druhé zadarmo rozdávají?

        A ti kamarádi, ti mě taky štvou. Jsem unavená z neustálého seznamování. Kéž by si každý uvědomoval tu ohromnou investici, kterou do sebe při seznámení vkládáme. Kéž bychom se k sobě chovali hezky. Nejsem asociál, jen se mi někdy klepou ruce, když mám jít do obchodu něco vyřídit. Je to podzimem a tmou.  Nedostatkem pohybu. Mezikroky v počítači při ukládání souborů. Čekáním, než se složka stáhne na flashku a zmizí.


2 názory

Johajda
12. 11. 2012
Dát tip

StvN, pravdu máš!


StvN
10. 11. 2012
Dát tip

Úvod mě zaujal. Od toho odstavce, kde popisuješ ty chodníky podlě mě scházíš na scestí, tam mě to přestalo bavit. Takový ten trochu melancholicky nakvašený pohled se mění v piplání se sama v sobě, trochu cítím něco jako ukřivděnost, což je podle mě pro text škoda.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru