Chodníky bez názvu

Když jsem dnes po pěti hodinách a pěti tiskárnách opouštěla tu poslední z nich, zase jsem v sobě pocítila pustotu (nebo to byla naopak přehlcenost?). Slyšela jsem sama sebe, jak potichu a vlastně nahlas naštvaně říkám „mojí práci mi laskavě nekritizujte, jestli mi to tu vytisknout nechcete, jdu pryč,...kvokvokvo...“ a zároveň už to bylo jako ozvěna něčeho, co bouchalo v mojí hlavě uvnitř, a teď, cestou k metru, to jen bez povšimnutí doutná skrz zuby. Koukám přitom na popraskanej chodník a hlavou mi běží myšlenka o tom, jaké jsou chodníky v Praze a jaké v Ústí nad Labem. Jsem mimo.

        A ztracená mezi všemi „těmi charaktery“: Radši mi posílejte maily nebo telefonicky, ale raději ty ímejly. A prosimvás hodně předem! Tohle nejde. To jste si teda vymyslela pitomost. Co vás tam učej na tý škole? A dobrý logo jako udělat umíte, když ani nevíte, že na bé jedničku vám nikdo nic oboustraně nevytiskne?! A ještě lesklý povrch! No to je už úplná blbost. Já bych Vás z tý školy vyhodil.

        Malebné zlo. A pak ještě hluboký výdech a mlasknutí. Tak mluvil jeden pán na rádoby zábavném večírku o bukolické architektuře ústeckého kraje. Zas jsem si vzpomněla na ty chodníky. Když jdu v Ústí, kamkoli, koukám do země. Poeta by řekl, že je to neschopností dál vstřebávat do duše ono malebné zlo. Důvod je poněkud prostší. Zakopla bych a spadla při nejlepším do kaluže nebo do bláta.

        Tím, že se dívám pod nohy, poznávám Ústí skoro z dětské perspektivy. Pamatuji si, že můj dětský svět byl protkán nesčetným množstvím - asi deseti - cest. Znala jsem z nich každou píď. Tu vyrůstal z asfaltu kořen, tu byla v šedivé hmotě obtisknutá podrážka, asi z nějakého parného letního dne, a onde byly vylámané dlažební kostky do roztodivného obrazce, který se na mě už z dálky šklebil. Navzájem jsme o sobě věděli a možná se na sebe i těšili. Sem tam se ale objevilo něco, co na trase nikdy neleželo, nepatřilo k ní, ale při pravidelné ranní cestě se tajemně zjevilo. Vytržení z rutiny, z doslova zaběhaných kolejí. Třeba na kraji cestičky ležel hopík. Nebo blyštivá koruna! V trubce zábradlí na mě syčela zastrčená jízdenka do jiného světa a v okapu křičelo o pomoc prázdné umělohmotné pouzdro na náboje z kuličkové pistole.

        A co je to teda za místo, kde člověk dítěti místo pokladu, čtyřlístku na životní cestě do školky, podstrčí použitý kondom nebo vložku? Já to místo znám, chodím a dívám se na zem. Malebné zlo mě zmáhá, chodníky jsou křivé a děravé, plné hnoje. Být v tomhle světě postiženým člověkem, zůstat zemi blíž, jako dítě, mít nespočetné množství cest do práce - asi dvě - a dívat se na zem.

        Co je to teda za svět, kde se chytří o svou chytrost bojí a ti ostatní to druhé zadarmo rozdávají?

        A ti kamarádi, ti mě taky štvou. Jsem unavená z neustálého seznamování. Kéž by si každý uvědomoval tu ohromnou investici, kterou do sebe při seznámení vkládáme. Kéž bychom se k sobě chovali hezky. Nejsem asociál, jen se mi někdy klepou ruce, když mám jít do obchodu něco vyřídit. Je to podzimem a tmou.  Nedostatkem pohybu. Mezikroky v počítači při ukládání souborů. Čekáním, než se složka stáhne na flashku a zmizí.