Audiovisuální klenot aneb recenze čtení Poezie v Blaze I, 6.11.

V rámci festivalu Den poezie (který netrvá pouze jeden den, a chvála bohům za to) se konal v pražské hospůdce Blaze první večer z plánované série Poezie v Blaze, který připravují lidé kolem severočeského literárního občasníku H_aluze. Že se jedná o první večer pravidelné šňůry je radostná zpráva, neboť večer patřil rozhodně k tomu skvělému z čteného verše, na co lze v našich končinách zajít.

Už při příchodu do žižkovské hospůdky na úpatí Vítkova jsem měl dobrý pocit: Příjemný interiér, pivo z lokálního pivovaru, žádná zvuková kulisa. V místnosti pro čtení pódium, na kterém byla židle se stolem, lampička a mikrofon. Mixážní pult. Meotar. Promítačka. A vzadu - tomu už jsem málem nechtěl ani věřit - účinkující dolaďující detaily.

Jaký kontrast vůči tomu, co se několik dní před tím odehrávalo v Café V lese na čtení z básní Zbyňka Hejdy, na které ani recenzi psát nebudu, protože začalo o půl hodiny dřív, než bylo fixou psáno na okně kavárny a kde si různí přednašeči poezie přehazovali chudáka starého básníka natolik anarchisticky, až dokonce došlo k tomu, že byla jedna báseň čtena podruhé během třiceti minut. Raději o Blaze.

Malý prostor se naplnil a po úvodu moderátorky večera Alice Prajzentové vystoupil první básník, redaktor H_aluze Tomáš Čada. Za doprovodu kytary Katky Šarközy četl slušivým přednesem své básně: Venkovské, vracející se k motivům prarodičů, ale i deziluzivně velkoměstské, jako byla i závěrečná vánoční, která se rozhodně neschovala ani na minutku do nějakých klišé, jak bývá zvykem a nebezpečím. Čada patří k těm, kteří se nepotřebují schovávat za enigmu lyrického subjektu, ale přece svou přímou výpověď neobětují na oltář provokace a "angažovanosti".

Nazvučení bylo dobré, bylo rozumět, jen občas mi přišla kytara příliš deroucí se dopředu. Ne, že by Šarközy Čadu přehlušovala, ale její hra byla někdy tak málo podkresová (nebo prostě tak dobrá?), že jsem měl tendenci soustředit se spíš na ni a verše nechat prostě plynout v pozadí. Což je u Čady škoda.

Oba dva se ale nepotřebovali brát vážně a když báseň Úplně zbytečně přerušilo vyzvánění něčího mobilu, udělali se vší samozřejmostí krátkou pomlku a vrátili se zpátky. Čada se napil piva a Šarközy zkusila zahrát vyzvánění na kytaru. V tu chvíli zavládlo úplně jiné plynutí času, cítil jsem, jak přesně je odměřován, když v něm opadá napětí vyvolané přerušením, a nit od znova počaté básně byla navázána přesně v moment, kdy měla být, zanechávajíc dojem bez jizev.

Dalším bodem programu byly verše Viktorie Rybákové, která ovšem na čtení nejezdí, a tak se recitace ujal Tomáš Míka. Básně byly především z její summy sbírek Bílá růže na střence noci. K tomu tvořily doprovod meotarové projekce ilustrací její knihy Jádro pudla v mrtvé kočce.

Rybáková, nomen omen, se často ve svých básních i ilustracích zabývá vodou, mořem, rybami... a ženstvím. Její sarkasmus a zneklidňující surrealistické šlehy (promítané obrázky byly většinou na motivy do nich vlepených bizarních titulků novinových článků) vyvolávaly ve čtenářích mnohdy veselí, došlo i na running joke s pískajícím mikrofonem, který se poprvé ozval, když vystupoval v básni jakýsi "myšák". Chvíli jsem přemýšlel, jestli se atmosféra nezvrhla, ale vždyť to byla nakonec sama díla, která vzbudila nervózní smích, umění fungovalo ve svých intencích.

Někdy byla škoda, že recitátor Míka nedovedl úplně správně intonovat ty z autorčiných veršů, které byly vázané, a tak vyznívaly trochu říkankovitě. Ale propojení poezie a meotarové projekce z děl autorky rozhodně přiváděly Rybákové poezii k životu.

Čtení v Blaze dávají prostor i autorům, kteří nikdy nečetli. Ten večer to byl vystudovaný historik Dalibor Státník, který  četl verše plné vzpomínek na toulky krajinou, viděnou očima uchopujícíma časoprostor z hloubky, z dávných dob. Škoda jen, že byl jeho projev poznamenán trémou. Je i mou zkušeností, že ztratí-li člověk při předčítání sebejistotu, může začíst číst o překot a křečovitě.

Myslím si ale, že je správné zvát do společnosti zkušených matadorů nováčky - konfrontace je prospěšná pro všechny strany. Jeho umístění na třetí pozici bylo vhodné. Čtení, jak se domnívám, nemohou postupovat zcela lineárně ve zvyšování úrovně a napětí jako např. živá hudba, kde má hlavní hvězda večera předkapelu. Drželi bychom-li se přirovnání hudebních, pořadí básníků na čteních mi přijdou spíše podobná pořadím skladeb na albech. Potřebujete něčím vykopnout, pak přesvědčit, a něčím zakončit.

Po krátké přestávce představil svou poezii Ondřej Prokop, klasik tělem i duší. Jestli by vás zajímala čeština vedená rytmem antického hexametru, byli byste zde na správné adrese.

Problém je v tom, že časoměrný verš představuje v české poezii dávno vyhynulou linii, přišla jako pokus s Kollárovou Slávy dcerou a opět vyšuměla. Oživit takto něco, co už jednou selhalo jako forma, by si zasloužilo mnohem svěžejší obsah, a co víc - smysluplné provázání takové formy s pomyslným obsahem.

Prokopovy náměty jsou ale buď přímo antické (jako dlouhá poéma Ronerův svět, kterou četl jako první a která pojednávala o sestupu hrdiny v Itálii do podzemí, kde se setkává se svým zemřelým otcem), nebo k antice vztažené (následné pásmo Průvodce po Římě v šesti stopách).

Jeho přednes byl zanícený a poutavý, ale pro časoměrného verše nezkušené ucho těžko sledovatelný. A neposkytující žádné důvody pro touhu zkušenost nabýt.

Po všech těch verších pak přišlo velmi vhod zpestření večera dvěma krátkými a povedenými dokumentárními filmy studenta FAMU Adrjana Ambrajana, které vybrala šéfredaktorka H_aluze Nelly Wernischová.

To už večer pokročil a mohlo se přejít do závěru, který vše předchozí rozboural a zároveň s sebou vytáhl na novou úroveň. Patrik Linhart je sice na poli poezie už dávno známá firma, která do roka čte dvacetkrát všude po republice, ale ten večer poprvé si přivezl ze svých domovských Teplic hudební doprovod, člena industrial-punkové kapely Rock over Teplice (hledejte na www.uloz.to), který po krátkém prostoji rozpálil ze svého notebooku hrůzyplný set tříštivých zvuků, depresivních chorálů a táhlých dunění, která se vždy po mávnutí dýdžeje ztišila, aby do ní mohl Linhart recitovat svou ďábelskou poezii. V jezdeckých holínkách a černé sametové košili řval o bez cirátů a přece věrohodně o syrovém životě, napůl zpaměti, napůl z A4 papírů posetých fixou napsanými klikyháky, propadaje místy do bizarního tance s narážkami na hajlování.

Nic pro slabé nátury. Ale ale zase ne svátek pro nátury otrlé - neboť jako každou hrůzu si bylo možno tento monstrózní kabaret vychutnat nejlépe s plným uvědomováním si toho, o čem Linhart píše a proč to prezentuje zrovna takto. Na tom nezměnilo ani to, že mu občas, stejně jako Čádovi, nebylo rozumět - byl to tvrdý políček do tváře šosácké literatury, zcela bezohledná avantgarda. Takhle to má, krucinál, vypadat. Dočkal jsem se.

Shrnuto a podtrženo je čtení v Blaze přesně tím směrem, kam se má veřejná prezentace poezie ubírat - k technickému vybavení, experimentování s hudbou a promítáním, k prokládání čtecích večerů jiným uměním, které na sebe ale nestrhne pozornost (protože je civilnější). Samozřejmě to nepřeplácávat, ale to se v Blaze bohůmdík nedělo.

Takováto obohacení jsou formami svébytného uměleckého formátu literárního čtení, který je jiným uměním než poezie sama. Ta do něj přispívá jenom jako obsah, který zasluhuje určité zpracování. Přečíst verše si můžeme každý sám. Vydají-li se čtení poezie tímto směrem, mohly by časem přitáhnout i mnohem širší spektrum diváků, než jsou (a teď budu trochu zlý) jen básníci a učitelky češtiny.

Je-li vám nyní líto, že jste nemohli úžasnou atmosféru v Blaze nasávat se mnou, nezoufejte, hned v úterý 13. 11., kdy je čtení další - stejné místo (Husitská 43, Praha 3), stejní pořadatelé (H_aluze). Jen básníci jiní: Martin Langer, Ewald Murrer, Petr Pazdera Payne a Alice Prajzentová.