Podzimní

Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše pře zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!

Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru.

Rok od roku modliteb ubývá a zem si bere pod svou nadvládu temnota. Není kompromisu, není příměří. Kde nepanuje Kristus, své si žádá Odpůrce, starý had, ďábel. Svádí a našeptává, dohazuje a přemlouvá, lže a omlouvá.

Co nevidět zahalí krajinu ledový příkrov a Nevěsta oblékne fialovou barvu pokání. Usebranost se ještě prohloubí a každý nákup v chrámu marnotratnosti přibije další hřeb do ruky Dítěte čekajícího na své panenské zrození. Advent stojí za dveřmi a jeho tvář je protažená steskem, umazaná slzami. Kde je doba, kde jsou lidé, kam se poděly roráty? Není jich a nebude. Mlha pohlcuje staré hlasy vyholených hlav a místo chlebu s vodou kape na zápraží mastnota a krev zabitých tvorů Božích. Není postu, není odříkání. Jsou plesy, zábavy, přejídání a blikající obrazovky.

Šňůra s korálky vypadla z ruky starého sluhy Božího. Nikdo dnes nepřišel očistit duši, prázdnotou řve kostelní loď. Komu se narodíš, Božské Dítě? Matce, kterou špiní samotní tvoji sluhové? Matce, o jejíž přímluvu nikdo dávno neprosí?

U kropenek se šklebí ďábel a další břízka trhá prastaré zdivo věže. Bůh odvrátil tvář a opustil prokletý kraj. Prokletý každými rozbitými Božími mukami, utrženou hlavou svatého Jana, pošpiněnou nedělní cirkulárkou. Smutně kráčí Nevěsta krajem kdysi možná věrných Čechů a nenachází místa k odpočinku. Najednou se usměje, spatří rudé růžence poházené v příkopech podél cest, jimiž sviští auta těch, kdo nemají času k zastavení. Věrné stromy oslavují svého Tvůrce a oblaka pějí píseň k jeho slávě. Paprsek slunce vykoukne zpoza obzoru a naposledy zabodne svůj prst do trsu bobulí.