Barvy podzimu

V kraji odeznělo babí léto. Slunečné dny, které vzpomínaly na červenec a srpen, jako by zmizely. Zbyly už jen vzpomínky na vodní radovánky, slunění se na dece, letní večery na chatách a chalupách a noci ve víru diskoték a různých summer parties. V ranních mlhách člověk najednou objevuje malebnost a krásu barev podzimu. Přichází české pošmourno. Nikde na světě ho nemají, ale stačí nastoupit do rozhrkané lokálky s východem Slunce a projet se po kraji. Najednou to na vás dýchne. Stromy převlečené do pastelových odstínů duhy, mlha povalující se ledabyle po pasekách a po rybnících, skřípění brzd motoráku a kelímek kávy z kiosku na nádraží. Čas se zastaví a pohled z okna jako by zval do říše pohádek a pověstí.

Nikde na světě takový podzim nenajdete. Podzim u nás je pošmourný, občas je cítit kouřem komínů, občas se kutálí pod nohama jako kaštany a žaludy. Z nich se pak stanou v rukách dětí a jejich rodičů zvířátka, ozdoby a různé abstrakce, podle tvůrců. Průvod školek do parků zve k brouzdání se listím a lidé rádi zapomenou na všední starosti v chladivém větru podzimu. Červená, žlutá, zelená a modrá přichází každé jitro v kouzelném obživnutí s východem Slunce.

Děti vezmou do ruky pastelky a malují ho. Potom si odskočí ven, kde na ně čekají prolézačky a skluzavka. Pobíhají v bundách a v čepicích a jako by i ony malovaly pošmourno spolu s přírodou. Člověk se zastaví na ulici, v parku nebo ve městě, nadechne se a řekne si, a přece je krásně. A ono krásně opravdu je, protože s podzimem přichází melancholie básníka. Sice je trochu depresivní a je o to hlubší a obsažnější. Niterné pocity se derou ven jako poslední trylky fontán na náměstích před tím, než je zima na delší dobu zahubí.

Podzim u nás je kouzelný, melancholický a pošmourný. Tím vším je však krásný ve svých pastelových barvách, které smaže až zima svým černobílým viděním světa.