Exit 23

Psal jsem příběh o lhaní. Všechno je tu vylhané...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Exit 23

 

 

 

Ó bože, bože našich vin

Zbav nás jen tehdy

Jestli chtít budeš

Nás zbavit jich

 

Cestičky oblázky poseté

Kudy hřích tolikrát táhnul s těmi se

Co tudy kráčeli

Za rakví márami shrbení

A tolik slibovali si

A opět vraceli se tam

Odkud návratu už není

 

K tmám hříchu

 

Potichu osik tichý smích

A v dřevě tiché vrzání

Červů

Jen tehdy, jestli budeš chtít

 

I. M. Jirous

 

 

 

 

 

 

 

 

1.

 

15. prosince 2012 se do Georgetownu přihnala nejhorší vánice jakou město pamatovalo. Detektiv Francesco Toni přešlapoval v kabátě na balkóně svého čtyřpokojového bytu v nitru obyčejného nenápadného domu uprostřed nezajímavé Wilsonovy ulice a prochladlým hrdlem vyfukoval matný kouř do větru, kterým byl v mžiku rozerván.

 

Francesco Toni pocházel z rozsáhlé italské komunity obývající převážnou část latinské čtvrti v Georgetownu. Ačkoli se narodil a celý svůj život prožil ve spojených státech, jeho tělem proudila čistá italská krev. Nakonec i jeho kůže a rysy v obličeji svědčili o jihoevropském původu. Pleť měl snědou, husté černé obočí, plné rty, kratší havraní kudrnaté vlasy a černé oči. Když se Frank naštval, typicky po Italsku rozbíjel věci.

 

Matka Monica bývala krásná. Bývala krásná a kurvila se. A ti muži se udělali a pak jí vyprávěli, jak moc hezká je. O Její bronzové kůži hebké na dotek, havraních vlasech vonících mořem, o jejích prsou, černočerných očích a zvonivém smíchu. Později zestárla, její kůže seschla, vlasy zplihly, důlky se propadly, unavené rty se přestaly smát. Už nevoněla mořem, jen stářím a smrtí. Nezůstal nikdo kdy by přišel, udělal se a pak vyprávěl, jak je krásná. Nikdo nepřicházel a čas běžel, bez zájmu o ni, či kohokoli jiného. A když Monice táhlo na padesát zemřela.

 

Francesco Toni starší se vytratil ze světa dva roky po narození svého syna. Jeho smrt byla pro doktory záhadou. Selhalo mu srdce, když hrál s kamarády fotbal. Zničehonic padl k zemi. Přátelé se k němu seběhli, sledovali jeho bezvládné tělo a netušili, jak se zachovat. Zavolali záchranku a čekali namačkaní v hloučku kolem něj.

 

Francescova žena plakala na pohřbu, smrkala do kapesníčků a vedle ní tehdy stál malý Frank a neplakal. Nerozuměl té situaci, proč matka plakala, ani k čemu slouží rakev, ani proč pláčou ostatní. Nevěděl, že mezi těmi lidmi kolem jsou strejdové, kteří se kurvili s jeho matkou a v skrytu duše myslí na ní, na její tělo. Později je poznal, ještě později pochopil jejich důvody.

 

Dlouhou dobu chodívali ti muži za Monicou, nosili dary pro ni a malého Franka, který té taškařici příliš nerozuměl. Ale Monica nakonec zestárla a oni se přestali objevovat. Pak odešel za svým štěstím Frank a ta žena, která bývala krásná dívka a později žádaná dáma po letech prázdnoty zemřela.

 

Ani manželství detektiva Francesca Toniho nebylo přáno štěstí. Frank a Charlotta se vzali v roce 2007 a zdáli se být tehdy šťastní. Měli však v sobě příliš mnoho temperamentu, aby taková láska mohla přetrvat. Spálila je žhavá vášeň, a když vyhasla zůstalo mlčení a zloba a zášť střídající poslední záchvěvy mizející lásky. A dítě, které mělo v Charlottiných očích vše zachránit, nepřicházelo. Začala Franka podvádět a Frank to vytušil. Zachoval se podle svého…

           

Když zmíněného prosincového večera Francesco uléhal na gauč, nebylo mu do zpěvu, nemohl nemyslet na manželku v ložnici, na svoje odloučení a především nešlo nemyslet na šílence uprostřed města, na přízrak v mlze vánice za oknem.

Ve tři ráno se probudil. Chvíli si neuvědomoval kde je. Hledal Charlottu vedle sebe, šmátral po jejím těle, dokud se mu nepřipomněl gauč, obývací pokoj a ložnice s Charlotou skrytá za dveřmi. Přešel malátně obývacím pokojem do mlčenlivé kuchyňky, kde se ve dřezu hromadilo špinavé nádobí a uvařil si kafe.

 

 

„Kruté mrazy si vyžádaly další oběti. Poblíž exitu číslo 23 u Georgetownu, se srazilo 59 vozidel. Srážku podle předběžného šetření zavinil kamion, který dostal smyk na zledovatělé vozovce a převrátil se. Policie vyšetřuje míru lidského selhání. Na místě neštěstí už je naše reportérka Alanis Cooperová.“ Hlasatelka zpravodajského kanálu utichla a obraz se přenesl na dálnici, kde stála evidentně promrzlá zpravodajka v terénu ve slušivém černém kabátě. Do blonďatých vlasů jí padal sníh, který se hustě snášel z bílých oblak nad dálnicí. Exit č. 23 viděl Francesco v pozadí. „Nejhorší zima jakou si sever země pamatuje, si dnes zde u dálničního exitu 23 vyžádala sedm obětí. Cestující ve dvou autech jedoucích za havarujícím kamionem, nepřežili srážku s návěsem vozidla. 5 lidí bylo s vážnými poraněními přepraveno do nemocnice v blízkém Georgetownu.

 

Francesco stál na dálnici nedaleko od ní. Byl zády k ní a zíral na exit 23 před sebou. Těsně před sjezdem kdosi zaparkoval černý sedan s taxi cedulí na střeše. Uprostřed mrazivé noci, kdy nezářila jediná z hvězd skrytá za hustými mračny, uprostřed tmy, jíž prostupovaly reflektory techniky uklízející nepojízdná auta, Detektiv Toni náhle spatřil dvě postavy, zaseknuté v konverzaci, tam kde exit 23 sváděl dopravu do Georgetownu. Poznal je. Toni Macdonald a Frankova žena.

Detektiv se ohlédl a náhle viděl, že Alanis a její společníci se tiše vytratily. Slyšel poryvy nočního vichru a nevnímal než Toniho a své ženy asi třicet metrů před ním. Vydal se k nim pronásledován nepříjemným větrem, pro který jeho uši zrudly a pálily. Ale čím blíže k nim byl tím více cizí se postavy zdály. Vítr zvedl oblak sněžného prachu, který jej oslepil. Když opět mohl vzhlédnout, uvědomil si, že dvojice se vytratila. Vůkol něj zůstala pouze bolestivá zima a technika odstraňující následky tragédie se svými reflektory měnícími svět kolem.

Frank se vydal dolů z dálnice. Exit 23 vytáčel sklánějící se půlkruh a následně se napojoval na silnici vedoucí pod dálniční most. Když Frank opustil dálnici, zmizely reflektory a na krajina padla všeprostupující tma. Slyšel křupání sněhu, zvuk aut projíždějících dálnicí v opačném směru než stál blokující kamion, svůj dech. Připálil si cigaretu, vnímal škrtnutí zapalovače uprostřed větru, i první potáhnutí ze žvára. Pak je spatřil podruhé, siluety ve tmě před sebou. Muže a ženu. Toniho a Charlottu.

 Konečně pochopí. Vedou ho pryč od exitu 23, tam co se všechno stalo, na místo, kde čekaly Frankovy odpovědi. Vydá se za nimi směrem k Dolnímu poli a přece ne do Dolního pole. Chvíli před vsí za níž už tuší siluetu města jeho bludičky zahýbají do zapadaných polí. Toni je následuje. Boří se po kolena ve sněhu, bojuje vší svojí silou s větrem deroucím ho zpět k exitu 23. Mrznou mu prsty na nohou, v botách má sníh, jeho průvodci jsou dál a dál. Poručík se rozbíhá. Běží, padá, opět vstává. Takto neustále v cyklu dokud se jeho kroky, vedené Tonim a Charlottou, nenapojí na starou zasněženou cestu. Nevidí ji, ale cítí menší množství sněhu pod svými chodidly. Náhle do čehosi narazí. Ostří zrak uprostřed noci. Černý sedan, ujistí ho smysly. Otevře dveře spolujezdce a chvíli loví v přihrádce než vytáhne baterku. Kužel světla osvětlí starou cestu. Frank vede kužel dál, vidí cestu zahybající do hustého hvozdu. Čekají tam, Toni a Charlotta. Vydá se za nimi. V krytu stromů pocítí příjemný les, tišící sílu větru. Jde po cestě, magnum připravené a jeho průvodci se noří hlouběji a hlouběji do lesa.

„Hej,“ zavolá za nimi, ale neslyší svůj hlas. Musí se opět rozběhnout, aby jim stačil, ačkoli Toni ani Charlotta nikam nepospíchají. Kužel světla se před ním stupidně míhá.

Pak zahouká sova a on zakopne o kořen. „Kurva,“ zakleje, avšak svůj hlas opět neslyší. Baterka, jíž upustil v pádu, osvětluje kus prázdného lesa. Zvedá se a uvědomuje si, že už ji nepotřebuje. Stojí na mýtině, ozářené měsícem, kde miliony hvězd svítí na svět. Je to jedna z těch nocí, kdy člověk může vytáhnout knihu a bez problémů si číst. Kabát Frankovi připadá zbytečně teplý, sníh se vytrácí. Na mýtině je slyšet cvrlikání cvrčků, zbytečně hlasité pro jejich nepodstatnost.

 

Francesco spatřil tři postavy osvětlené úplňkovým měsícem. Poznával je všechny. Toni Macdonald, Andrew Black a Joe Montana. Nad něčím se v té noci, kdy září hvězdy jako malé bílé lampionky, skláněli a poručík Francesco Toni až příliš dobře věděl nad čím, respektive nad kým. Pak Toni Macdonald začal něco křičet. Když ztichl, Frank uslyšel hlas Joa Montany, hlasitý, avšak uklidňující. Toni Macdonald mu svým křikem skočil do řeči. Joe Montana počkal až skončí a pak opět spustil svým konejšivým tónem slova, která zněla stejně jako jeho předchozí a pak mu úplně stejně jako před okamžikem skočil Toni Macdonald do řeči a pak znova a znova. A Andrew Black celou dobu neřekl ani slovo, jen tupě zíral do země.

Zvláštní však bylo, že ačkoli Joe i Toni mluvili nahlas a zřetelně a Frank rozuměl každému slovu, přesto ani v nejmenším nevěděl co Toni křičí, ani co mu říká Joe Monatana, a přitom to Frankovi opakovali. Přitom to bylo důležité…

 

Frankovi zvonil telefon. Nalezl sám sebe uprostřed lezavého mrazu ve Wilsonově parku.

Zíral na dva mladíky, kteří se skláněli nad něčím v rohu u křoví.

„Myslíš, že je mrtvej,“ nadhodil jeden.

„Vypadá tak.“ Potvrdil druhý. Oba byli ohození v nejnovější skejtové módě.

„Hej, Petře,“ zvolal ten v černé bundě s obrovitou kapucí, za níž schovával svou tvář. „Našli sme umrzlýho houmlesa.“

„Funny.“ Zasmál se Petr v černé bundě se dvěma bílý pruhy na prsou a obrovitou kapucí, za níž skrýval svůj obličej. „Twe, Sebe, ten chlap je asi vážně zmrzlej…“

Francesca vyrušilo zvonění telefonu. Odvrátil svůj zrak od Sebastiana a Petra k mobilu. Volala žena.

„No ahoj drahá,“ promluvil. A poté. „Jsem ve Wilsonově parku.“ Poslouchal a jeho tvář se stahovala do zamyšlení. „Já ti nevim, přijdu brzo. Zatím ahoj.“

Slyšel své srdce prudce bušit a vrátila se k němu zima. Něco se zdálo být v nepořádku.

Sjel zrakem ke klukům, sklánějícím se nad zmrzlým bezdomovcem. Petr vytahoval cígo. Sebastian škrtal zapalovačem, ale přívaly větru s ostrými bodajícími krystalky sněhu, mu stále zhasínaly plamen ať dělal co dělal. Petr se na něj otočil. „Dej to sem,“ vzal od něj zapalovač, připálil si a podal mu hořící cígo. Pak připálil sobě. Podíval se na Francesca. „Poď sem vole.“

Frank se k nim přiblížil. Táhl z nich rum. Když došel až k nim, chtěl se optat o co jde, ale Petr ho předběhl. „Co tady chceš zmrde?“ Sebastian se smál.

„O co vám jde.“ Zeptal se Frank nechápavě a uraženě.

„Vole, poznáš životní funkce?“ Zajímal se Sebastian. „Tak tady řešíme jestli je ten Bezďák mrtvej.“

„Vypadá tak,“ přikývl souhlasně Frank.

„Nemáš autogen, kámo.“ Zasmál se Sebastian. „že bysme ho trochu zahřáli.“

„Jak můžete bejt tak krutý.“

„Protože potřebuješ takový jako jsme my, aby ses moh podívat do zrcadla.“  Vysmál se mu sarkasticky Sebastian a Frankovo srdce se sevřelo. Omladina si ho nevšímala.

„Kde je ten David, vole, tu zmrznu.“

„Asi šuká Evu,“

„Vošuikáme toho Bezďáka, ne.“ Zasmál se zase Sebastian a lehce kopl do těla pod nimi.

„To zhulíme sami ne.“ řekl Petr.

„Hej nechte toho.“ Vysoukal ze sebe slabě Francesco. „Ste nechutný,“

Opilý mladík, o kterém už věděl, že se jmenuje Petr se na něj obořil. „Drž hubu.“

Sebastian se přidal. „A vypadni z našeho příběhu, detektive.“

„Co tu dělám?“ vypadlo z Franka.

„To zhulíme sami ne.“ Řekl jeden mladík druhému.

„Proč si to řek dvakrát?“ zajímal se Frank.

„Ti jebe nebo, co?“ Zasmál se jeden mladík.

„Seš divnej? Blázen. Hele běž radši do píče! Běž než tě zabiju!“ A dva kluci se smáli a Frank couval od nich. Jeden z nich vytáhl z kalhot magnum a střelil do zmrzlého bezdomovce. Výstřel prořízl noc „Tohle sis u nás zapomněl. Hodil mu zbraň elegantním obloukem. Frank ji chytil.

„Je čas jít domů,“ uvědomil si. Klopýtal po zpátku pryč od nich.

 

Stál v kuchyni na prahu dveří do ložnice. Přehlížel, místnost. Vše bylo na svém místě. Skříně s oblečením nalevo při zdi. Naproti dveřím dvoupostel s identickými úsporně vyvedenými nočními stolky po stranách. Žena v posteli. Dveře do koupelny otevřené. Jako obvykle, pomyslel si. A přece něco nehrálo.

Svlékl se do trenek a vlezl k Charlottě do postele. Probudila se a převalila se na bok k němu.

„Co na mě čeká za hranicí vesmíru?“

„Cože?“ svraštil obočí.

„Mimo prostor a čas.“ Upřesnila s podivným klidem. Něco na tom Francescovi nesedělo. Charlotta se nikdy nestarala o metafyziku, o nezodpovězené otázky uprostřed chladného vesmíru.

„Kde jsi byl?“

„V parku,“ odpověděl. A pak jí řekl. „Dneska jsem tě viděl. U Exitu 23.“

„Co bych tam dělala?“ zeptala se.

„Byla jsi tam s Toni Macdonaldem.“ Připomněl jí s výčitkou ukrytou v obličeji uprostřed šera. Vichr venku se vrátil k jeho uším. Vichr, tlukot vlastního srdce a srdce Charlottina.

„Kdo je Toni Macdonald, Franku?“ zeptala se s nechápavým pohledem.

„Nech to bejt asi se mi to zdálo.“

„Jsi divnej Franku.“

„Něco mi tu prostě nesedí, Charly.“ Řekl roztřeseným hlasem. Zachytil její oči ve tmě. Byly prázdné a mrtvé.

„Chceš si zaprcat?“ zeptala se laškovně. Frank se jí vyděsil. Jejího hlasu, který byl směšný, směšný jako klaun, který se s úsměvem od ucha k uchu probírá vašimi střevy.

„Poď si zaprcat, Franku,“ smála se víc.

„Bojím se.“

„Čeho se bojíš Franku?“ smála se víc a víc.

„Bojím se tě.“ Poručíkův hlas se třásl. Jeho žena si sundala noční košilku a nahá si mu obkročmo sedla na břicho.

„Oprcej mě detektive.“ Smála se víc a víc a víc.

„Bojím se tě.“ Vykřikl Frank za pět minut zadýchaným hlasem a ona se pořád smála.

„Proč?“ zeptala se.

„Myslel jsem že jsi mrtvá…před chvílí.“ Vyrazil ze sebe zadýchaně.

„Hlupáčku,“ podrbala ho ukazováčkem pod bradou a pak se rozesmála a Frank si připadal strašně malý a bezbranný vůči ní.

Po chvíli ticha rušeného jen vánicí, která setrvávala za cihlovými zdmi i s přicházejícím skrytým úsvitem, se Charlotta se smíchem doplnila. „Vždyť já sem mrtvá. Už víc než 6 hodin.“

Frank plakal a Charlotta ho ukonejšila.

„Neplač a spi.“ A Frank cítil své těžknoucí oči, svět za nimi se zlehka vytrácel, zcela přirozeně. Přestalo na něm záležet. Jako by nebyl ničím pro Frankovo ztrácející se vědomí.

 

2.

 

Francesco Toni se probudil s vyprahlými ústy, s podivnou prázdnotou v třeštící hlavě. Ložnice byla prosycená alkoholovým oparem. Jakoby Frank rozlil na koberec pivo a zvětralý smrad proklel jeho byt. Zatímco otevíral okno a drbal se přes trenky v rozkroku, připomněly se mu časy, kdy se se ženou vraceli o půl třetí namol domů a pak se milovali. A ráno zůstával stejný odér v jejich ložnici. Ale Charlotta byla pryč. Ztracená samozřejmě. Pravděpodobně mrtvá. Jako první k jeho uším dolehla neúnavná zima za cihlovým zdivem, mrazivý vítr ženoucí se ulicemi odrazující vše živé od vycházení z prohřátých domů. Došel k otevřeným dveřím do koupelny.

 

Opařil se horkou vodou, když otočil kohoutkem ve sprše. Úlekem sebou cukl, podklouzl a potloukl se o dno sprchového koutu. Napodruhé už dával pozor. Horečně sledoval vodu stékající po jeho kůži dolů do odtoku a do potrubí. Chvílemi polykal teplou tekutinu, vstřebával jí otevřenou pusou, avšak necítil se o nic lépe než před ranní očistou. Ke všemu mu teď navíc pulzoval loket návaly prudké bolesti. Po chvíli vylezl ven přehodil přes sebe ručník a zatímco drhnul své mokré tělo, prošel dveřmi spojujícími koupelnu s obývacím pokoji, věnoval krátký bezvýznamný pohled muži krčícímu se v rozkvetlém vlčím maku, a zamířil do kuchyňky, aby postavil vodu na ranní kafe. Zatímco varná konvice dělala svojí xxxpráci, vrátil se do obýváku a jeho zrak sklouzl k flašce na stole. Měl zásady. Nechlastat doma, nechodit nahý po bytě. Ale Charlotta byla pryč a zásady ztratili smysl. Nahý Frank s ručníkem přes rameno se v návala vzteku s tragikomickou rozhodností natáhl po flašce se slzou tequily na dně a mrštil jí proti van Goghovým slunečnicím. Svezl se na židli, oči se mu zalily slzami. Ticho a jeho vzlyky přerušilo cvaknutí z kuchyně. Po pár okamžicích se ztěžka zvedl a šel si zalít první ranní kávu. I s hrnkem se přesunul ke gauči. Odložil nápoj na malý stolek a natáhl se na pohovce.

 

Když dopil, spatřil další kolečko od šálku na ubruse malého stolečku, a když si povzdechl a uvědomil si, že v tichu okolo nezbylo nic pro detektiva Francesca Toniho dal se tiše do zpěvu.

„A když půjdeš tisíc kroků

Kdy tě vrány klovají

S tebou klidně černou stoku

Projdu já než tě prodají.

 

A pak i lesík bude temný

Nebude než tichý pláč  

A ty se budeš smát a smát

Jen v mých vzpomínkách

 

A tvé oči, slzy, ticho…“ Frank dořekl „ticho,“ a zmlkl. Ležel nahý na pohovce přikrytý dekou, obklopen tichem a plakal. Voda v očích mu rozmazala pohled na rozpraskanou omítku na stropě. Opět se zvedl a došel do lednice pro flašku tequily. Za pár okamžiků opět ležel a průběžně nasával.

 

Tak se stalo, že když pak měl víc než dvě třetiny flašky vypité a smál se se bez důvodu zrudlýma očima, kdosi zazvonil. A jak zaslechl ten povědomý zvuk, pocítil obrovskou úlevu, že nemusí být sám, že je návštěvník za dveřmi a bude s ním. Měl takovou radost, že málem šel otevřít nahý. Na poslední chvíli se u dveří vzpamatoval, otočil se zpátky, zavolal za sebou, že hned přijde, prolítl chodbičkou zpět do obývacího pokoji, nakopl se o práh dveří do ložnice, zaklel, doskákal po jedné noze k šatní skříni, oblékl se a oblečený neoblečený doskákal zpět ke dveřím.

Peter Murphy stál ve dveřích a zíral na Franka stojícího na pravé noze (palec na levé mnul svou levou rukou).  Zrudlý, opilý obličej a rozhalená košile, kalhoty s nezapnutým páskem a poklopcem mu usadily na tváři starostlivý výraz.

„Ahoj Franku…“ začal účastně.

„Čau, deš dál?“ opětoval Francesco pozdrav a snažil se tvářit obyčejně.

„Jo, jo…jo.“ Vyrazil ze sebe nejistě a strojeně Peter. „Sem si řikal, že se za tebou otočím, jak se ti vede.“ Zul se, odložil si sako na věšák a následoval Franka do obývacího pokoje.

„Měl si nehodu,“ optal se starostlivě, když viděl střepy pod slunečnicemi. Detektiv zakroutil hlavou. „Popad mě vztek,“ mávl rukou. „Sedni si.“ Vybídl ho.

Peter si nervózně sedl ke stolu. Přímo před kolečko od přeteklé kávy.

„Nevypadáš dobře, Franku.“ Nemohl si odpustit. Frank si došel k malému stolečku u gauče pro cigarety, jednu si připálil a pak se usadil naproti návštěvníkovi. „Nejde to unýst. Chceš cígo?“  

„Ty tu kouříš,“

„To víš, zásady ztratili smysl. Nechceš kafe?“ Francesco nervózně vstal a vydal se ke kuchyňce.

„Dám si,“ potvrdil Peter. Setrval v mlčení dokud se Frank nevrátil s dvěma kouřícími hrnky se slovy: „Tohle vždycky dělala Charlotta,“ za hořkým smíchem zůstalo trapné mlčení.

Chvíli seděli mlčky u stolu, detektiv Francesco Toni sledoval jednoduchý ubrus bez vzoru a jeho návštěvník se zadumaně rozhlížel kolem.

„Nechceš vyrazit mezi lidi,“ navrhl. Frank se na něj nepodíval, jen zakroutil hlavou. Peter ho přesvědčoval. „Udělá ti to dobře uvidíš, nesmíš se uzavřít. Podívej…“ přerušil ho Frankův hlas.

„Já nikam nejdu!“zarazil Petera rozhodně.

„Dobře, jak chceš…“ kapituloval Peter.“

„Já nikam nejdu!“  zopakoval Franka.

„Dobře. Nedělej nic co nechceš.“

„Petere, dáš mi vědět až budete vědět něco, cokoli…chtěl bych to vědět…“

„Jasně, Franku, budeš první komu dám vědět.“

„Co dělá žena?“

„Je jí fajn. Užíváme si teď s děckem pěkný chvilky…“ zarazil se. „Franku…mě strašně mrzí, že si měl takovou smůlu. Že nemůžeš s Charlottou…Chtěl jsem, abys to věděl. Měl sem jí rád.“

„Díky, Petere,“

Seděli chvíli mlčky nad vypitými šálky a poslouchali bouři venku, která k nim slabě doléhala. Pak se ozval Peter: „Asi bych měl jít. Zkontrolovat děcko a tak… Dej mi vědět až ti bude líp ok?“

Rozloučili se pomalu, tak jak je zvykem, prohodili pár zdvořilostních frází a každý řekl  dvakrát ahoj, než se jejich cesty rozdělily.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.

 

Rodina Macdonaldů vlastnila obrovité jmění a krásný dům v milionářské kolonii na Javorovém kopci. Avšak panovaly četné pochyby o původu jejich majetku. Martin Macdonald starší vydělal na naftě.

Jak říkal: Prozíravé obchody.

Jak říkaly hlasy zdola: Zatracený podrazy.

 

Martin Macdonald a jeho žena Patricie zplodily dvojčata Toniho a Martina. Martin byl o pár minut starší a o něco počestnější. Narodily se v roce 83, rok po stěhování na Javorový Vrch. Zatímco Martin zdědil víc po matce, nerad mluvil a o vše se zajímal, z touhy být vždy informován, Toni zdědil otcův krutý, analyticky dokonalý mozek.

 

Toni Macdonald byl toho času, v roce 2006, posedlý myšlenkou na Mary Douglasovou. Stejně jistý jako tím, že ji mít nemůže, si byl i skutečností, že Mary mít musí. Mary Douglasová pocházela z dobré, věřící rodiny, věřila na křesťanské zásady. Její hnědé oči zářily hravostí, ačkoli její hravost měla své jasně dané meze. A Toni Macdonald si ve svém analyticky dokonalém mozku spočítal, že dívka jako Mary si nikdy nevybere chlapce jako je Toni Macdonald, syna „zloděje,“ a jeho všeschvalující ženy. Těžko si vybere Toniho Macdonalda s jeho hříšnými tužbami. Toni Macdonald byl zoufalý. (Zajímavé je, že přesně to řekl policii: „Byl jsem zoufalý!“) Trvalo mu dlouho než se rozhodl. A když už dospěl k přesvědčení, že ví co se musí stát, trvalo mu ještě déle než ve své zákeřné mysli vymyslel plán. Často vzpomínal na jarní den, kdy na Javorovém vrchu seděl u bazénu, hřálo ho slunce a hlasy ptáků jediné rušily ticho, za které Martin Macdonald starší zaplatil tolik peněz. Seděl, zíral do vody a v jeho hlavě se tehdy poprvé zformovaly reálné obrysy jeho ďábelského plánu. Toni Macdonald si byl velice dobře vědom, že Mary je dobrosrdečné děvče, a že cokoli si o něm myslí, vyslechne ho, přestože bude naslouchat jen pro klid své neposkvrněné duše.

 

Napsal jí zprávu, prosbu o jedno jediné setkání a 12. srpna už si to s plnou parádou ve svém novém sedanu, který dostal od otce v červenci k 23. narozeninám, hasil z Javorového vrchu do čtvrti Zakladatelů na východ Georgetownu.

Zpětně měl pět let, aby dumal proč. Z čeho pramenila jeho touha udělat tak hroznou věc. Věděl jen jedno. Nikdy nemohl milovat dívku, dokud nebude prosit, křičet, brečet… Nemohl milovat obyčejně, v dotycích a prudké vášni, jako jeho otec, jeho bratr, jako všichni, které znal.

 

Mary Douglasová oslavila v listopadu 2006 devatenácté narozeniny. Oslava byla smutná, ale o tom až později. Když za horkého letního podvečera nasedala k Tonimu do auta, zářila z ní její neposkvrněná krása. Toni ji cítil, vnímal ji, stejně jako chápal, že není směřovaná k němu, že on není tím opravdovým důvodem pro vytvoření její krásy.

„Kam chceš jet, Toni,“ zeptala se s naučenou zdvořilostí.

„Do Modrých snů,“ opáčil Toni. Mary zavřela dveře a upozornila ho: „Potřebuju být ale do devíti doma.“ Mary netušila jaké místo jsou Modré sny, nicméně název se jí zdál vcelku pěkný.

„S tím není problém.“ Toniho obličejem bleskl úsměv. Elegantní a přece krutý, A Mary si ho k vlastnímu překvapení povšimla. Nikdy v životě se nesetkala s podobným výrazem ve tváři.

Přemýšlela o něm, zatímco Toni rukou v bílé rukavičce, přes níž měl na malíčku navlečen prazvláštní prsten se třemi vyrytými písmeny, a která výtečně ladila s jeho bílou hedvábnou košilí, otočil klíčkem v zapalování. Auto se rozjelo silnicí právě v okamžiku, kdy Mary intuitivně zatoužila vystoupit. Avšak pro své dobré vychování neřekla ani slovo. Auto projelo několik ulic, než Toni Macdonald promluvil.

„Jaký nádherný město.“ Jeho hlas zněl zvláštně strojeně, téměř obřadně. Jeho oči si ji prohlíželi, zatímco ona hleděla na svá kolena a přemítala, kdo je vlastně Toni a co by jí mohl udělat.

„Taky se mi líbí.“ přisvědčila poměrně klidným hlasem. Cítila jak se její tělo pomalu zklidňuje.

„Znáš Wilsonův park?“ zeptal se Toni a ona pouze přikývla. Uvědomila si, že přestojí, co musí a bude po všem a strach jí náhle opustil. „Když sjedu dolů do města rád tam chodím.“ Pokračoval Toni.

„To víš, mám to daleko, tak tam nechodím, ale je krásný, to je pravda.“ Vysvětlovala Mary téměř omluvně.

„Víš, že mi připomínáš mou matku?“ zeptal se s úsměvem Toni.

„Opravdu?“ se zájmem k němu vzhlédla a na okamžik se setkala s jeho očima a spatřila nejasné zlo, které ponouklo jejímu srdci předtuchu špatného konce. Vyděsil ji. Její srdce se na okamžik sevřelo. Toni přišlápl plyn a auto vyrazilo dravě vpřed směrem k Modrým snům a přeci ne k nim. „Jasně, na její svatební fotce, vypadá tam přesně jako teď ty.“ Zasmál se vstříc její vyděšené tváři. Když si Mary uvědomila, jakou rychlostí se auto řítí ulicí za dusného letního podvečera, jak rozmazaný je nápis na Pizzerii u Rafaela, něco se v ní zlomila a rozplakala se.

„Zastav!“ prosila tklivě.

„Buď zticha Mary.“ Toni šáhl do kapsy. „Nechceš přece umřít, že ne.“ Poznamenal měkce s nožem s dlouhým ostřím v hedvábím potažené ruce.

„Prosím!“ Zaprosila s pláčem. Minuli Modré sny a Toni hnal nohou na plynu svůj elegantní sedan k Exitu 23 a přece ne k němu.

 

Sedan se prohnal Dolním polem a prašnou cestou až na místo, kde se v lese ztrácela, uprostřed mýtiny. Vevnitř se ozvala dutá rána a pak dlouho nic. Jen čas od času bělostná rukavice s cigaretu vyhodila nedopalek.

 

V jedenáct hodin za jedné z těch letních nocí, kdy můžete ve světle měsíce číst časopis. Se konečně otevřely dveře auta a navíc obě zaráz. Z jedněch vyrazila hubená černovláska v bílých kalhotkách a žlutém tričku s krajkámi na rukávcích, ve vytřeštěných očích děs, s rozbitým zakrvaveným nosem, modřinou na spánku, a řevem, který nepřipomínal lidskou bytost. Který připomínal zvíře, zraněné a umírající.

Z druhých dveří vyběhl Toni, vytržen ze sebe sama, oči rozběsněné zrůdným chtíčem.

Srazil jí a její křik utichl.

Seděl na ní. Levou rukou svíral ústa bojující bytosti. Pravou, ve které svíral nůž, chytl za límec její triko a trhl. Rupnutí bavlny zaniklo ve zvucích, které vycházely z jejích úst tlumené jeho dlaní, v jeho funění a v zoufale beznadějném kopání oběti. Chtěl se dostat mezi její nohy, ale bránila se příliš statečně. Dal jí dva tvrdé direkty do obličeje a ona opět pozbyla vědomí.

Bolest ji probudila záhy.

Napoprvé a tak krutě…

Byl v ní. Vlna nenávisti v ní zvedla překvapivou sílu. Náhle byl i Macdonaldův nos přelomený. Dívčin křik se rozlehl lesem.

„Děvko zkurvená,“ vyrazil ze sebe přerývaně, a jak se blížil konec přitlačil nůž na její obočí. Nůž projel okem a děvče zařvalo, zmítáno děsivou bolestí. Tonim projel pocit naplnění, když pod sebou cítil její cukající se tělo. A když pak dojel čepelí k její čelisti, bylo po všem. Zbyla jen krev a řev. Utišil ho dlaní, ne tak krev.

A pak výstřel samozřejmě.

 

Toni vyskočil na nohy a zatímco si natahoval trenky a kalhoty, rozhlížel se vyděšeně odkud přišel výstřel. Dívčin hlas utichl. Namísto něj se ozval potlesk za jeho zády. Toni zakopl s kalhotami na půl žerdi a spadl zpátky na Mary. Cukla sebou a on se úlekem překulil pryč. Jak ho touha opustila, přestalo mu vše dávat smysl. Konečně se oblékl a zíral na dva příchozí.

 

Andrew Black svíral v ruce revolver uprostřed noci, kdy lidé vypadají jako přízraky. Kdy všichni tři připomínaly postavy s filmu, když stály na mítině pokryté mechem. Hleděli na sebe tu chvíli plnou mlčení a nejistoty, kdy nebylo co říci pod zářícím měsícem.

„Cos to kurva udělal?“ Toni se rozkřikl na Andrewa Blacka.

„Chi chi chi…“ smál se Andrew Black a zatímco se přibližoval k tělu na zemi, tleskal si levou rukou o zápěstí, té ve které držel zbraň. Joe Montana také popošel k tělu válejícímu se na zemi.

„Kurva dyť je mrtvá,“ řval Toni nepříčetně.

„Neřikej mi žes jí chtěl takhle vrátit panu Douglasovi,“ Joe Montana kroutil hlavou, ve tváři měl unavený výraz. Rukou si lehce posunul brýle na nose.

„Kurva ta holka je mrtvá,“ křičel Toni nepříčetně.

„Podívej se na ní.“ Řekl klidně Joe. „Podívej se jí do ksichtu.“

 „Chi chi chi,“ vyšlo z Andrewových úst. Mary Douglasová ležela v mechu. Krev vytékající z čáry táhnoucí se od obočí přes rozpůlené oko, k její spodní čelistí, zalila její obličej temně rudou barvou.

„Kurva on jí zabil.“ Křičel Toni…

„Sem hlavně lád, že sis konečně udělal dobze,“ usmál se jízlivě Andrew. „Tolik sis psál jí píchat. Sem lád že…“

Toni Macdonald po něm skočil, připravený bodnout ho zkrvaveným nožem, který doté doby visel volně k zemi, držený jen nepatrnou silou mezi jeho prsty.

Andrew se mu vyhl, a jak už byl jednou Toni v pohybu vpřed, jen mu lehce pomohl přistát hlavou na pařez. Když se dezorientovaný Toni pokusil vstát schytal ještě kopanec do obličeje. Jeho nos se s křupnutím zlomil znovu.

„Nech ho, Andrew,“ zaslechl z nekonečné dálky hlas Joa Montany.

„Kletén,“ odplivl si Andrew. Toni je stěží vnímal. Cítil krev, která rytmicky vytékala z jeho nosu, třeštila mu hlava. Vzdalující se postavy pro něj nic neznamenaly.

 

Toni Macdonald byl chycen dříve než se mu podařilo vrátit se do města. Policie ho zastavila na cestě z Dolního pole k Řečišti. Vnitřek nového, lakem nablýskaného sedanu byl potřísněn krví. Jeho a částečně i krví Mary Douglasové. Kdyby Toni byl při smyslech a během své jízdy by byť jedinkrát pohlédl na svůj obličej v zrcátku, uvědomil by si jakou tvář vystavuje na odiv policistům, kteří ho zastavili. Jeho na dvakrát přelomený nos přilnul k levé půlce obličeje, na spánku mu pučela gigantická boule. Celý jeho obličej byl potřísněn krví, usadila se v jeho pěstěné bradce, na rtech, na lících. Avšak Toni byl rád, že policisty vůbec vidí. Civěl na ně krví podlitýma očima.

„Seberem ho?“ ozval mlžný hlas.

„Dejte ruce za hlavu.“ Ozval se podobný mlžný hlas.

„Dva lidi,“ řekl nahlas Toni Macdonald.

Policisté se po sobě podívaly.

„Dva fízli,“ upřesnil Toni. Jeho oči pomalu vyhasínaly.

„Ruce za hlavu!“ ozval se mlžný hlas, přísněji než napoprvé. Stojí někde poblíž, uvědomil si Toni. Dva lidi. Fízli. Toni zavrávoral. Tma. A pak dva rozmazané obličeje. Dva lidi. Právě se spouštějící déšť. Neurčitelné světlo, snad reflektory…

„Za všechno může Black,“ Toni Macdonald se svezl po boku svého auta u něhož stál. Slova vypustil bezmyšlenkovitě.

„Zavolej sanitku, vole, ať tu nechcípne.“ Ozval se mlžný hlas.

 

Tma.

 

Pokud si některá nespecifikovaná část Toniho myslela že je po všem, jednalo se o omyl. Toniho duše se nevytratila. Jen vědomí, poničené otřesem mozku, vzdalo svůj urputný boj o to, být přítomno v Toniho těžké hodině. Pár minut po kolapsu policisté zvedli jeho hadrové tělo z mokré vozovky a za sílícího deště naložili mladíka do sanitky.

„Ani bych si nevzpomněl, kdy naposled pršelo,“ poznamenal jeden k druhému.

 

Pokud si některá nespecifikovaná část Toniho myslela, že dál bude všechno jednoduché, jednalo se o omyl. Toni strávil rok ve vazbě. Poté proběhl soud - trest smrti. Pak dalších pět let čekací doby. Pět let čekal Toni na svou smrt. Pět let seděl sám v cele. Jedl, spal a nic víc. Hledal. Hledal způsob, jak ze situace vyjít co nejlépe. Uzavřel se do sebe a přemýšlel, jak donutit Andrewa Blacka a Joe Montanu, aby zaplatili za svou vinu. Proklel je všechny. I dva policisty, kteří ho nechali zaplatit za Andrewa. Proklel je, byl si tím jistý. Věděl, že jeho duše zůstane na zemi a zničí je všechny. Že nebude mít pokoje, dokud nedojde odplaty.

 

Lidé, kteří s ním v ten čas přicházeli do styku (moc jich nebylo), říkali, že pozbyl rozumu.

Když ho poutali k jeho poslednímu posezení, mlčel. Jen poslední úsměv vykouzlil do ticha před výletem do horoucích pekel. Úsměv klauna, jenž se s ústy roztaženými od ucha k uchu probírá vašimi střevy.

 

Tma.

 

Pokud si některá nespecifikovaná část Toniho myslela, že není po všem, jednalo se o omyl.

       

 

4.

 

V roce 2006 pracoval detektiv Francesco Toni na kriminálce v Georgetownu třetím rokem.

13. srpna byl seznámen s nejděsivějším a nejchmurnějšímj příběhem své policejní kariéry. Sám za sebe v té době doufal, že už se za jeho času u policie nic horšího nestane.

 

Za prvé:   Policie zatkla Toniho Macdonalda.

Za druhé: Rodina Macdonaldů pohřešovala Toniho dvojče, Martina Macdonalda.

Za třetí:    Mary Douglasová.

 

Detektiv Toni zíral přes okno do výslechové místnosti. Eric Mendez, stál vedle něj, podupával špičkami černých bot do rytmu nehrající hudby a drbal se v černých kudrnatých vlasech. Francesco Toni se cítil silně iritován jeho chováním. On sám byl soustředěn na hlas Toniho Macdonalda. „Vy to nechápete…byl jsem zoufalý. Chtěl jsem jí, byla tak krásná…já bych jí nikdy nezabil…vy to nechápete.“

Peter Murphy seděl naproti Macdonaldovi a hleděl na něj absolutně nechápavě. Pak se jeho ústa dala do pohybu a Frank slyšel jeho reprodukovaná slova.

„Chceš mi říct, že si tu holku znásilnil, rozříz jí obličej od obočí k bradě, ale nikdy bys jí nestřelil?“

Ticho

Pak hlas detektiva Murphyho: „Tak znova,“ povzdech „Tys jí tam dovez, tam jí omráčil, pak čekal do půl jedenáctý, pak jí znásilnil a pořezal a pak tam přišly Andrew Black a Joe Montana a Black jí střelil?“

Ticho

„To nedává dvakrát smysl, Toni.“

„Jo a kdo by mi pak udělal tohle?“  Macdonaldův hlas zněl nenávistně. Detektiv si Toni hladil bradu svými prsty v zadumaném gestu a pozoroval, jak se vyslýchaný s rozzuřeným oteklým obličejem zvedl ze své židle a prstem pravé ruky v poutech, ukázal na Murphyho. Na obrovské bouli na spánku mu naběhla prudce tepající žilka.

Hlas z reproduktoru. 

„Ty si myslíš, že ta malá kurva, by mi dokázala udělat něco takovýho. Já ti řikám, že tohle udělal Andrew Black.“ Toni ukázal na svůj zarudlý nateklý nos, nevědomý si skutečnosti, že z poloviny ho ve skutečnosti opravdu měla na svědomí „ta malá kurva.“

„Přiveď sem Blacka, kámo, a ať si to vodsere von, Black do ní střelil.Já sem byl jen zoufalej ...“

„Sedni si Toni,“ ozval se Peterův přísný hlas. „Sedni si, můžeš si to udělat jenom horší. Moc dobře to víš.“

„Co horší?“ Toni spustil ruce podél těla, ale zůstal stát s jízlivým úsměvem na tváři. „Co horší, stačí se na tebe podívat a vidim, že bys mě nejradši zejtra poslal usmažit na elektrickym křesle. Ale co o mě vlastně víš. Co víš o tom po čem sem já toužil. Co víš o tom jaký to je bejt jinej než ostatní, vnímat jinak…co?“

„Posaď se Toni,“

Toniho oheň v očích pohasl a s nasupeným výrazem v pomlácené tváři se posadil.

„Ste všichni kurvy, všechno sem vám řek a vám to nestačí…do posledního zkurvenýho detailu sem popsal co se stalo, co po mně ještě chcete. Moh sem držet hubu a nechat svýho právníka vyjednat co pude. Ale ne. Já vám zkurvysynům naházím perly, dám vám vraha na talíři, ale pro vás je to málo. Vy se ničeho nenažerete. Já na to seru, už s váma nepromluvim ani slovo…“

Frank naslouchal jedovatému, rezignovanému tónu Toniho hlasu a přemýšlel. S každým okamžikem, čím hlouběji se tou myšlenkou zaobíral, víc věřil v pravdivost Toniho slov. Zároveň ho rušilo neustále se vracející v rytmu nehrající muziky donekonečna se vinoucí podupávání.

„Ty chodíš na hodiny tance?“ zeptal se jízlivě Mendeze.

„Ne, proč?“ nechápavě opáčil Mendez.

„Můžeš toho kurva nechat? Sere mě to.“

„Co?“

„Kurva, Ericu,“ utrhl se na kolegu po své levici. „Posledních 15 minut tady podupáváš jak idiot. Uvědomuješ si to vůbec?“ nevěřícně kroutil hlavou.

„No tak soráč, no, soráč, že tady vůbec dejchám.“ Oba dva zůstaly beze slova stát, hleděly do nyní už prázdné místnosti za prosklenou stěnou. Do jejich ticha vstoupil Peter Murphy.

„Ericu, bež prosim tě za paní Walkerovou, zaúkoluje tě. Franku, prosim tě, ty se mnou poď do kanceláře.“

Mendez se vydal napřed a dvojice detektivů ho za chvíli následovala. Šli beze slova synchronizovaným tempem chůze až ke schodišti. Jejich tváře byly zadumané. Uvězněné v myšlenkách.

„Musíš pořád prudit do Mendeze?“ zeptal se Peter a zastavil se na odpočívadle, z kterého schodiště uhýbala o 90 stupňů vpravo. Frank se zastavil a oba zůstali stát, šoupaje nohama po nenápadité mramorové dlažbě. Francesco nekoukal na Petera. Upřeně hleděl na místo, kde schodiště přecházelo v modrý koberec, možná na postavu, jíž patřili boty s tlustým podpatkem, cupitající a směřující pomalu k nim.

„Ty vole, dyť to není možný s nim, to je pořád šlápy šláp, dupy dup, a mě z toho pak mrdá.“

„Hele, takovýhle kraviny, to tady zbytečně hrotí…Ahoj Elizabeth.“ Tón Peterova hlasu se proměnil z káravého na milý a účastný.

„Ahoj Petere,“

„Čau,“

„Ahoj,“

„Víš,“ pokračoval Peter, „Myslim, že kvůli všemu moc nervíš… a že se vším moc naděláš. Mě taky lidi serou, serou mě v jednom kuse Franku…“ Podíval se Murphy na přítele otcovsky.

„Prostě si to tak nepouštěj k tělu, spolkni to, ser na to, lidi tě budou mít radši…“ Peter se bezděčně ohlédl po Elizabethiných nohách, poslední časti jejího těla viditelné z jejich pozice na odpočívadle. Ztratila se v aule a Peter se otočil zpět k Frankovi.

„Ty mi vždycky dokážeš nejlíp poradit.“ Řekl detektiv Toni spíše se šklebem než s úsměvem, „Tvá slova budu střežit jako tajemný poklad ve svém srdci.“ Doplnil se sladce.

„Vidíš to je přesně vono. Ty seš prostě prudič…“ rezignoval Peter a pak dodal: „Spíš než voni.“

„Věříš tomu, co říká?“ zajímal se Frank a vydal se po schodech nahoru.

„Je jasný, že v tom není sám.“ Připustil Peter zdrženlivě. „Ale myslim, že se nejdřív budu chtít na toho Blacka podívat než budu něčemu věřit.“

Došli mlčky až do Murphyho kanceláře. V zásadě se její podoba nelišila od stavu v jakém se necházela o šest let později. Jen stůl z černě lakovaného dřeva se stolní lampou, pokrytý věžemi z papírů a složek, toho času ještě zářil novotou. 

„Je divný, že se tak zajímá o ten ztracenej prsten, co?“ nadhodil Peter a posadil se do masivního černého koženého křesla.

„Hmm…“

„Mám trochu obavu, Franku?“ změnil Peter tón.

„O co de?“

„No,“ začal obšírně Murphy a bezděčně popojel na židli od stolu. „Tenhle chlap je dost šílenej, nemyslíš?“

„Jo, umí vyhrožovat.“

„Jo a je sprostší než ty, to mu nejde upřít.“ Zasmál se mírně Peter. „Jo o co šlo je, že je šílenej, a někde ztratil důležitej prsten. Chápeš?“ Na to Frank nechápavě přikývl a čekal co přijde dál.

„A brzo se dozví, že jeho dvojče je pohřešovaný.“ Jeho slova následovalo povzdechnutí. „Mám trochu strach, že se stane něco zlýho.“

„Jeho dvojče?“

„Přesně, Martin Macdonald.“

„Takže on má nezvěstný dvojče,“ vyjasňoval si Frank. „To by mohlo souviset.“

Peter se hořce pousmál. „Moc bych se divil, kdyby to spolu nesouviselo.“ Věnoval příteli vážný pohled. „Čeká nás hodně práce. Je potřeba dát tomu dost času a trpělivosti. Rozumíš.“

Francesco Toni byl ponořen do černé sedačky. Jeho lokty prohýbaly měkká opěrátka. Ruce měl sepjaté. Podpíraly bradu. Jeho oči sledovaly Petera Murphyho. Souhlasily.

 

V nemocnici sv. Kryštofa, v rohu lůžkové části, v pokoji s vylidněnými postelemi, za závěsy, které jednu jedinou skrývali, skryto v čistém bílém povlečení, obklopeno pípajícími přístroji, leželo tělo Mary Douglasové. Ani mrtvé ani živé, tělo prokleté krásy podávající svědectví o přešlém utrpení.

Ve tři hodiny středečního odpoledne, kdy všude ve světě za okny vyrážela zeleň povzbuzena letní sprškou, která v páře opouštěla stébla trávy do níž spadala, a kdy slunko pražilo do okna s vytaženými roletami, do místnosti vstoupil obrýlený muž v bílém plášti, následován detektivem Francescem Tonim v civilní bílé košily a černých džínách. Dvojice došla až k závěsům skrývajícím Mary Douglasovou.

„Není to moc pěkný pohled, ale věřím, že už jste viděl mnohem horší věcí.“ Poznamenal doktor a rozhrnul závěs. Tělo bylo skryté pod peřinou, drobné ruce mladé ženy spočívaly na přikrývce. Její hlavu podpíraly dva nadýchané polštáře. V poničeném obličeji skrývala smířlivé tajemství. Navzdory sešité ráně táhnoucí se levou polovinou její tváře, navzdory pokřivenému nosu a bouli na spánku, i přes sliny visících od jejích koutků a topících se v polštáři, přesto všechno její obličej vyzařoval klid. Klid tak příznačný pro mrtvé. Frank bezděčně sklopil zrak a kousl se do rtu. Na okamžik mu proběhla hlavou myšlenka: „To děvče muselo bejt strašně krásný,“ a společně s novým poznáním v sobě objevil všepřesahující nenávist k Tonimu Macdonaldovi. Vytáhl s kapsy kapesník a utřel Maryiny sliny.

„To nemusíte,“ protáhl koutky doktor, „nakonec stejně nezbyde, než každý večer vyměnit polštář,“ odmlčel se a pak řekl: „Stáhnu rolety.“ Frank ho pozoroval s bezděčně zamračeným pohledem.

„Můžu se vás zeptat?“ Začal k doktorovým zádům u okna. Světlo se vytratilo a muž v plášti se otočil a popošel zpět k Frankovi

„Prosím.“ Vybídl ho se zvednutým obočím. „Cokoli.“

„Mě teda sice řekli co s ní je, ale moc nechápu co to pro nás znamená? Bude…je tu možnost, že bysme…že by mohla nějak prozradit…“ doktor ho zarazil. Díval se na něj s decentním úsměvem: „No podívejte, detektive, z mého osobního profesionálního pohledu je ta dívka mrtvá.“ Věnoval krátký pohled Mary Douglasové. „Ona žije skrze toto, jestli mi rozumíte,“

Ukázal na hadičky na něž byla napojená a přístroje obklopující její postel. Když Frank beze slova přikývl pokračoval: „Její orgány jsou příliš poškozené, bohužel. Můžeme jí takhle držet při životě velmi dlouho. Její srdce může z naší vůle bít, ale pro mě je mrtvá.“

„Na co jí tu teda necháváte? Nezasloužila by si zemřít a pohřbít?“ Frank nechápavě hleděl na peřinu, pod kterou se dmula její hruď.

„Tak si přála rodina. Když to chtějí platit…“ Doktor pokrčil rameny. „Něco vám řeknu, detektive. Pokud existuje duše, pak duše téhle mladé dámy rozhodně není v těle na této posteli. Vidíte její oči? Nikdy je neotevře, ani to zašité ani své pravé. Vidíte její ruce? S postupem času ztratí svalstvo a začne se více podobat kostře obalené kůží. Její tělo pokryjí namodralé proleženiny a nikdo a nic v celém širém světě Mary před tímhle osudem nezachrání. Ta kulka si našla dost krutý cíl.“ Doktor se hořce zasmál. „Každopádně, Mary Douglasová je mrtvá, to je vaše odpověď. Přesně tohle pro vás její stav znamená. Není žádná možnost komunikace mezi tímhle a okolním světem.“

Stáli mlčky u její postele a asi minutu pozorovali, jak její nové sliny pomalu spějí k polštáři, ke své konečné stanici.

„Pořád slintá,“ poznamenal doktor.

„Já se jim divim,“ kroutil hlavou Francesco.

„To víte, dokud to není vaše dítě, můžete jen těžko soudit.“ Odvětil smířlivě lékař.

„Já bych to svýmu dítěti neudělal.“ Trval na svém Francesco.

„Máte děti?“ zeptal se muž v bílém. Frank jen zavrtěl hlavou.

„Aha,“ následovalo ticho

„Víte, jak mají vystaveného Lenina v Rusku,“ zeptal se nakonec doktor v jemném úsměvu. „Tohle je podobné. Její rodina sem chodí, drží jí za ruku, někdy se modlí, někteří pláčou, jak jsem říkal, v jejím těle není žádná duše, a když jsou její rodiče ochotni to zaplatit, komu ubližují?“ Doktorova otázka zůstala viset ve ztichlé místnosti.

„Vidíte její tvář?“ navázal po chvilce doktor. „Ona je v míru.“ Cosi se lesklo v jeho očích, cosi se lesklo ve Francescových.

„Musela být strašně krásná.“ Nadhodil Frank s pohledem na slintající tělo.

„Z nejkrásnějších,“ potvrdil muž v bílém. „Půjdeme,“ zeptal se detektiva a ten mu věnoval slabé kývnutí. Doktor skryl Mary za závěsem a oba její návštěvníci se s tichým zvukem opatrně zavíraných dveří vytratily z jejího mauzolea. Jiný svět je za jeho hranicemi přivítal.

 

Francesco přišel domů a pomiloval svou ženu, vyprávěl jí o Mary Douglasové, o doktorovi, o svých pocitech. Mluvil a mluvil. To protože cítil potřebu zahnat zlé myšlenky k mysli někoho jiného, kde by se mohli navždycky rozplynout. Avšak Mary Douglasová se nerozplynula v Charlottině náruči. Ve skutečnosti nikdy neopustila svět detektiva Francesca Toniho.

A Frank si nikdy v životě neujasnil proč má pocit, že skutečnost, že se nevytratila má co dělat s věcmi, které se stali později.

 

První z nich byl Andrew Black, který přišel na policii a neřekl jediné slovo, jen seděl s tichým úsměvem na židli a čekal až bude opět propuštěn domů.

Druhou pak pohled na Toniho Macdonalda na konci října 2012, kdy ho poutaly na elektrické křeslo. Jen zcela uvolněně seděl a čekal až bude po všem. A na tváři se mu v těch několika posledních okamžicích rozhostil nezapomenutelný úsměv. Úsměv klauna, který se s ústy roztaženými od ucha k uchu probírá vašimi střevy.

 

 

 

---