Jak mi Bůh zachránil život

Nápadům se člověk nemá bránit a naopak je v co největší možné míře podporovat. Proto se pokouším o tenhle projekt a budu rád za upřímné názory.

Rozechvělá ruka drží ostrý nůž. Jeho břit je nasměrován k pulzujícím tepnám levého zápěstí. Zbývá poslední krok a bude konec.

Konec všemu. Všemu trápení. Nejistotě. Strachu. Zklamání.

Již nezbývá žádný důvod k životu.

Ostří se pomalu pohybuje po pokožce. Zanechává za sebou neviditelnou spoušť.

Karmínové kapky zbarvují čistou podlahu.

Nůž vypadne z roztřesené ruky. Již ho není potřeba. Účel splnil.

Tělo zaplavuje uvolňující pocit. Zmizel strach a nejistota. Už na ničem nezáleží. Láska se změnila v nenávist. Souznění v odpor. Odpouštění nahradily výčitky. Laskavost vystřídala závist. Namísto pochopení jen prázdnota. Opora se změnila ve výsměch a opovržení.

Podlahu zbarvuje životadárná tekutina. Síly ubývají. Nač mít oči otevřené? Stejně zde není nikdo, na koho se dívat. Proč sedět, když na podlaze se dá ležet? Brr. Je příliš studená. Zvednout se, se nedaří. Výkřik bezmocnosti. Zbytečný. Není nikoho, kdo by jej slyšel. Přesto zazní znovu. Bez odezvy. Nastal čas naprostého odevzdání. Naposledy se vynořují významné dny života.

Bezstarostné dětství. První školní den. První vysvědčení a hrdost matky. Letní prázdniny u dědy a babičky plné koupání se v bazénu a sbírání hub. První školní láska. Pořízení psa. Násilnický otčím a ponižování od starší sestry. Útrata psa, kvůli narození mladší sestry. Úspěchy v basketbalovém školním týmu. Dokončení základní školy a začátky na škole střední. Nové město. Internát. Noví kamarádi. První milování. Maturitní ples a velké zklamání ve vlastním otci. Maturita. Vojna. První práce. Seznámení s budoucí manželkou. Svatba. Narození dcery. První manželské zklamání. Věčné hádky. Odcizení. Zjištění nevěry. Ztráta naděje.

Bílé teplé světlo. Pomalu se zmenšující a ustupující chladné tmě.

To je konec? Jen tma? A chlad?

„Bláhový člověče,“ promluvil laskavý hlas.

„Už je po všem?“

„Chceš, aby vše skončilo?“

„Ano,“ zní sebejistá odpověď.

„Opravdu nemáš pro co žít?“

„Ne. Nemám. Vše na čem mi záleželo, jsem ztratil, nebo o to vlastní vinou přišel. Manželství. Práce. Dcera. Vše mi proteklo mezi prsty jako jarní déšť a zůstala jen bolest. Nic jsem nedokázal udržet ani ničeho dosáhnout. Stal jsem se břemenem života. Nezbyla mi ani kapka naděje. Všechny možnosti jsem vyčerpal.“

„Zdá se, že jsi pevně rozhodnutý, člověče. Zřejmě jsi o všem pečlivě přemýšlel a prošel nespočet možností, ze kterých ti vyšel vždy stejný závěr, nemám pravdu?“

„Přesně jak říkáš, neznámý.“

Upřímný smích.

„Lidé mi dali spousty jmen, ale neznámý slyším poprvé. Nicméně, co kdybych ti řekl, že je tu ještě jedna možnost, o které tě nenapadlo zauvažovat.“

„Nemožné! Zkusil jsem vše.“

„Kdyby tomu tak bylo, neobtěžoval bych se tě osobně navštívit.“

„Kdo jsi?“

„Pochopíš když otevřeš oči a uděláš vše proto, aby jsi přežil. Slibuji, že toho nebudeš litovat.“

„Nevěřím ti!“

„Otevři oči a následně své srdce a uvěříš!“

Tma začala ustupovat a otevřela cestu bolesti. Bolest jasnějšímu myšlení. Myšlení činům.

 Nejprve se zvednout. Hezky pomalu. Krůček po krůčku. Obvázat řeznou ránu. Tričko stačí. Prozatím. Jen se přestat třást. Šlo by to lépe. To je lepší. Teď sehnat pomoc. Proč jsem jen spláchl mobil do záchodu? Sousedi! Ti pomůžou. Pokus o stoupnutí si. Přílišná ztráta krve se projevuje malátností. Zrak je rozostřen. Svět se pohupuje ze strany na stranu. Hledám oporu.  Stěny jsou perfektní. Cesta ke vchodu se zdá nekonečná. Ještě že jsou klíče ve dveřích. Strčit ten správný klíč do zámku by v nynějším stavu byl nadlidský výkon. Už jen otočit s ním se zdálo nemožné, ale povedlo se. Krvavá dlaň sjela po klice. Druhý pokus vyšel. Hurá. Dveře otevřené.

Na chodbě stojí dvě postavy. Vyděšeně sledují hrůzostrašnou scénu. Vysílením se mi podlamují kolena a padám k zemi. Mladší z mužů mne stačí zachytit těsně nad podlahou.

„Volej záchranku!“ slyším, než upadnu do bezvědomí.

Slyším sirény. Ležím na zádech, ale připadá mi že se pohybuji. Nade mnou ustaraná ženská tvář. Chci něco říct. Rty se hýbají, avšak neslyším se.

„Nemluvte!“ přikáže mi žena.

Opět tma.

---