Vyznávám

Bože 
ty, jenž jsi objal de Saint-Exupéryho 
líbal se s mojí matkou 
a vdechl život zahradám Botticelliho obrazů 
ukázal jsi skrze křídla ptáků, že je možné být mezi nebem a zemí
že čas je jen sen, kterým hoříme po všechny své dny
že s každým novým životem nám ukazuješ Stvoření, tak abychom jej pochopili i my
s celou svojí singularitou, kterou se před početími blížíme k sobě
vím, že je těžké sdělit pravdu tak, abychom ji vůbec zahlédli
ale modlitby, kterými se probouzíme, jsou alespoň něčím, co nám ji dává tušit
teď když přichází zima a pole jsou plna jizev ještě z léta
vidím padat mlhy a téci řeky 
a nepřestávám děkovat, že jsem směl poznat bolest lásky 
jejíž smysl je nám utajen, abychom si uvědomili tajemství
bez něhož není co hledat 
Bože 
nevím vlastně nic, ale k tomu abych chápal 
mám víru 
věřím, že jsi světlo, když ve své slepotě nevidím
věřím, že jsi svědomí, když ve své pýše zraňuji
věřím, že jsi dobro, když ve svém zle právě nevěřím 
lhostejno zda svými skutky, nebo v myšlenkách
z toho se vyznávám