Poštovní schránka

Marek se usadil u stolku v rohu zahradní kavárny, sundal si sluneční brýle a rozhlédl se kolem. Všechno bylo tak, jak si pamatoval. Vzal do ruky nabídku káv a dezertů, která ležela na stole, a pečlivě ji zkoumal. Domácí štrůdl, to jsme nemívali. A kakao s rumem taky ne. Jinak se tu za ty tři měsíce nic nezměnilo. Klidně bych si mohl uvázat zástěru a trochu jim s tím návalem pomoct.

Na zdi domu, hned po jeho pravé ruce, visela poštovní schránka. Zavadil teď o ni pohledem a všiml si, že pod nápisem „Café Paris“ byl nalepený žlutý papírek s ručně psaným vzkazem.

„Nevhazujte MF Dnes! Toto není schránka pana Pištěláka!“

Pištělák. To jméno dobře znal. Kavárna Paříž popravdě nebyla ten tip podniku, kde si člověk pamatuje své zákazníky. Až na jednoho. Marek si stále dokázal přesně vybavit, jak se seznámili.

Bylo pondělí. Po dvou týdnech zaučování měl poprvé sám otevřít. Na obědy ti přijde někdo pomoct. Během dopoledne moc lidí nechodí, ujistila ho majitelka a měla pravdu. V půl jedenácté seděly v kavárně jen dvě čtyřicátnice, které si přišly popovídat o dětech, a jedna studentka, co se asi potřebovala někde zahřát v okně mezi přednáškami. Marek stál za pultem, leštil už třikrát přeleštěné sklenice a nudil se.

Najednou vrzly dveře a ozvalo se: „Dobrý den, tak jestlipak už dorazily moje noviny?“

Hlas patřil usměvavému šedesátníkovi v elegantním kabátě, s bekovkou a koženou taškou v ruce. Dvěma dlouhými ráznými kroky přišel k pultu a napřáhl k Markovi pravici:

„My se ještě neznáme. Jaroslav Pištělák.“

„Marek Novotný,“ odpověděl Marek automaticky, i když ještě neslyšel, že by se hosté při příchodu do kavárny měli číšníkovi představovat.

„Těší mě. A jak je to s těmi novinami? Už tu byl pošťák?“

„Víte, my tady noviny nemáme,“ vysvětloval Marek a v duchu si říkal, co jsme to za kavárnu bez novin, hned zítra to musím nadhodit před majitelkou.

„To já dobře vím,“ pokýval hlavou muž, „ ale kdybyste byl tak hodný a podíval se do schránky, vsadím se, že tam jeden výtisk pro mě najdete.“

Marek byl tak vyvedený z míry, že prostě plnil mužovy pokyny.

Ke svému překvapení ve schránce opravdu našel jeden výtisk Mladé fronty Dnes, na jehož okraji bylo tužkou napsáno číslo popisné a jméno Pištělák.

„On mi totiž pošťák hází noviny k vám, víte. Paní majitelka vám to neřekla? Asi zapomněla, máte tu důležitější věci na práci než moje noviny, že,“ vysvětloval starý pán.

„Tady v domě už totiž kromě mě a mé ženy nikdo nebydlí. Jsou tu jen kanceláře, jedna firma vedle druhé. A když instalovali nové schránky, tak na nás nějak zapomněli. Asi si říkali, kdo by takovým důchodcům ještě psal,“ zasmál se a kupodivu ta poznámka vůbec nezněla kysele. To já bych se teda vztekal hodně, říkal si Marek.

„Nikdo nám sice nepíše, ale bez novin se neobejdeme. A ta vaše schránka je tam tak po ruce, tak nám je pošťák začal házet k vám.“

„Takže si pro ně každý den chodíte? To vám nevadí?“ divil se Marek.

„Ale ani ne. Zvykl jsem si. To víte, jsem v důchodu, nikam nemusím, ale sedět pořád doma... Takhle mám aspoň důvod jít ven.“

„Na tom něco bude,“ pokýval Marek hlavou. „A dáte si něco?“

Pan Pištělák si dal čaj a následující půlhodinu strávili v příjemném rozhovoru. Pak se omluvil, že musí domů. Aby se Růženka nezlobila, že ji tam nechává dlouho samotnou.

„Ale přijdu zas, vždyť víte.“

„Jasně. Pro čerstvé zprávy. Tak nashle,“ loučil se Marek a opravdu se na další setkání s tím příjemným mužem těšil.

Zatímco Marek vzpomínal na své první dny v Café Paris, objevil se číšník. Marek matně tušil, že se jmenuje Michal. Příjmení z paměti nevylovil.

„No čau,“ vítal ho Michal se širokým úsměvem. „To se podívejme, kdo se na nás přišel podívat. Jak se daří, co? Hele, mám fofr, ale tak za půl hodinky to poleví, počkáš? A co si dáš?“

„Preso. Bez mlíka. A jasně, počkám, pak se stav.“

Michal doslova odběhl, opravdu měli v tuhle dobu napilno. Marek přemýšlel, proč ho vlastně vítal tak nadšeně. Skoro se neznali. Strávili spolu týden na place, pak Marek odešel. Nikdy se nebavili o ničem jiném než o práci.

Asi je prostě rád, že ho vidí. Když člověk celý den pobíhá mezi stolky, obsluhuje holky z kanceláře, co si sem zaskočily na salát, nebo jejich šéfy, co si s mobilem u ucha vypijou svoje kafe a hned zase mizí, to je potom vděčný za každou i jen trochu známou tvář.

Přesně to pro něj býval pan Pištělák. Alespoň ze začátku. Známá, přátelská tvář, trochu rozptýlení v jinak docela nudné práci. Každý den si přišel pro noviny, dal si kávu nebo čaj a vykládali si trochu o počasí, trochu o politice, o ženách, o životě.

Asi po měsíci téhle letmé známosti se na něj pan Pištělák vážně zadíval a řekl:

„Pane Novotný... hrajete šachy?“

Když Marek přisvědčil, starému pánovi se radostně zablesklo v očích a z kožené aktovky vytáhl šachovnici a dvaatřicet figurek.

Ukázalo se, že je hrou v šachy přímo posedlý. Marek brzy zjistil, že kromě šachovnice s sebou nosí knihy o šachu a šachové přílohy vytrhané z novin a časopisů. Listoval jimi, když Marek zrovna neměl čas hrát, a mumlal něco o gambitu nebo rošádě.

Tahle teoretická průprava mu kupodivu vůbec nepomáhala. Marek nebyl nijak dobrý šachista. Spíš průměrný. Pan Pištělák ovšem hrál příšerně. Dělal hloupé chyby, z nepozornosti přicházel o figury a zdálo se, že vůbec nemá ponětí o nějaké taktice. Marek se vždycky až styděl, když mu bral nějakou figurku, kterou bylo docela snadné ubránit. Starý pán ale všechno bral s pobaveným klidem. „A jejej, to jsem přehlídl,“ zasmál se jenom.

Jejich společná dopoledne se změnila. Byla delší, ale tišší. Trávili je sklonění nad šachovnicí, občas prohodili nějakou poznámku o právě provedeném tahu, jinak mlčeli a přemýšleli. Marek musel občas odběhnout, někoho obsloužit, umýt nádobí, doplnit zákusky do vitrínky. Když přišel nápor hostů kolem oběda, jeho společník si zapsal postavení figur, sbalil si své věci a spěchal za Růženkou.

Růženka, Pištělákova manželka, byla milá stará paní, se kterou se Marek setkal jen párkrát. Když se náhodou její muž zdržel u nějaké nebývale napínavé partie, přišla si do kavárny pro něj. Bez výčitek, jen ji prostě už nebavilo čekat v prázdném bytě.

„Promiň Růženko, trochu jsem se zapomněl, ale tentokrát určitě vyhraju,“ omlouval se její muž.

„Ty můj velmistře,“ říkala láskyplně a hladila ho po rameni.

Šachy a Růženka, to byly jeho dvě životní lásky. Marek je vídal, jak se zavěšení do sebe procházejí v nedalekém parku nebo vysedávají na lavičce, ona začtená do Večerů pod lampou, on do některé ze svých šachových publikací. Těm dvěma můžeme všichni jen závidět, říkal si tenkrát.

Na stole mu přistála káva, Michala si ani nestačil všimnout a už byl zase pryč. U dvou sousedních stolů chtěli platit. Marek si uvědomil, jak je rád, že je odsud pryč. Tyhle dny, kdy se skoro nezastavil, mu vůbec nechyběly.

Jako tehdy v září. Byl jeden z posledních teplých dní, zahrádka obsazená do posledního místa a jemu navíc ten den nepřišla posila. Měl co dělat, aby všechno zvládl. Sanitky, co zastavila před domem, si sotva všiml a vzápětí ji pustil z hlavy. Následujících pár dní se nekonaly žádné šachové partie a na barovém pultu se vršily nevyzvednuté výtisky Mladé fronty.

Všechno mu došlo až ve chvíli, kdy do kavárny vešel pan Pištělák v černém obleku.

„Infarkt,“ řekl mu jen a Marek nevěděl, co odpovědět. Chtělo se mu toho starého smutného muže obejmout, ale netroufl si. Jen ze sebe vysoukal: „Upřímnou soustrast.“

„Uf, no tak to by bylo, teď už snad bude větší klid,“ dosedl Michal na volnou židli vedle Marka.

„Tak co, jak se daří v nové práci? Už ti to tu chybí, že ses zastavil?“

„Mám volno, šel jsem kolem, tak jsem si řekl, že zkontroluju, jestli ses naučil zacházet s kávovarem,“ pokusil se Marek o vtip.

„Haha, ten se poved. A co teda, prošel jsem?“

„No... jde to, ale musíš ještě trochu trénovat.“

„Co ten nápis tady,“ zeptal se pak rychle a ukázal bradou na schránku.

„Tohle? Snažím se převychovat pošťáka. Ale jde to ztuha a dědek seshora taky moc nespolupracuje. Chtěli jsme udělat dobrý skutek, tak jsme mu koupili vlastní schránku, namontovali ji a on? Ještě nám vynadal. Za dobrotu na žebrotu, fakt. Kdyby si pro ty noviny aspoň chodil, ale on snad čeká, že mu je tam budu denně nosit. To tak.“

Žádný div, že to čeká, říkal si Marek, já to tak dělal. Po Růženčině smrti se z bodrého starého pána stal...no, vážně dědek, Michal měl pravdu. Protivný dědek, co seděl doma a nadával na poměry. Věci, co ho dřív nerozhodily, teď rozebíral a převracel tak dlouho, až dokázal, že jsou všichni grázlové a gauneři. Z bytu už vůbec nevycházel.

Den po pohřbu Marek celé dopoledne marně čekal, že si přijde pro noviny. Když pak opadla polední špička, svěřil kavárnu kolegyni a poprvé se vydal do jeho bytu. Pan Pištělák ho nepřijal zrovna vlídně, ale přeci jen ho pozval dál a nabídl mu kávu.

„Ne, děkuju, já se musím vrátit dolů, kolegyně je tam sama...“

„Tak aspoň chvilku to snad bez vás vydrží, ne,“ zavrčel stařec. „Dlouho už jsme si nezahráli.“

Šachovnice byla připravená a tak neměl Marek jinou možnost než zůstat.

Celkem rychle se z toho stal nový rituál. Příjemné tiché dopoledne nad šachovnicí vystřídala krátká odpolední desetiminutovka. Pár tahů, vyslechnout si stížnosti na celý svět a pak s provinilým pocitem zpět do práce.

„Ten holomek! Zas to hodil sem.“

Michal stál u odemčené schránky a držel v ruce Mladou frontu Dnes.

„Když nemá žádnou další poštu pro tenhle barák, tak se mu nechce chodit dovnitř. Lemra líná.“

„Ukaž,“ rozhodl se Marek a natáhl se pro noviny. “Zajdu ho aspoň pozdravit.“

„Tak ho pozdrav i ode mně, to bude mít radost. My jsme totiž výborní kamarádi,“ zachechtal se Michal ironicky a podal Markovi noviny.

Když se otevřely dveře bytu ve třetím patře, nebyl si jistý, co má vlastně říct.

„Á, pan Novotný, to jsou k nám hosti,“ pronesl pan Pištělák jedovatě. „A nese nám stařiny, to se máme.“

Vypadal ještě zanedbaněji, než si ho Marek pamatoval. Šedé kalhoty, pomačkaná flanelová košile, sešlapané bačkory a třídenní strniště. Ještě před rokem to přitom byl veselý švihák.

„No tak pojďte dál, uvařím vám aspoň kafe, když už jste vážil tu dalekou cestu.“

Z kuchyně se ozývalo cinkání hrníčků a lžiček, Marek stál uprostřed obýváku a nevěděl, co říct.

„Prý už máte schránku,“ prohodil, aby přerušil ticho.

„No jo, to mám, jsem z toho štěstím bez sebe,“ zněla kyselá odpověď. Pan Pištělák vešel do pokoje, postavil na stolek hrníčky s kávou a pokračoval: „Jen smůla, že mě od ní dělí tři patra bez výtahu a já jsem marod na nohy. Ale stejně už je to jedno, dlouho tu nebudu.“

„Ale pane Pišťělák, to přece...“ chystal se Marek protestovat.

„No nebojte, nechystám se umřít. Jen se stěhuju. Do domova důchodců. Nejsem z toho teda u vytržení, ale aspoň budu bydlet v přízemí.“

Chvíli mlčeli a pak pan Pištělák kývnul hlavou směrem k šachovnici u okna.

„Pořád nám ještě zbývá dohrát tuhle partii. Jste na tahu.“

„Vy to tu pořád máte?“ zvedl Marek překvapeně obočí.

„Tak, jak jste to tu posledně nechal. Klidně si zkontrolujte můj zápis v šachovém deníku, s ničím jsem nehýbal,“ odvětil starý pán uraženě.
„To ne, já vám věřím,“ uklidňoval ho Marek, „tak pojďme.“

Prohlédl si šachovnici a pohnul s jezdcem. Kdyby v tu chvíli zvedl hlavu, uviděl by, jak se starý pán potutelně usmívá.

„Šach mat,“ zvolal nadšeně.

„A jéje, to jsem přehlíd‘,“ vykulil Marek oči. Bylo to poprvé, co ho pan Pištělák porazil.

Když se o chvíli později loučili, byl starý pán jako vyměněný. Usmíval se a Marek v něm po dlouhé době zahlídl odraz toho šviháka, kterým dřív býval.

„Tak se mějte a ať se vám v tom domově daří. Určitě tam bude spousta šachistů.“
„To doufám, člověk se musí pořád učit a zdokonalovat. Třeba se někdy stavte.“

„Třeba jo, to bych mohl. Tak se uvidíme. Zatím nashle.“