Dřív než svíčka dohoří

Samota. Pokaždé, když jsem za sebou zavřel dveře od svého bytu, dopadla na mě jako drtivá tíha hory. To ticho… ta tma. Tma, kterou narušovalo jen světlo jedné svíčky. Osamělé stejně jako já. Uplynulo už pět let od doby, kdy jsem začal nenávidět adventní dobu. S první zapálenou svíčkou na adventním věnci na mě znovu dopadaly tyhle zničující pocity prázdnoty.

Dřív než svíčka dohoří,
malou chvíli v duchu váhám,
zda to má tak být.
Snad až moc mi záleží
na tom, co doufám, že i Ty
víš a neumíš jen říct.

Vzpomínky. Na to, jaké to bylo předtím. Když jsme ještě adventní svíčky zapalovali spolu. Ty a já. Bylo nám tak krásně. Proč se to muselo pokazit? Proč zrovna nám? Doteď jsem nenašel odpověď. A tebe už ta otázka netrápí.
Napadla tě aspoň tenkrát? Nevím. Vždycky jsem tvoje myšlenky dokázal vyčíst z tvých očí. Ale tenkrát jsi je přede mnou sklopila…

Dřív než svíčka dohoří,
za tu chvíli toho máme
víc, než dá se říct.
Já Ti přesto uvěřím,
když oči Tvé mi prozradí, co vím.

Byli jsme si tak jistí. Nezapochybovali jsme ani jedenkrát, že jsme jeden pro druhého stvořeni. Že spolu půjdeme životem bok po boku. Věřili jsme, že naše láska překoná všechno. Všechno. Přesto jsem nedokázal zabránit tomu, aby mi tě vzali. Tolik jsi bojovala. A stejně marně. Odešla jsi a mně nezbylo nic. Nic, jen vzpomínky na něco, co bývalo láskou, která se popere s každou překážkou.

Proč to co dřív
se jako láska zdálo,
vím, že je až k smíchu málo.
Po hvězdách
odpověď já teď žádám.
Proč jen zas
pak z jejich záře hádám,
co má mi skrýt
ten zvláštní třpyt

Vím, co bys mi teď řekla. Ať se nevzdávám. Že láska přežije i smrt. Že mám jít dál, dál žít. A jednou… jednou se zase setkáme. Vím, že ty bys tomu věřila. Ale já… já nemůžu. Pro mě naděje uhasla, stejně jako uhasne tahle svíčka.

Dřív než svíčka dohoří
Bude nás dva k sobě poutat
Stovka pout - snad víc
Právě to, a nebo nic.
Řekneš mi, svět se nezboří…
Svíčka dohoří…
Kdo ví…