Bludný kruh - Druhý život

Zůstal jsem ležet na zemi v nekontrolovatelném třesu. Nebyl jsem schopný postavit se znovu na nohy, palčivá bolest projížděla v návalech celým mým tělem, Před očima se mi třikrát zatočil velký černý kruh a já začínal mít pocit, že mě postupně vtahuje.

Až jsem se nakonec ponořil do úplné tmy. Věděl jsem, že teď putuji do neznáma a svoji tělesnou schránku nechávám ležet v zapadlé ulici na Longebrinském náměstí před popisným číslem 34. Mezitím co jsem se sám sobě snažil vysvětlit, co se vlastně děje, se tma proměnila v prudké světlo....

A já se probudil v neznámé kanceláři. Muž, který mi byl zcela neznámý mi civěl do tváře. Moje přítomnost ho ale zjevně nevyvedla z míry tak, jako mě ta jeho. Skoro by se mohlo zdát, že mě ve své kanceláři čekal. Chvíli mi trvalo, než jsem se trochu zorientoval. K mému údivu ale začal konverzaci neznámý muž.

„Jak se cítíte?“, zeptal se bez známky údivu v hlase, jako by věděl, že s mým zjevením tady není všechno v pořádku. „Velmi dobře, proč se ptáte?“ Rozhodl jsem se hrát s ním jeho hru a předstírat, že můj příchod sem byl úplně běžný. „Od vašeho příchodu jste neprohodil ani slovo, což je naprosto proti vašim zvyklostem.“

Tohle už mi začínalo připadat poněkud divné, nevzpomínám si, že bych tohle místo, koneckonců i toho člověka, co se tváří, jako by mě znal delší dobu, někde viděl. Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale místnost ve mě vyvolávala pocit stísněnosti, a tak bylo nemožné vyvodit něco logického. „Jak se jmenujete?“, zmohl jsem se nakonec na tuhle jedinou otázku, která však mohla vnést trochu světla do situace. „Jmenuji se Max Whitner. Vy asi vážně nebudete v pořádku, že? Copak si na mě nevzpomínáte?“ Tohle už bylo trochu moc i na mě. „Ačkoli to bude dost nezdvořilé, musím přiznat, že jsem vás v životě neviděl.“

A pak se kruh opakoval a já se probral na policejní patologii, zrovna v okamžiku, kdy se do mě jeden ze zaměstnanců chystal říznout. Rychle jsem vzkřikl a mužova ruka se zaklepala a znejistěla. V témže okamžiku jsem však ztuhl hrůzou. Cedulka na mužově plášti totiž hlásala:

Max Whitner

vrchní policejní patolog

Potřeboval jsem se ujistit, že jsem se z „kruhu“ nezbláznil. Pro začátek stačilo mému mozku poněkud chabé vysvětlení, a to sice, že Maxů Whitnerů putuje po světě víc.(Neměl jsem v tuhle chvíli čas, sílu a ani náladu na to, abych si rozumně vysvětlil to, že Max z druhé strany „kruhu“ byl oblečený úplně stejně jako muž, který se teď nade mnou skláněl). Ani jsem se však nepotřeboval ujišťovat o tom, že muž o našem setkání na druhé straně „kruhu“ nemá ani ponětí, neboť vypadal přinejmenším stejně překvapeně jako já. Ovšem kdo by se mu divil, vždyť ještě před pár minutami si mohl být jistý, že exemplář, který se právě chystal kuchat, byl dočista mrtvý.

Muž s nechápavým výrazem odešel. V místnosti zůstal jen malý skalpel a já. Po chvíli slyším z vedlejší místnosti tichý hovor. Potom se muž zase objevil a s poněkud klidnějším výrazem ve tváři mi oznámil, že můžu jít domů. Poděkoval jsem mu a vyšel z budovy policejní patologie, zamířil jsem vpravo, směrem na Longebrinské náměstí. V potemnělé postranní uličce jsem našel dva kousky policejní pásky. Ze všeho nejdřív jsem však prozkoumával obsah svojí domovní schránky se štítkem, na kterém bylo napsáno Derek Lester. Nevšímal jsem si záplavy nezaplacených účtů a vytáhl ze schránky dnešní noviny. Očistil jsem si boty, odemkl domovní dveře a usadil jsem se v houpacím křesle, abych si přečetl zprávu o vlastní smrti:

Dne 25. května 2012 bylo na Longebrinském náměstí nalezeno mrtvé tělo. Vše nasvědčuje tomu že se jedná o Dereka Lestera, vlastníka domu s číslem popisným 34. Výsledky pitvy ještě nejsou známy, ale podle všeho ho postihl infarkt. Policie na místě vyloučila cizí zavinění.

Po přečtení téhle zprávy jsem potřásl hlavou, abych si srovnal myšlenky a začal konečně v klidu přemýšlet. Došel jsem k závěru, že klíčem k vyřešení celé kruhové záhady je jediný člověk, nebo vlastně dva. Abych se v pátrání trochu posunul kupředu, musel jsem zjistit, jestli existuje spojení mezi vrchním policejním patologem Maxem Whitnerem a Maxem Whitnerem z druhé strany „kruhu“. Bylo pozdní odpoledne a já se rozhodl, že si Maxíka trochu proklepnu. Zašel jsem proto do knihovny, která byla vzdálená dvě ulice od mého domu. Vzhledem k tomu, že Max pracuje na policejní patologii, nebude příliš těžké ho najít. Zabralo mi pět minut, než jsem našel správného člověka. Maxovi bylo 45 let, na fotce má brýle a knír, obličej má oválný, oči hnědé. Nejzajímavější věc je ta, že Maxova diplomová práce byla na téma Cestování duší. Dychtil jsem po tom, abych si mohl jeho práci přečíst, nebyl tu ale žádný odkaz. Rozhodl jsem se ještě dnes večer vloupat na policejní patologii do Whitnerovy kanceláře. Nyní už nebylo žádných pochyb o spojitosti vrchního policejního patologa a Maxe z druhé strany.

Podle toho, kde jsem se probudil, jsem usuzoval, že Whitnerova kancelář se nachází ve druhém patře policejní patologie. Bez odkladu jsem tam tedy zamířil.