Město v Oblacích

Město v Oblacích

Ze sklepního okénka staré zašedlé budovy ve staré ulici, kde noční tma šedobu již přemáhá, vylezl zoufale tvor, který již jen vzdáleně připomínal člověka. Na obličeji měl strhanou a odřezanou kůži, levé oko již stěží drželo v důlku. Pravá noha byla od kolena utržena a z pahýlu prýštila krev. Stvoření se plazilo po ulici, když spatřilo temnou postavu blížící se k němu. Její nohy klepaly tak hlasitě, až se krev prýštící z rány leknutím otřásala. Byl to vysoký muž, ovšem při bližším prohlédnutí bylo patrné, že má chůdy. Ty neměřily více než deset centimetrů. Muž na nich kráčel dál, zastavil pouze proto, že se mu osoba bez pravé nohy připlazila do cesty.

Začala nesrozumitelnou mluvou křičet něco, co mohlo být interpretováno jako zoufalá žádost o pomoc. V tom ze sklepního okénka v šedém domě vylezl další muž, jenž třímal v ruce sekeru. Osoba bez nohy nejspíš ztrátou krve a také kvůli své bezvýchodné situaci počala ztrácet vědomí. Byla ale určitě ještě naživu, když jí muž se sekerou uťal kus masa na krvácející noze a počal je pojídat. Muž na chůdách si mezitím vysypal šňupací tabák na kloub ruky. V tom zavál prudší vítr a chomáčky tabáku se rozletěly pryč. Muž s chůdami pohlédl na muže se sekerou. Vzápětí se však otočil a kráčel dál ulicí nevnímaje okolí. Sekeru třímající muž pak odtáhl svou oběť zpět do sklepení velkého šedého domu.

Chůdy pravidelně klapají o dlažbu ulice. Jejich zvuk občas přeruší víření drobných křídel létajících gum, jež za dne vymazávají lidem úsměvy, pokud jsou nepozorní. Jedna z nich, která na sobě nesla ještě zbytky rtěnky, se pomalu přiblížila k muži, jehož chůdy pravidelně rozezvučují ulici města. V okolí se nachází nevěstinec. Náhle se klapání chůd utišilo a muž mžikem chytl létající gumu. Ta se bránila, však vyklouznout se jí nepodařilo. Chodec na chůdách přikročil ke zdi, jež byla poseta bezpočtem nápisů, a počal je mazat. Kousky létající gumy padaly na chodník, až z ní nakonec nezbylo téměř nic. Jen holá stěna. Jen kousek gumy se stopou rtěnky byl nesen větrem. A noční obloha se podivně pousmála.

Chůdy klapaly dál, jak jejich majitel postupoval dlouhou ulicí, na níž navazovalo spoustu menších. V jedné prostornější stály v řadě vedle sebe parní válce, připravené k závodu. Klapající muž si jich však téměř nevšiml. Nevnímal ani nepravidelné výkřiky, jež chvílemi prořízly noční ticho lemované monotónností chůd. A tento zvuk nakonec opustil širokou ulici, když muž zahnul za roh. Zde jakási postarší obtloustlá osoba vynášela velký barel, jenž byl po okraj přeplněn lidskými mozky. Chodec na nevysokých chůdách se na chvíli zastavil a pohlédl na plakát, který visel u vchodu, z nějž vyšla osoba nesoucí barel. Na sešlém papíru byly zobrazeny postavy sedící na křeslech, jakoby holičských, ovšem měly otevřené lebky a chyběl mozek. U jedné postavy byl tento orgán zobrazen právě ve stavu vyjímání. Ovšem jazyk hesla, které náleželo k tomuto zobrazení, byl nesrozumitelný. Klapající muž hleděl na plakát poměrně dlouho. Najednou ta obtloustlá osoba vytáhla z barelu jeden mozek a mrštila jím po muži na chůdách. Orgán však jakoby sám zahnul do strany a plácl sebou na dlažbu ulice. Poté muž opustil svým pohledem plakát a vydal se dál noční ulicí za neutuchajícího klapotu chůd.

Netrvalo to dlouho a chodec narazil na další dvě lidské postavy. Nacházely se uprostřed menšího náměstí, jímž muž na chůdách procházel. Zvuk klapání však přehlušil pád jedné osoby prudce na zem. Druhá, stojící osoba, jí totiž podrazila nohy. Počkala, až se povalená bytost zvedne a poté se dala do pohybu. Mezitím se opět stojící osoba mírným popoběhnutím dostala před ní a podrazila jí nohy. Muž na chůdách se zastavil, aby netvořil konkurenci zvuku pádu. Chvíli obě osoby pozoroval, jak si střídavě podrážejí nohy a zase se zvedají a naopak. Nakonec zvuky pádů opět doplnilo klapání a muž opustil náměstí, aby se dal alejí šípů. Tím rozsáhlým místem, na němž se nachází nespočitatelné množství šípů zabodnutých v čemkoliv, procházel muž poměrně dlouho. Trochu zrychlil, možná ve strachu, aby mu noc neunikla. Nijak se to však neprojevilo, neboť povrch aleje zvuky klepání nevyluzoval. Na šípech byla napsána nebo vyryta různá data něčích narozenin. Některé hroty ale byly již příliš otupené.

Chůdy opět vkročily na dlažbu a vrátil se tak onen známý zvuk. Muž kráčel dál městem, však v této části budov ubývalo a žádné jiné osoby se již nevyskytly. Nejspíš se i mírně oteplilo, neboť muž cítil, jak si noční obloha utírá šátkem zpocené čelo. Klapání chůd však pokračovalo, ať byly obrazy okolí jakékoliv. Náhle muž vkročil na místa, kde vrstva oblaků nebyla příliš hustá. Klapání naráz utichlo, jak se muž propadl skrz mraky do temné noci, která, stejně jako kdokoliv jiný, přeslechla jeho křik. Noční obloha pak město v oblacích přívětivě přikryla svým šátkem.