Návrat

Lesem se potácela osamocená postava. Namáhavě stoupala do strmého kopce a když se konečně dostala až nahoru, odměnou jí byl dokonalý rozhled po širokém okolí. Vítr strhl poutníkovi z hlavy kápi a odhalil tak znavený obličej mladého muže částečně zakrytý dlouhými vlajícími vlasy kaštanové barvy. Několikadenní strniště ani únava nedokázaly zcela zakrýt vznešenost, jakou tvář vyzařovala. Při pohledu, jaký se mu naskytl, se mladíkovy oči zalily slzami. Pamatoval si ten kraj, tu krásnou zemi, kde prožil své dětství. Vítr česával zlaté vlasy obilí a ptactvo pělo v ovocných sadech ódy na slunce. Odevšad se ozývaly hlasy lidí, zpívajících si při práci a zdravících se navzájem.

Nyní to vše bylo pryč... Zborcené domy opuštěných vesnic němě truchlily pro své bývalé majitele. Shluky polámaných a suchých torz kdysi ovocných stromů působily jako hrozby neznámému viníkovi. Jen pole se místy ještě zelenala, ale křoviny a divoké býlí sloužily za potravu jen divé zvěři. Co se to stalo s krajinou? ptal se poutník sám sebe. Dlouho, předlouho se nemohl vrátit a celou tu dobu odmítal uvěřit zkazkám o neznámém nebezpečí, ketré vyhání obyvatelstvo z domovů a pustoší zem. Nyní vše viděl na vlastní oči, ale stále nemohl uvěřit.

Hluboce zamyšlen nakonec sešel zpět na cestu. I les se změnil. Zdál se být nepřátelsky naladěn vůči každému narušení. Poutník popaměti zabočil na širší cestu, která jej měla dovést až do rodinného sídla, rozlehlého zámku, který kupodivu stále ještě odolal všeobecnému rozkladu a zmaru, a zůstával stejný, jako v dobách, kdy muž býval ještě bezstarostným chlapcem. Vzpomínal na to krásné období plné drobných radostí a vůbec si nevšímal okolí.

Proto nezaznamenal ani hlouček stínů, který se oddělil od nedaleké zborceniny myslivcovy chaty, jež stávala na okraji lesa. Nevšiml si, že se stíny dosti rychle pustily za ním, ani že jej velice brzy obklíčily. Z myšlenek jej vytrhlo teprve když mu kdosi položil ruku na rameno. "Což nevíš, mladíče, že tu pro tebe není bezpečno? Což nevíš, že tu není bezpečno pro nikoho?" Mladík se rychle otočil po neznámém. Naskytl se mu pohled do divoce rozšklebené tváře bičované nemytými havraními vlasy. Nejpůsobivější v ní byly oči. Byly černé a hluboké jako dvě jezera, ale zároveň v nich bylo cosi živého a dravého. Mladík měl pocit, jakoby ho vtahovaly kamsi pryč, dusily jej a topily. Nemohl dýchat, nemohl myslet. Pohltila ho černá tma.

Když znovu začal vnímat, ležel na měkkém koberci v nějaké místnosti. Otevřel oči. Vysoké police plné vzácných knih, dřevěná křesla se lvími tlapami... Moment... Tohle místo poznával! Kdysi tu trávil téměř každý večer. Knihovna v sídle jeho rodiny. Vlastně teď již jen jeho, protože z příbuzenstva zůstal naživu jediný.

Dobře. Věděl kde je. Ale jak se tu ocitl? Mířil sem přeci přes les... vyhlídka na zpustošenou krajinu... les... setkání s podivným neznámým a... A co? Co se dělo dál? Že by jej sem dovedl on? To by tu možná ještě mohl být! Mladík hbitě vyskočil na nohy... a téměř okamžitě jej srazila na kolena neskutečná bolest. Zaúpěl a objímajíc si hlavu, pokusil se uklidit. "Pomalu, pomalu nebo si ještě ublížíte!" pronesl nedaleko svěží dívčí hlas. Zašustěl těžký brokát a jemné dívčí ruce pomohly mladíkovi vstát. Zamrkal a bolest odezněla stejně rychle jako přišla. 

Drobná dívka zahalená v až nepatřičně těžkých černých šatech, které dokonale zakrývaly celé tělo, si jej starostlivě prohlížela. Světlé vlasy kryl klobouček s černou rouškou, ale ani nepadnoucí těžkopádná róba nemohla zatajit dívčinu něžnou krásu. S černí šatů ostře kontrastovala její nepřirozeně bledá pleť a modré oči a také temně rudý šátek, který měla kolem krku. "Asi vám to říká každý, ale... Neznáme se odněkud? Mám pocit, že jsme se někdy, někde..." Umlčela ho jemně prstem v černé rukavici. "Chtějí vás vidět, pojďte, prosím, za mnou. "