Přijetí

Kailaš

Lidé stanuli na povrchu Měsíce, ale nikdy na vrcholu téhle hory. Svým sedmihodinovým výstupem přes hranu ledovce Naqu tak nejenom přepisoval historii, ale také se dopouštěl svatokrádeže. Když stanul před východní stěnou, mohl konečně vydechnout. Na jihu úsvit osvětloval obrovská jezera Manasarovar a Rakaš a na severu, hluboko pod sebou, sotva rozeznal shluk budov.

„Konečně už o mně vědí,“ pomyslel si, když k němu dolehlo tlumené dunění. To mniši z kláštěra Driraphuk Gopta troubili na obří rohy rag-dung.

„Jen si trubte na poplach, ale mě už nikdo nedostane. Ani svatý Milarepa. Ani sám Šiva. Jsem nepřemožitelný! A přicházím si vzít, co mi náleží. Trůn bez bolesti, veškerou blaženost světa.“

Hory štěstí

James si představoval štěstí jako horu, jejíhož vrcholu brání dosáhnout bolest. Utrpení vnímal jako protiklad štestí nejenom z etických, ale také z profesionálních důvodů. Jako algiatr, specialista na bolest, zasvětil potírání a chápání bolesti svůj život. Své štěstí si nespojoval jenom s pomocí pacientům, nýbrž s kariérou. Proto si konečně vybral nemocnici v kolorádském Fort Collins. Patřila k celonárodní špičce v pain managementu, potírání bolesti.

Byl konec dubna. Kousek za městem se opíral o auto, kochal se na panoramatem Skalistých hor a usrkával kávu. Byla to vzácná chvíle klidu před začátkem nemocniční směny, ranní rituál před kolotočem pacientů. Dopoledne vizita a odpoledne ordinace. A v ní se s bolestmi z pásového oparu objevil Winston.

„Mladý exot z Boulderu,“ pomyslel si. Plnovous, dredy a hipster outdoor ohoz z přírodních materiálů.

„Varicella zoster. Naneštěstí se vám to opakuje, říkáte?“

„It sucks, man. Nevím, kde sem k tomu přišel. Nejspíš někde v Burmě nebo Thajsku. Tam se na člověka vždycky lepí kupa lidí. Tolik lidí jste v autobuse nikdy neviděl. Vevnitř i na střeše. A do toho vlhko a horko. A pak konečně zastavěj. Někde uprostřed pralesa. Mrknu do Lonely Planet a boom! Už jsem někde na večeři. Nesmírně přátelský a usměvavý lidi...“

„Ale abychom se vrátili k rozsahu toho oparu...“

Za hodinu si James na Winstona a jeho monology už nevzpomenul. Jeho podvědomí se ale pevně chytilo kontrastu jejich životů. Kariéra, sterilní nemocnice a předvídatelné dny versus deštný prales v Burmě, liduprázdný Tibet a bezstarostnost a svoboda. Věříme, že ovládáme svůj život. Věříme, že svými volbami určujeme svou cestu. Ale opravdu známe síly, které nás vedou na vrchol naší hory štěstí?

Bez utrpení

Dva týdny po prvním setkání si James opět dopřával ranní kávu s výhledem na hory. Z rozjímání ho vyrušilo zacinkání.

„To je ale náhoda,“ řekl Winston a sesednul z kola.

„Dobré ráno. Snad jste nejel celou noc až z Boulderu?“

„To by bylo libový. Ale jenom objíždím okolí. A co vy tady, doktore?“

„Takový můj kávový obřad. Už ty bolesti ustoupily?“

„Je to pryč. Díky! Ale je to maglajs, tahle bolest, co?“

„Ano, bolest je fascinující.“

„Proto jsem taky rád, že jsem na vás narazil.“

„Potřebujete další léky?“

„Vůbec ne. Když jsem byl před pár lety v severní Indii, tak jsem tam viděl šílenost, která vás určitě bude zajímat... Na tržišti tam jeden chlapík předváděl takový představení. Což o to – kejklířů a šarlatánů jsou tam mraky. Tahaj z lidí prachy. Ale tohle číslo byla jiná liga...“

„Aha,“ odkašlal si James a podíval se na hodinky.

„Tenhle týpek si vzal dlouhatánský jehly, přejel jima nad vohněm a pak si s nima propíchával jazyk. Pak si vzal regulérní šavli a namastil si jí do bicáku jakoby nic.“

„Prosím? Jako že si protínal paži čepelí?“

„Crazy, huh? Jo, přesně tak. Prostě se proklál šavlí. Gore like hell. Ale hlavně, doktore, a proto vám to tady celý vykládám – on při tom ani nehnul brvou.“

„Chcete mi říci, že neprojevil žádné známky nocicepce – vnímání bolesti?“

„Přesně tak. Ani slzička. Prosmahnul se šavlí, sebral prachy od turistů a šmitec.“

„Poslyšte, Winstone, neděláte si ze mě legraci, viďte?“

„Vůbec ne, doktore!“

„Nejspíše byl pod vlivem psychofarmak.“

„To bych neřekl. Hašišáků jsem viděl na cestách mraky a tenhle vypadal čistej.“

James se zamyslel:

„Probudil jste ve mě zvědavost. Neměl byste dnes čas na oběd?“

Uttar Pradeš

Po obědě začal James ihned pátrat na internetu. Od Winstona věděl, že muž žije někde v okolí města Rampur u hranic s Nepálem. Žádné zprávy o muži sice nenašel, ale napsal email do místní okresní nemocnice. Od zprávy si ovšem moc nesliboval, protože webová stránka vypadala zaostale a neaktivně. K jeho překvapení následující den obdržel odpověď od indického primáře, který slíbil, že případ nechá co nejrychleji prošetřit.

Za dva týdny se primář ozval znovu a oznámil, že hledaného muže nejen našli, ale potvrdili u něj i jeho neuvěřitelnou schopnost necítit bolest. Jmenoval Parmvír a byl pastevcem, který si příležitostně přivydělával jako kejklíř nebo šerpa vysokohorských výprav.

Vyšetření ukázalo, že necítí jakoukoliv bolest způsobenou mechanickými, chemickými nebo tepelnými podněty. Sice rozumově chápal, co bolest znamená. Ale pocitově pro něj bolest nic neznamenala. Byla jako světlo pro slepého nebo zvuk pro hluchého. Proto si během dospívání bezděčně ukousnul špičku jazyka, přišel o několik článků prstů a navíc utrpěl četné a špatně zhojené zlomeniny na žebrech a končetinách. Ani nemluvě o omrzlinách během výprav v Himaláji.

James byl fascinovaný. O vzácných případech dědičné analgesie četl, ale nikdy se s žádným osobně nesetkal. Lékařsky zaznamenaných případů bylo jenom několik a žádný nebyl fyziologicky vysvětlený. Parmvírův případ byl o to zájímavější, že kromě neschopnosti cítit bolest netrpěl žádnými jinými defekty. Jeho zdravotní profil byl zcela normální. Příčina jeho defektu tedy musela být genetické nebo molekulární povahy. Bohužel okresní indická nemocnice nebyla vybavena na podrobnější analýzu.

Proto James vzal věci do svých rukou. Sehnal peníze a odejel se svým týmem do severní Indie. Vysvětloval si to samozřejmě tak, že ho láká vidět mimořádného pacienta na vlastní oči. Vůbec ho nenapadlo, že v něm klíčí touha po změně, touha po odhození povinností a každodenní rutiny, kterou do něj zasel Winston.

Parmvír

Parmvír byl nečekaně sebevědomý. Nejspíše byl přesvědčen, že je vyjimečnější než ostatní. Místní hinduisté ho totiž považovali za inkarnaci nějakého božstva a buddhisté v něm zase viděli výzvu pro první vznešenou pravdu, že„život je dukkha neboli utrpení“. A když už ho lidé neuctívali, byli jím alespoň fascinováni jako turisté během festivalů nebo horolezci, jimž tahal náklady do základních táborů. A teď přišli tihle Američané a brali ho pouze jako výzkumný objekt, z nějž koukají nové poznatky a možná i peníze. Parmvír nebyl na takové přehlíživé zacházení připravený.

„Proč já necítit bolest? Protože já byl darován. Protože já byl svěcen,“ potřásal rozčíleně rukama s chybějícími články prstů.

„Mohl byste prosím chvíli nechat paže podél těla,“ odvětil podrážděně Frank.

„Ty nerozumět! Já mít sny od Višnu. Hodně barev, samé světlo.“

„Podívejte, pane Mattu. Je to strašně zajímavé. Ale abych vás mohl vyšetřit, potřebuju abyste se uklidnil.“

„Já uklidnit! Já nechci uklidnit!“

Mladý lékař se obrátil k indickému kolegovi:

„Doktore Dhaneža, mohl byste mu, prosím, domluvit?“

„To je ale síla,“ pošeptal Frank svým dvěma kolegům na druhé straně ordinace.

„To je slabý slovo,“ odpověděl mu Phil. „Mám toho taky plný kecky. Horko, špína a smrad. Žádná klimatizace. Navíc jsem nespal tři dny a mám střevní chřipku...“

„Oh, poor baby Phil...“ ušklíbla se imunoložka Adeline.

Po odběru krve se chystali na biopsii.

„Co se mu nelíbit?“ kývnul Parmvír směrem k Philovi.

„Všechno se mi líbit. Hlavně nám dejte pár těch vzácnejch svalovejch vláken.“

„No tak, Phile, kontroluj se,“ chytil ho za předloktí Frank.

„Jak to myslet?“ zvýšil hlas Parmvír.

„Nijak. Nic tím nemyslí.“

„No jasně. Nic tím nemyslím. Co bych taky mohl, když jsem jenom doktorand.“

„Adeline, mohla bys prosím...“

„Phile, co se děje?“

„Nada. We’re cool.“

„Myslím, že by sis měl jít odpočinout do hotelu.“

„Vždyť je to díra!“

„Co on říkat?“

„Promiňte, pane Mattu. To je jenom taková personální rozmíška.“

„Personal my ass, Adeline. Přestaň mě kibicovat.“

„Buď profesionální a neztrácej přehled.“

„Kdo by ho neztrácel. Přijel jsem za vzorkama a ne tady za Kršnou.“

„Jak za Kršnou?“ vykřikl Parmvír a seskočil z vyšetřovacího lůžka. „Co ty dovolovat?!“

„Parmvíre, nerozčiluj se,“ chytil ho za rameno Dhaneža.

„To je přesně ono. Úplnej blázinec. Pane, žádný blahořečení, žádnej Kršna. Nejste žadnej superman, protože necejtíte bolest. Já vím, že tomu nerozumíte a nikdy nebudete. Ale prostě máte nějakou mutaci, vlastně dědičnou vadu. Jasný?“

„Jaká vada?! Co říkat!? Hanba, hanba!“ křičel Parmvír a začal se zbrhle oblékat. „Ty uvidět, co já dokázat! Ty uvidět!“

„Prosím vás, pane Mattu, nezlobte se. Omlouvám se vám,“ snažila se ho ukonejšit Adeline.

Ale Parmvír už byl pryč.

Bez bolesti

Dva roky nato vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature článek popisující Parmvírův případ. Genomová analýza odhalila, že Parmvír a někteří jeho příbuzní jsou nositeli vzácné mutace genu pro jeden iontový kanál, protein, který je nezbytný pro vnímání bolesti. Zmutovaný protein je nefunkční a nedokáže v nervových zakončeních vyvolat vzruch, jemuž říkáme bolest. Zatímco Parmvír se dožil dospělosti, ostatní jeho stejně postižení příbuzní takové štěstí neměli. Zemřeli už během dětství na následky fyzických poranění či infekcí způsobených neschopností se učit díky vnímání bolesti.

Ačkoliv je bolest nepříjemná, ačkoliv jí vnímáme jako středobod utrpení světa, je také naprosto nezbytná k přežití. Bez adverzivního vnímání bolesti se není možné intuitivně naučit, co je zdraví nebo životu nebezpečné. Bolest umožňuje učení a v důsledku tak umožňuje život. Tohle shledaní stojí ve zdánlivém protikladu k našemu chápání světa, v němž bolest vnímáme jako protiklad radosti a štěstí. Neuvědomujeme si přitom, že to není bolest, nýbrž utrpení, tedy nekontrolovatelné, nekončící strádaní, které je opakem štěstí. Antithesí hory štěstí je propast utrpení a nikoliv bolesti.

Proměna

Po rozmíšce s Parmvírem se Američané vrátili domů. Odejeli ale bez Jamese, který si vzal delší neplacené volno, aby na vlastní oči uviděl syrovou divočinu západního Himaláje. Jeho kolegové tomu vůbec nerozuměli – byli přece na začátku přelomového objevu – ale James byl neoblomný. Hora štěstí, jejíhož vrcholu chtěl dosáhnout už nepatřila jeho lékařské kariéře.

První setkání se střechou světa změnilo jeho život. Najednou věděl, že už se nemůže vrátit do ordinace, do malého světa pacientů a vizit. Pochopil, že nad bolestí dokáže zvítězit jenom radostí, kterou ve svém dosavadním životě nikdy najít nedovede. K nepochopení a rozčarování svého okolí podal v nemocnici výpověď a začal se toulat světem, kde se dobře žije i za dolar na den.

Když se občas vrátil domů, setkával se většinou s odsouzením nebo závistí, s lidmi, kteří šplhali na falešnou horu štěstí.

„Opravdu ti nechybí ordinace? Kdybys býval zůstal ještě pár let, mohls být přimářem. A co teprve ten patent na to nové analgetikum, co koncern Lilly vyvinul na základě tvého objevu? Úplnej zlatej důl. Jak sis to mohl nechat ujít? Krize středních let?“

„Zamiloval jsem se do velehor...“

„Copak jich tady nemáme dost?“

„Ne takových jako v Himaláji...“

Horolezec

Winston seděl na terase restaurace v Colorado Springs s výhledem na štít Pikes Peak. Naproti němu dojídal jeho obchodní partner Craig, s nímž spoluvlastnil konzultační firmu v oblasti investičního kapitálu. Winston se zadíval na hory a usmál se.

„Wassup, buddy?“

„Ale vzpoměl jsem si na jednu příhodu z mýho cestování...“

„Něco, co ještě neznám?“ zeptal se Craig a rozvalil své tlusté tělo.

„Neznáš, ale mohlo by tě to zajímat.“

„Hm. Ty tvoje povídačky o plazení se pustinou bez sprchy a klimošky mě neberou.“

„Bylo mi tenkrát asi pětadvacet. Zbavil sem se konečně oparu a začal zase cestovat.“

„Tos byl ještě ten zoufalec, co maká půl roku na plošině v zálivu, aby pak mohl půl vandrovat po Asii?“ zachechtal se Craig.

„Ale no tak! Jel jsem na kole sólo Tibetem z Kargiliku až do Darchen. Některý průsmyky jsou výšší něž támhlety hory. Žádná civilizace, žádný lidi. Aljaška jako proti tomu jako New York.“

„Cut the crap.“

„Hinduisti, buddhisti a džinisti se do týhle vysokohorský pustiny vydávají kvůli jedný hoře. Jmenuje se Kailaš nebo taky Gang Rinpoče a je nejposvátnější horou světa. Tisíce lidí, často strašně chudejch, tu horu celou obcházejí, protože věří, že to smyje jejich hříchy a přinese štěstí a spásu. Ale i pro nevěřící je to úžasná hora. Ční nad okolní krajinu jako bílá pyramida. Meta pro alpinisty, řekl by sis. Jenže tahle hora je naprosto tabu.“

„Jak to myslíš?“

„Je zakázaný na ní vylízt. To by byla svatokrádež. Jako třeba vtrhnout do Kaaby v Mekkce nebo vzít krumpáčem zeď nářků.“

„A to všichni ten zákaz respektujou? Neříkej mi, že se o to někdo někdy nepokusil. Třeba nějakej západní horolezec?“

„Čínský komunisti kdysi nabídli Meisnerrovi permici k prvovýstupu, aby pokořili Tibeťany. Ale ten to odmítnul. Takže ne. Na Kailaš opravdu nikdo nikdy nevylezl,“ řekl Winston a potom se zadíval Craigovi do očí. „Tedy ne tak úplně...“

Craig přimhouřil oči a potom se přitáhl k Winstonovi: „Ty neřáde! Tys na tu zatracenou horu vylezl, že jo?!“

„Tak tě to přeci jenom zajímá?“

„Jasně, že jo.“

„Po dlouhý cestě jsem konečně dorazil do tábora v Darchen na úpatí Kailaše. Hrůza a hnus. Splácaný ubytovny pro turisty, stovky stanů poutníků. Po měsíci samoty šok ze stovek lidí, kopců odpadků, smradu a smeček hladovejch psů.“

Craig nedočkavě ťukal prsty na stůl.

„Vydal jsem se západním průsmykem až ke klášteru Driramphuk Gompa pod severním úbočím. Navečeřel jsem se a šel brzo spát.“

„A dál?“

„Ráno mě probudil šrumec. Venku stál velkej shluk poutníků i mnichů, který mlátili do bubnů a troubily na rohy rag-dung. Zraky upnutý na Kailaš. Někteří hrozili pěstma. Vepředu sem zahlídnul nějakýho bělocha s velkým foťákem na trojnožce. Řekl mi, že si za úsvitu chtěl udělat fotky, když na východním hřebenu zahlídnul nějakýho horolezce. A když se zpráva rozšířila, vznikla panika. Hinduisti si mysleli, že je to démon, kterej se snaží přepadnou Šivu sídlícího na vrcholu. Buddhisti byli přesvědčení, že je to iluze, kterou boddhistattvové zkoušejí jejich víru. Ale mě bylo jasný, že je to nějaký hovado, který k ničemu nemá žádnou úctu. A když jsem se podíval objektivem, opravdu jsem na bělostný stěně uviděl nějakýho člověka. Nemohl jsem pochopit, proč to dělá. Aby zneuctil posvátný místo? Aby si něco dokázal? Ale než jsem si to urovnal, vykřiknul jsem.“

„Co se stalo?“

„Ten maník se zřítil dolů. A vtom ty bubny a rohy utichly jako když utne. A mniši si začali klekat a lehat na zem.“

„Mysleli si, že to byl zásah shůry?“

„Přesně tak. Jako kdyby se ti zjevila panna Marie...“

„Takže tu horu „štěstí“ přeci jednom nikdo nezdolal.“

„Aspoň co já vím.“

„A přišli vůbec na to, kdo to byl?“

„Slyšel jsem, že mniši nakonec dostali od opata svolení vydat se k úpatí. Když tam tu mrtvolu našli, uviděli další nebeský znamení. Démoni prej toho hříšníka za znesvěcení strašlivě ztrestali. Jeho tělo nebylo jenom namaděru, což se po takovým pádu dalo čekat, ale navíc mu chyběly prsty na rukou a jazyk.“

Epilog

James J. Cox et al.: An SCN9A channelopathy causes congenital inability to experience pain. Nature, 444(7121), 2006. (Vrozená mutace v genu SCN9A pro sodíkový kanál Nav1.7 způsobuje dědičnou neschopnost cítit bolest).