Proces - 7. díl

Příběh cihláře Mykolase došel ke svému poslednímu dílu. Přeji příjemné čtení:)

 

----

Za komentáře budu více než vděčný

Jen zlomek vteřiny poté, co přišel Mykolas k sobě, znovu málem omdlel. Probrala jej sprška ledové vody z nádrže za ním. Šok a především vzpomínky, které v něm pocit chladu vyvolal, byly příliš čerstvé a cihlář se s nimi nedokázal vypořádat za ten krátký čas, který mohl jen stěží nazvat klidným spánkem. Když konečně přestal tikat očima po místnosti, v jejíchž útrobách byl zpečetěn jeho osud, zaměřil se na postavu strážce, který jej před tím držel pod ledem.

„Omlouvám se za tu vodu, ale nechtěl ses probrat,“ začal strážce, „a není to nic osobního. Mám rodinu,“ odmlčel se, „nelíbí se mi, co se tady děje, ale musím je uživit a církev si své lidi platí dobře,“ pak jako by nastal zkrat a jeho mírný a soucitný tón se vytratil.

„Musíš se rychle zvedat, je nejvyšší čas tě dostat zpátky před tribunál. Když tam nebudeš, máme problém oba,“ načež strážce hodil po cihláři jeho šaty.

„Nechápu to,“ ozval se Mykolas, „proč mě rovnou neutopíte? Stačí, že jsem se přiznal k něčemu, co jsem neudělal. Mám to protrpět celý znovu?“

Strážného otázka zarazila. Bylo na něm vidět, že není ostřílený veterán a lidi na smrt neposílal každý den. Dlouho mlčel a jen gesty pobízel Mykolase ke spěchu. Tomu začínalo být jedno, co se s ním dál bude dít a tak se rozhodl sabotovat celou situaci. S oblékáním přestal hned poté, co si natáhnul hadrové obnošené kalhoty a postavil se polonahý před strážného:

„Vždycky jsem věřil ve Stvořitelovu spravedlnost. Byl jsem tak vychovaný a to neumím ani pořádně číst a psát, dál na východě nemáme vzdělance. Jenom kostely. Nikdy jsem nikoho nezabil. Ty mi věříš, vidím to na tobě. Příčí se ti tohle všechno… Tak mi nějak pomoz!“ začal Mykolas naléhat na strážného, ve kterém se ozývalo svědomí. Začal být nervózní, křivila se mu tvář ve snaze říct něco, co by cihlářovi pomohlo, ale nakonec v jeho vnitřním boji zvítězila ta část, která byla loajální jeho vlastní rodině a jeho vlastní víře.

„Hni se,“ odsekl strážný, „nebo budu muset nahlásit, že jsi nespolupracoval a to pak bude jenom horší a horší. Věř mi,“ dodal polohlasem.

 

Mykolas se cítil poražen. Naděje, kterou v sobě choval, zmizela ve chvíli, kdy zmizela i lidskost ze srdce onoho strážného. Co mu zbývalo teď? Poslušně odejít na popravu. Třeba se ale ještě stane zázrak, hlodala jej někde hluboko v srdci víra ve Stvořitelovu existenci a jeho nekonečnou milost. Pomalu si přes hlavu natáhnul obnošenou košili a nechal se vyvést. Tentokrát už nevnímal utrpení kolem, ani nevěnoval pozornost těm pár nešťastníkům, kteří trávili noc v mučírně stejně jako on. Přesto ale při opouštění prostor plných utrpení stihnul zahlédnout onoho muže, který předtím visel na kladce. Visel na ní pořád, bez známek života. Mykolas v pokoře sklonil hlavu a mířil chodbami zpět do prostor, ve kterých probíhal jeho soud. Ticho narušovalo jen Mykolasovo dýchání, které bylo stále obtížné, a pak strážného nepravidelný dech, který jako by se chvěl víc než strážce samotný. Když konečně prošli několik nepřehledných chodeb a ocitli se v oné podzemní místnosti se stolem, převzal cihláře pár nových strážných, přičemž Mykolasův doprovod byl poslán ven z katakomb. Po souzeném se už ani jednou nepodíval.

 

Jak stál Mykolas uprostřed místnosti, měl pocit, že se celé to divadlo odehrává znovu. Naproti němu se postupně vynořili všichni tři kněží. Algimas, nejvyšší inkvizitor, ze kterého šel strach a byla cítit zloba. Velemir, který jediný byl ochotný si Mykolase vyslechnout a dát jeho slovům nějakou váhu. Tihomir, který vypadal stále zcela nepřítomně a nezaujatě vším, co se kolem dělo. Kromě nich ale uviděl cihlář ještě jednu známou tvář. Ten odporný mužík, který byl správcem mučírny teď poskakoval kolem svých nadřízených a bylo vidět, že je ochotný splnit jim jakékoliv přání. Když postupně každého s velkou úklonou usadil, stáhnul se o pár kroků zpět a mlčky čekal na to, až Algimas zahájí pokračování. Nebyl to však on, kdo položil první otázku.

 

„Doneslo se mi, že prý se náš cihlář přiznal, je tomu vskutku tak?“ ozval se klidný hlas starého Velemira.

„A-a-ano, vaše excelence,“ začal koktat mužíček, zcela zmatený tím, že to není Algimas, kdo má hlavní slovo. „Je to přesně tak, jak říkáte. Během noci se v něm zcela jistě hnulo svědomí a on se rozhodl, že před tváří samotného Stvořitele přizná své činy…“

„Pak ovšem není o čem hovořit, nemám pravdu, bratři?“ ozval se rozhodným hlasem nejvyšší inkvizitor ve snaze zabránit pokračování dalšího výslechu. Tihomir opět jen nepřítomně přikyvoval hlavou a zaujatě sledoval kamennou podlahu pod sebou.

„Nejsem téhož názoru. Rád bych slyšel doznání přímo z cihlářových úst. Jakási čmáranice na papíře pro mne není žádným důkazem,“ dodal velekněz a zahleděl se na inkvizitora, na kterém bylo vidět, že ztrácí trpělivost. „Nuže, co nám k tomu řekneš, cihláři?“

 

Mykolas neměl sebemenší ponětí jak reagovat. Když řekne, že je nevinný, budou z něj chtít přiznání dostat znovu a existují horší způsoby než ledová voda, to věděl moc dobře. Kdyby ale řekl, že je vinen, automaticky žádá trest… „Udělal jsem to,“ vyjelo z ničeho nic Mykolasovi polohlasem z úst.

„Slyšel jste? Slyšel jste, pane?“ ozval se okamžitě mužíčkův skřehotavý hlásek.

„Myslím, že tohle přiznání je již zcela nezpochybnitelné. Teď už jen musíme rozhodnout…“ přidal se inkvizitor, ale byl přerušen.

„Musíme rozhodnout, je-li cihlář vinen. Jeho slova jsou prázdná stejně jako jeho pohled. Sám těm slovům nevěří,“ začal umírňovat Algimase a jeho poskoka stařičký Velemir.

„Otče, to nemůžete myslet vážně. Ten muž se přiznal! Přiznal a musí být potrestán!“ začal zuřit Algimas a bušil pěstí do stolu.

Velemir se ovšem nenechal vyvést z míry a místo aby se přel s inkvizitorem, obrátil se na cihláře: „Synu, skutečně jsi provedl všechna ta zvěrstva?“

Mykolas se bál všechno, co by mohla jeho další slova způsobit a tak jen rychle zavrtěl hlavou a pozoroval, jak inkvizitor brunátní. Kdyby to bylo jen trochu možné, přísahal by, že z jeho očí vycházel oheň, který směřoval k němu. Mykolas na chvíli ztratil rovnováhu a zavrávoral.

Velemir ve stejnou chvíli zbystřil a navzdory svému věku se napřímil a tázavě se na vyčerpaného cihláře zahleděl. Poté se pomalu zvedl ze židle a zaměřil se na inkvizitora.

 

„Jsem členem Stvořitelovy církve už od dětství,“ začal svoji řeč Velemir, „vychován jsem byl k tomu, abych ctil jeho jméno a sám jsem se jej naučil šířit dál. Samozřejmě, že hříšníci musí být potrestání, stojí to tak v písmu, ale tento muž je nevinen a jeho krev nesmí skončit na rukou nikoho z nás, bratři. Cožpak to nevidíte? Bratře Algimasi, vím, že jsi zapálený pro věc a plníš Stvořitelovu vůli více než příkladě, ale teď tě žádám, abys zvážil celou věc,“ tím Velemir skončil a se zaujatým výrazem sledoval, co se bude dít.

„Otče Velemire, málokdo se dožije takto pokročilého věku, jako Stvořitel dopřál vám, ale nemůže se nechávat unášet vlastními pocity,“ hájil své právo na udělení trestu Algimas, „cožpak nevidíte, že jsou místa naší říše, kam Stvořitelova moc nesahá? Když to nebudeme my, kdo dá světu najevo, že všichni musí následovat učení První knihy a ten, kdo se učení protiví, musí být ztrestán těmi, kteří k tomu byli předurčeni,“ hřímal inkvizitor z plných plic ve sklepení, v jehož prostorách se hlas dunivě rozléhal a vzbuzoval hrůzu.

„Nemůžu uvěřit vlastním uším,“ okamžitě odpovídal starý kněz o poznání slabším hlasem, ze kterého nevycházel hněv, ale lítost. „Jak jen můžeš pronášet takové soudy, bratře? Jsi členem naší církve také řadu let a kdybys nekonal své povinnosti dobře, zcela jistě by ti nebylo přiděleno takové postavení. Proč takto mluvíš? Copak si ten muž zaslouží trestu?“

„Pche, každý, kdo se nedrží První knihy bude potrestán. Máme podepsaný dokument. Tady není důvod dál debatovat, otče,“ uzavřel celou situaci Algimas. „A kdybych nevykonával svou práci dobře, neměl bych toto postavení,“ dodal ještě a nadále nevěnoval starému knězi pozornost. Velekněze toto chování doslova usadilo zpět do židle. Ani jeho tělo ani mysl nedokázala takovéto chování pochopit. Zoufale hleděl před sebe a jeho oči se opět střetly s cihlářovými. Když se Mykolas zahleděl do očí starého velekněze, viděl v nich lítost nad tím, že nedokáže více pomoci. Chtěl ho zachránit, ale nikdo jeho slovům nenaslouchal.

 

V kobce se na chvíli rozhostilo naprosté ticho. Algimas hleděl s vítězoslavným úsměvem do svých listin, které byly rozložené po celém stole. Velemir se se zavřenýma očima tiše modlil ke Stvořiteli a prosil jej o zásah a záchranu nevinného. Tihomir neslyšně podřimoval a nepříjemný mužíček hleděl svému pánovi pobaveně přes rameno a hltal každé slovo, které viděl na pergamenech. Mykolas celou situaci jen sledoval a přemýšlel, jestli se také nemá začít modlit. Naposledy v životě se odevzdat do rukou Stvořitele, který vedl jeho kroky životem. Nespravedlivě, napadalo Mykolase, když uvažoval nad tím, jak se mohl zprotivit Jeho vůli natolik, že jej poslal na smrt. Ticho bylo přerušeno inkvizitorovým hlasem:

„Jelikož byly důkazy proti zde přítomnému uznány jako naprosto dostačující, musíme nyní přejít k hlasování. Já, Algimas, shledávám obžalovaného vinným,“ pronesl s naprostým klidem a obrátil se na Tihomira.

„Já, velekněz Tihomir,“ zabublal hlubokým hlasem tlouštík, „shledávám obžalovaného vinným,“ a opět se vrátil ke svému odpočinku. Zbýval už jen Velemir, který ale nemohl nic změnit. Byl jasně přehlasovaný. Přesto ale ještě jednou vstal ze své židle a rozhodl se bojovat:

„Já, velekněz Velemir, jsem proti rozsudku a shledávám obžalovaného zcela nevinným v tomto vykonstruovaném procesu. Nemáš proti němu jediný důkaz, není tady nikdo, kdo by mohl potvrdit tvoje slova, bratře Algimasi. Má to být jen oběť a demonstrace tvé moci? Co tím dokazuješ? A komu? Mluv, bratře,“ poslední slova pronášel starý velekněz ztěžka ale přesto byla plná zloby.

„Nejsme zde od toho, abychom se zabývali klamnými představami vaší přestárlé mysli, otče,“ odbyl velekněze pohrdavě Algimas.

„Dávno není čas mluvit, musíme jednat a proto odsuzuji zde přítomného Mykolase k…“ větu už ale nedokončil. Do katakomb vtrhla skupina mužů v lesklých zbrojích, jaké cihlář nikdy v životě neviděl a zůstal jen s otevřenými ústy zírat na divadlo, které se před ním začalo odehrávat. Jeden z ozbrojenců se zastavil před inkvizitorem a předal mu zapečetěný svitek. V tmavé místnosti byli vojáci jako měsíc na noční obloze. Všem jasně zářily stříbrně se lesknoucí části zbroje a modré pláště a chocholy na přilbách v cihláři vzbuzovaly pocit volnosti.

 

„To nemůže být pravda. Nemůže. Jeho veličenstvo císař si přeje mluvit se mnou? Okamžitě?“ nevěřil vlastním očím Algimas a zíral do pergamenu a na ozbrojence.

„Ano, pane. Císař nás poslal, abychom vás okamžitě přivedli,“ odpověděl strojeně muž ve zbroji.

„Já tu mám ale práci, kterou mu…“

„Je mi líto, pane. Císař řekl okamžitě a pokud neuposlechnete, máme povolení použít násilí,“ ozbrojenec ukázal směrem k východu, „takže až po vás, pane.“

Algimas nechápal, ale věděl, že císařově osobní stráži bude lepší neodporovat. Vydal se proto spolu se strážnými ven z katakomb aniž by stihnul odsoudit cihláře k jakémukoliv trestu.

 

Když Mykolas viděl jak inkvizitorova záda mizí daleko v chodbě, ucítil svou šanci.

„Co se mnou teď bude?“ zeptal se s přetrvávajícím strachem v hlase.

„Rozhodnutí je teď na mě,“ odpověděl mu Velemir, „jsem tu nejstarší a bratr Tihomir si dopřává odpočinku, jistě nebude mít nic proti, když tě neodsoudíme k smrti,“ pak ale ztlumil hlas a změnil se mu i výraz ve tváři.

„Nemůžeme tě ale pustit. Kdyby na tebe narazil Algimas, tvůj život by skončil ve chvíli, kdy by si tě vybavil. Je mi to líto, synu.“

Velekněz k sobě pokynem přivolal strážné, kteří stále čekali v podzemní místnosti. Tichým hlasem jim cosi sdělil, vstal od stolu a naposledy se podíval na cihláře: „Nechť je k tobě Stvořitel milostiv,“ a bez jediného dalšího pohledu na cihláře se vytratil.

Mykolase se ujali dva strážní. Vedli ho ven z kobky stejnou cestu, jakou už cihlář šel. K mučírně. Když si ji začal vybavovat, zpanikařil.

„Kam mě to vedete? Co se děje?“

„Máme tě uklidit. Velekněz Velemir si to přeje,“ odpověděl jeden ze strážných.

„Uklidit? Kam? Co to znamená?“ naléhal dál Mykolas.

„Už jsme tady,“ ukázal tentýž strážný na dveře na konci slepé chodby, „tady dožiješ.“

S těmi slovy strážní dovlekli vzpouzejícího se cihláře až k oněm dveřím a vhodili jej do místnosti za nimi.

„Večer přineseme jídlo,“ ozvalo se už jen zpoza dveří a Mykolas konečně pochopil. Onou službou, kterou mu starý kněží prokázal, bylo vězení do konce života. V té chvíli si zoufalý Mykolas přál jediné. Aby zemřel rychle…

 

 

 

Konec

 

---