Ukřivděná slečna drsňák

Někdy se s tím setkávám, je to taková asi oblíbená póza některých slečen. Na jedné straně jste vy, ten co za všechno může a působíte jenom bolest a zmar. Taková slečna se pak ráda vrhá do té ochranitelské ulity za někým jiným nebo do nezastižitelnosti. Ten On se svými debilními otázkama proč, jak a kdy. Nezáleží na tom, zda v tom ten dotyčný má prostě jen chaos, je mimo a nebo ho to prostě zajímá, protože se ho týká a musí si složit dohromady mozaiku, kterou si sice sám rozbil, ale někdo mu před tím hodně naštípnul dřevěné "plátno", na které se mozaika skládá. Prostě se z něj persona non grata se vším všudy. Je to asi moderní trend oněch slečen, jak nepřemýšlet a žít bez minulosti.

Na druhé straně ta povýšenost oněch slečen. Ano, povýšenost většinou vykoupená nedostatečně vysokým IQ, ta povýšenost je prostě debilní a sálá to zní. Z každého slova, z každé věty. Povýšenost těch slečen je unylá a umělá. Nikdy jsem ji neměl rád, je postavena na tom piedestalu, já jsem ta sebevědomá a úspěšná. Není v tom pokora myslící bytosti, která pochybuje a proto myslí. Protože pouze pochybami o sobě samém a svém okolí se může člověk intektuálně rozvíjet a hlavně nesoudit podle prvního až desátého dojmu ostatní. Nehrát připitomělé hry oněch slečen na "povýšeně ukřivděnou", která jediná ví nebo jedna z mála, jak být in.

Nesnáším slovní spojení být in nebo mít svůj vytříbený styl, podpořený přehrabováním se CA, New Yorker a bůhví kde ještě. Z toho všeho se dá pak postavit ta zranitelná osobnost ukřivděné slečny drsňák, která je in ve svých očích a očích těch, co nosí stejnou fazónu. Ukřivděné slečny drsňák se rády sdružují do malých skupin a vyrážejí do různých café, nejlépe, co nejblíže nějakému hrábáku s US izraelským designem a nemyslím tím pouze Kenvelo. Někde tam vzniká ta averzibilní povýšenost nad ostatními a falešné sebevědomí postavené na hliněných nohou průměrnosti a integrovanosti do systému konzumu a live stylu.

Povýšená ukřivděná slečna drsňák jako prototyp poslušného vojáka debilizace dnešní doby a neschopnosti vykouknout z poza tv zpráv. Kde je absinth? Kde je rozervanost? Kde je nihilismus? Kde je "no future"? Kde je existencialismus bytí? Kde je magie okamžiku? Zmizely (i absinth je mužský neživotný :D) a povýšené ukřivděné slečny drsňák je zašlapávají každý den do bláta asfaltu kolem sebe. Nebaví mě to a vždy jsem tím pohrdal, co by nikdo z ulice a propíjel svůj talent v šílenství, jen abych nespadl do této jámy ničeho s tváří něčeho. Falše v lince na obočí. Však špatně vidím, mám tři dioptrie a občas nedoostřím včas.

Povýšené ukřivděné slečny drsňákové jsou kladivy z Pink Floyd The Wall. Nechápou nic, ale povýšeně umí odsoudit jiné, jako by věděly všechno. Kde je ten stín pochybností, pod kterým tak rád sedávám? Mizí a rozpouští se v klimatizaci nákupních center. Jsem nikdo a vím to, ale přeci v tom je má síla. Síla bloudit jako cizinec v temnotách mezi kladivy od Floydů. Amen.