Jak jsem se (ne)stal básníkem

Kolem čtrnáctého roku věku se z každého chlapce vytrácí rysy dětství a každý mladý muž je hlasem přírody jednoznačně lákán k osobám opačného pohlaví. Sexuální pud je ženami z hlav i jiných částí mužského těla často po zbytek života vytloukán, nezřídka za pomoci kuchyňských válečků či jiných zbraní, které si ženy nechávají svými oběťmi kupovat pod záminkou vaření. Nutno říct, že tyto zbraně ženy používají často bezvýsledně a někteří muži se honí za ženským přeludem až do úplného vyčerpání těla.

Chlapci i muži bez rozdílu věku jsou ponejvíce přitahováni k ženám obdařeným přednostmi těla i ducha. I když je pravda, že o tom druhém tak jistě přesvědčen nejsem. Žel bohu žen, u kterých pánbůh nešetřil vně i uvnitř je až směšně málo a jak jsem si ve svých čtrnácti letech všiml, téměř všechny takové jsou již obsazeny fotbalisty, zpěváky popmusic či básníky.

Já jsem se však nechtěl tak snadno vzdát a k ženě chytré i krásné zároveň, tedy Tereze Černé, žákyni 9.B, jsem se hodlal dostat jednou z výše zmiňovaných cest. První možnost se rozplynula poté, co mé ploché nohy obuté do kopaček během prvního tréninku zdusaly pažit tak dokonale, že od té doby v našem městě nikdo neviděl krtka a místo fotbalového hřiště máme plochodrážní stadion. Bohužel místní oddíl kopané zanikl.

Populární hudba také nebyla schopna vstřebat můj hlasový fond, který byl v mezních situacích schopen drtit kámen v prach a řezat sklo. Po několika pokusech o zpěv doma jsem byl navíc od dráhy slavného zpěváka definitivně odříznut v ten moment již hluchou rodinou, když otec-živitel porovnal náklady na jednu mou hlasovou zkoušku se svými příjmy. Výsledkem mých pěveckých snah tak byla pouze přítomnost mužů v černých oblecích s tmavými brýlemi v našem okolí, kteří mi různými jazyky nabízeli za vstup do jejich služeb částky v různých měnách. Já však měl cíl jiný.

Nešlo jinak, než se do přízně Terezy Černé, objektu chlapeckých snů poloviny města, která jako jedna z mála odolávala milostnému vábení dospívajících trubců, vetřít jako básník. Musela být mou. Celé dny i noci jsem pročítal díla velikánů naší i světové poezie, probíral se svazky teorie a chystal úder.

Přišel den D. Světlo světa spatřil milostný básnický opus úrovně, kterou nikdo nepamatuje od Máchových toulek po severních Čechách. Ke slovu se dostaly kopírky a cyklostyl, aby druhý den naše maloměstská devítiletka zažila něco, na co nebyl nikdo připraven. V 7:40, kdy se její brána otevřela po vědění lačnícím školákům, se všem naskytl impozantní pohled. Stěny, okna, dveře, nástěnky, prostě všechno bylo polepeno papíry, na nichž se jako drahokam skvěla Óda na Terezu Černou podepsaná písmeny NN. Ano, chtěl jsem zůstat v anonymitě do doby, než podobný kousek zopakuji s dalšími básněmi a Tereza Černá bude po poetickém anonymovi toužit tak moc, že pro ni nebudou překážkou ani moje ploché nohy. Uspokojen jsem celý den procházel školou, která, pravda, postrádala pravidelný čtvrteční rytmus, neboť v 8:00 místo obvyklé první vyučovací hodiny začalo zasedání krizového učitelského štábu. Pedagogický sbor ještě dobrou půlhodinu považoval mou akci za partyzánskou agitaci na protest týden starého zavedení daně ze svačiny, kterou žáci o velkých přestávkách museli Komenského následovníkům odvádět. Po vyjasnění situace si však učitelé oddechli a s hodinovým zpožděním započali práci, za niž jsou ministrem školství honorováni.

Po očku jsem sledoval Terezu Černou a všímal si jejího zasněného výrazu. „Máš vyhráno,“ pomyslel jsem si pro sebe, když jsem v půl druhé opouštěl školu. Před školou se však mému zraku naskytl zdrcující výjev. Tereza Černá visela kolem krku Norberta Nováka, hvězdy fotbalového výběru mladšího dorostu Dolní Lhoty, který sice hraje nejhůře v okrese, ale jeho hřiště nepotkala pohroma v podobě mých apokalyptických chodidel. Tiskla se k němu a nadšeně mu říkala: „Norberte, miláčku, já věděla, že nejsi jen tupý kopačkář. Norberte, ty můj básníku, to je tak romantické, jsem jen tvoje.“ Od té doby sice Norbert Novák žádnou báseň, stejně jako nakonec ani já, nenapsal, ale na zcizení v básni opěvovaného těla i duše Terezy Černé houfu nápadníků mu to stačilo. Pouze já dosud nevím, byla-li moje první a jediná báseň úspěchem či fiaskem.