Penemkaré

 

 

Sloučit dobro a zlo do jedné bytosti? Nemožné… Nebo přece…

 

Nad lesem se zatáhla mračna. Bouřkové mraky se divoce proháněly a vichr lámal nejvyšší stromy. Zlatavá záře nad korunami se měnila v modrou, zelenou a nakonec se zabarvila do temně šedé černě. Větve spadané na zem ožívaly v obří zelené hady a červy. Jehličí se měnilo v krvavé střepy, na kamenech a skalách se zjevovaly runové texty. Z posledních paprsků zapadajícího slunce zbyla jen vzpomínka. Matná skvrna na mysli co vlastně už ani nešla přečíst.

Na kopci nad lesem stála postava v tmavé kápi. Plášť za ní vznešeně vlál. Hlavu měla hrdě vztyčenou. S děsivým zájmem sledovala to běsnění. Dokonce sem tam probleskl úsměv pod vlajícím hávem.

Země se hemžila odpornou havětí, která se válela v prachu a špíně. Děsivě pokřikovali a vyli směrem k vycházejícímu měsíci. Cenili zuby, padali jeden přes druhého, kouleli očima.

Nebe za lesem se začalo měnit. Zrudlo, oranžový měsíc se v něm ztrácel, dokud nevystoupil vysoko na noční oblohu. Poté se zlatě rozzářil, mraky se rozplynuly, vichr ustal. Ďábelské stvůry se vsákly do země. Nastalo ticho.

Bytost oblečená do kápě se náhle rozešla. Rázným, ale neslyšným krokem zamířila k lesu. Doslova do něj vlétla. Stromy duhově zářily. Jemně osvěcovaly její obličej. Duch lesa se vznášel všude kolem. Sledoval nečekaného návštěvníka jež pokračoval přímo do nitra lesa, tam kde má duch sídlo, odkud zří nekonečná energie. Síla lesa, která živí stromy, keře, skály, zvěř i ptáky. Čerpá z ní všechno co je poblíž, vše co má duši.

Když návštěvník stanul před tisíciletým nesmrtelným dubem, sňal z hlavy kápi. Po zádech se mu spustily dlouhé vlasy neurčité barvy. Poklekl před prastarým stromem a sklonil hlavu. Když nesmrtelný dřevnatec změnil svou zář z rudé na fialově zelenou, dlouhovlasý pozvedl oči a přiložil ruce ke kmeni. Z okolního lesa se začaly vynořovat docela malé, bohatě ozubené bytosti neurčitých tvarů. Zbíhaly se k dubu jako by ho chtěly chránit, dokonce se pokoušely o dosti neohrabané výpady směrem k návštěvníkovi. Ale ten měl dál přiložené ruce ke kůře a zpíval tichou píseň.

Z lesa vystoupila bledá průsvitná postava. Byl to sám velký duch lesa. Nadnášen kobercem listí se přiblížil k návštěvníkovi a natáhl k němu ruku. Ten nesundajíc ruku z prastarého zvedl pohled a zadíval se mu do očí.

„Proč?“

Zeptal se všudypřítomný. Avšak ne naléhavě, ale smířeně.

„Rovnováha, se musí udržovat.“

Odpověděla osoba v plášti a zvedla se od vysušeného stromu. Prastarý teď vypadal vyprahle, jako by na tom místě nikdy nestál majestátní mnohaletý strom. Listí se zvolna pouštělo vysušených větví a líně se spouštělo k popraskané zemi. Kmen na několika místech pukl, větve se rozpadly v prach. Jen pahýl zůstal trčet ze země a připomínal cosi… neurčitého.

Duch lesa uronil zlatavou slzu. Bolestně se naposledy zadíval na místo kde ještě před několika okamžiky stál urostlý dřevnatec. Následně se jeho tělo začalo rozplývat v nicotě.

Když duch zmizel, nasadil si návštěvník kápi a vykročil zpátky ke kopci odkud přišel. S každým jeho krokem se od místa kde stál statný dub rozšiřovalo do všech stran sucho, bolest a smrt. Zvěř která zděšeně utíkala umírala ve skoku. Ptáci padali z výšky na zem. Dokud se opláštěný nezastavil na svém vyvýšeném stanovišti, vlna smrti se šířila dál. Vzduchem se nesla tichá, jakoby utišující hudba. Ale jen nepatrně zmírňovala všepřítomné utrpení.

Ničitel se zastavil aby si prohlédl své dílo. Byl spokojen, otočil se a jistým krokem odešel za dalším posláním.

Zatímco vyprahlá zemina kolem jen vzdáleně připomínala les bující životem, schylovalo se k zázraku. Země se pohnula a z pod šedavé čepičky hlíny, vykoukl zelenkavý lísteček. Mnohem silnější než jaký tu kdy rostl.

Z místa, kam skanula slza ducha lesa, rostl nový život…

 

 

Sloučit dobro a zlo do jedné bytosti? … Penemkaré …

 

---