Dohasínající oheň

Helen Bekstein seděla ve svém oblíbeném hlubokém křesle, hladíc jednu ze svých koček. Byla už bezmála desátá hodina večerní a jediným zdrojem světla v místnosti bylo tlumená záře pouličních lamp, pronikající oknem, a plápolající oheň v krbu. Jeho záře už dávno nebyla tak jasná, jako dřív.

Na Štědrý den bývala Helen už několik let sama. Její jediný syn zahynul na frontě a zbytek příbuzenstva se roztrousil po celých Státech. Ji už ale dávno nenavštěvovali.

Pohled z okna Helen naplňoval nevídaným smutkem. Bílé sněhové vločky padaly stereotypně jedna za druhou a usazovaly se na okenním parapetu. Někde tam venku jsou lidé, kteří slaví Vánoce společně, jako rodina. Helen takové lidi neznala, jen zřídka totiž vyšla z domu.

Na klín ji skočila další mourovatá kočka a láskyplně se o ní otřela. Helen se pousmála a pohladila ji. Měla své kočky ráda. Ty jediné ji měly rády i přes to, že byla stará a vrásčitá. Oheň pomalu slábl a s ním dál ubíhal čas. Další kočky se přišly ohřát ke krbu. Ležely na zaprášeném perském koberci a čistily si kožíšek. Helen se naposledy zadívala ven. Padající vločky už tvořily jednu dlouhou bílou stěnu, až přes ně nebylo vidět. Smutně se usmála a pohlédla na své kočky. Oheň konečně vyhasnul…