Katedrála

Poslední kostel. Byl to jeho poslední kostel ve městě, které dávno zemřelo a teď se pomalu rozpadalo.

Každé ráno vstával a probouzel se s červenozeleným světlem vitrají na obličeji. Jak se slunce posouvalo po obloze, i svatý Jiří svádějící svůj věčný boj s drakem putoval starou sakristií. Jedna postel, stůl, židle, malá kamínka. Co víc člověk potřebuje k životu. Nebo přežívání? Nemyslel na to.

Položil nohy na chladné dlaždičky. Jako by cítil ruce dávno mrtvých opatů, kteří někde hluboko ve svých kryptách snili své věčné sny. Trochu jim záviděl. Oni už vědí proč...

Oblékl se a snědl skromnou snídani. Jídlem bylo třeba šetřit. Vyšel ze dveří a znovu si slíbil, že rozviklaný klenák v gotickém oblouku brzy opraví. Takto sliboval záchranu už několika kusům chlouby dávného mistra, ale vždycky ho čas předběhl. Tu se zřítil kus zdiva, jinde podpěra opustila své místo za strašlivého rachotu vprostřed temné noci.

Poklekl před hlavním oltářem. I ten se rozpadal a z obrazu, jenž zachycoval dávné Nanebevzetí už mnoho k poznání nebylo. Jen Panna se usmívala tím stále stejným, jakoby trpícím úsměvem. „Já už jsem zvítězila, vám dole nezbývá, než svádět nekonečné boje s tělem, ďáblem, světem...“ Opravdu nekonečné?

Kostel připomínal obrovskou knihovnu. Poslední částečka konsekrovaného Těla se ukrývala v zlatavém ciboriu za dvířky svatostánku. Stěny opatského chrámu však byly obloženy knihami. Stoupaly jako stočení hadi až k žebrům gotické klenby a jen Bůh sám ví, kolik jich za léta putování městem nashromáždil. Všechny je sice nečetl, ale neutišitelné nutkání ho vedlo na stále nové a nové výpravy. Bláhově se snažil zachránit dávné vědění zmizelého lidstva. Jeho modlitby, znalosti.

Lavice si bral červotoč a postranní oltáře už prakticky neexistovaly. Rozpad a zánik byl všeobjímající a mnohem rychlejší, než v dobách, kdy mniši zpívali své laudy.

Prošel vchodem kostela a dveře stále napůl otevřené připomínaly otevřená ústa. Jako by se i sám kostel divil, co se to s ním děje.

Musel stoupat po schodech. Lodě chrámu byly až do dvou třetin vysokých oken zavaleny hlínou a torzy okolostojících domů. Jen střecha a části podpěr připomínající pavoučí nohy čněly k černému nebi.

Vyhoupl se na povrch a zaposlouchal. Ticho přerušované hlubokými zvuky ozývajících se trámů a hroutících se střech domů bylo balzámem. Vykročil do ulice, která už dávno nebyla chloubou metropole, ale spíše střevy domů pokrytým chodníčkem. Ani pták se neozval, moucha nezabzučela. Domy spolu hovořily, plakaly a skučely, když je míjel. Každým dnem se tvář města měnila, jak se jeho vrásky zvětšovaly a zem si brala vše, co kdysi lidem vydala. Na políčku pod sochou knížete utrhnul několik rajčat, prohlédl dozrávající klasy pšenice a vyčistil stružku, která přiváděla vodu k cuketám a dýním. Zima bude jistě krutá. Ostatně, jako vždy v posledních letech.

Nikdy nepochopil, proč vlastně zůstal sám a kam všichni zmizeli. Najednou byli pryč a...